V¹ím jsem byl rád,
ale nejradìji rozhlasákem øíká Ivan ©edivý.
Kdy¾ ho obèas potkávám ve slu¹ivé uniformì strá¾ní slu¾by, neøekla bych, ¾e v leto¹ním roce oslaví sedmdesáté páté narozeniny. Je stále ¹vihák a doma urèitì stále vaøí výborná jídla tak, jako kdysi dávno pøi natáèení prvního filmu o pøírodì Trasa X. Zkrátka Ivan vypadá skoro stejnì jako v roce, kdy nastoupil do Èeskoslovenského rozhlasu v Ostravì. Kdy to bylo?
V roce 1956 byl vyhlá¹en konkurz na hlasatele. Pracoval jsem jako vedoucí OTK ve Slezských cementárnách a vápenicích. ®ermanická pøehrada dodnes stojí z vápna a cementu, jejich¾ dodávku jsem vlastnoruènì podepisoval. Ruèil jsem za kvalitu. Kdy¾ jsem po letech po¾ádal hrázného ¾ermanické pøehrady, aby mì pøehradní hrází provedl, ptám se - jaký je to beton? On øíká, perfektní. Oddychl jsem si.
Trochu jsem odboèil. ©el jsem tedy do rozhlasu na konkurz. Bylo tam moc lidí a já jsem velký trémista. Kdy¾ jsem vidìl ty suverény, tak jsem se chtìl potichu vytratit. Vtom se objevila paní Jindra Slívová, která mìla konkurz na starosti a ptala se mì, kam jdu. Já, ¾e u¾ jsem hotov a jdu domù. Ona, ¾e si mnì nepamatuje a otevøela ty tì¾ké ponorkové dveøe, a u¾ jsem byl tam. První otázku jsem dostal "Vodní stavby v Èeskoslovensku" - no, díky své profesi jsem je vyjmenoval v¹echny. Pak pøi¹la na poøad hudba. Tam mìli v zadání chybu, já jsem si ji dovolil opravit a tím jsem si získal Aloise Kachla. Pozdìji jsem dostal pozvání k u¾¹ímu výbìru s poznámkou, ¾e mám tøaslavý hlas. No, bodej» bych nemìl, kdy¾ se mi trémou tøepaly i nohy. Potom mi pøi¹ly dva dopisy: v jednom mi bylo sdìleno, ¾e mùj hlas je pøíjemný, ale nejistý a roztøesený - nemù¾eme vás pøijmout.
Ve druhé obálce stálo - zveme vás k natáèení rozhlasových novin a tak jsem zaèal dennì chodit do rozhlasu.
Pracoval jsem do dvou hodin, pak sedl na motorku a fièel do rádia, proto¾e natáèení zaèínalo ve 14,15 hod. Jezdil jsem na ma¹inì i v zimì a¾ Josef Przebinda, ¹éf výroby naøídil vedoucí hlasatelny, Evì Kunertové, aby natáèení zaèínalo a¾ v 15 hodin, a to u¾ jsem stíhal tramvají.
V dobì, kdy jsi nastoupil do rozhlasu se právì zaèínala rozjí¾dìt televize. Jak to bylo s tebou?
Televize sídlila ve ètvrtém poschodí rozhlasové budovy. Jednou jsem potkal vedoucího zpravodajství Ev¾ena Saidoka a on mi nabídl spolupráci. Obstál jsem hned napoprvé. Maminka, ta mi øíkala. "Je to, jako bys byl tady se mnou a vyprávìl mi."
V roce 1956 se televize rozbíhala opravdu nesmìlými krùèky a já jsem se sna¾il dr¾et krok. Èetl jsem zprávy a komentáøe k filmùm. Potom se stalo, ¾e nìkdo onemocnìl a já jsem musel dìlat slu¾by v hlasatelnì, za ètyøi koruny na hodinu. V roce 1957 mne do rozhlasu pøijali trvale jako hlasatele.
Práce to byla velmi zajímavá. Hlásil jsem, èetl zprávy, zvali mne na natáèení, hlavnì s Drahomírou ©ípovou. Od ní jsem se mnohé nauèil, ale v¾dy, a¾ do dne¹ka, si dávám na mluveném slovì zále¾et. Paní Drahomíra byla mùj vzor.
Jednou, právì jsem pøeèetl polední zprávy a do hlasatelny vpadli: televizní re¾isér Franti¹ek Mudra, ¹éf výroby Jaroslav Vondra a ¹éf programu Jan Neuls. "Ty nás musí¹ zachránit. Odpoledne vysíláme pøímý pøenos z nemocnice a Lubor Toko¹, který to má nazkou¹eno, nepøijel !" Proboha, proè já (?), a ani nemám co na sebe. Svlékli své obleèení, Neuls mi pùjèil boty, které mi byly malé.
Podle scénáøe jsem si v¹ude, kde se dalo, psal tu¾kou nápovìdu. Dali mi deci koòaku a zaèalo ¾ivé vysílání. Pøijdu k prvním dveøím a tam nic. Re¾isér Mudra to vycítil a prostøihl nìkam jinam, mezitím mi dal kameraman sluchátka. "Ty brácho, je to v háje, kdy¾ tam nemá¹ nic napsané, vyprávìj, co chce¹! Nadechl jsem se, otevøel dveøe do pokoje a spustil: "Zdaø Bùh chlapi. To se vám to tady le¾í, kdy¾ va¹i kamarádi jsou na ¹ichtì?"...
Kolena se mi roztøepala, a¾ kdy¾ poøad skonèil. Mìlo to výhodu, ¾e vysílání bylo ¾ivé a bylo to fuè. I s chybami. Pan primáø nemocnice, kde jsme natáèeli mi pak vysvìtlil, ¾e naøídil uklizeèkám: "Bude vysílat televize, a» se to tady pìknì blejská!" No a uklízeèky v¹echny mé napsané poznámky peèlivì odstranily.
To byla nejlep¹í reportérská ¹kola. Hodili mì do vody a plav!
Pøi¹lo ti na mysl, ¾e je to zaèátek tvé reportérské kariéry?
Ne, na to jsem nepomyslel, ale dostal jsem knihu od øeditele Vítìzslava Mokro¹e, v ní¾ bylo podìkování s poznámkou, ¾e se mnou budou do budoucna poèítat. Tato vìta mì potì¹ila víc, ne¾ honoráø.
Tvoje úèinkování bylo tak pùl na pùl. Byl jsi zamìstnanec rozhlasu a stálý host televize.
Z poèátku, ale pak se to zmìnilo. Pracoval jsem asi dvaapùl roku v televizi jako spor»ák. Jen¾e to nebyl jenom sport a sportovní pøenosy, byla to také armáda, hasièi, doprava, zemìdìlství! Pak se zaèínaly vysílat Lovy beze zbraní a Franta Mudra mi nabídl jejich moderování. To mi ale vedení nepovolilo. Vrátil jsem se do rozhlasu a televizi jsem dìlal externì. Krásnou práci mi nabídl dr. Ivo Stolaøík, prùvodce výchovnými koncerty Státní filharmonie Ostrava. Mìl jsem tu práci moc rád. Za sebou muzikanty a pøed sebou dìti, kterým jsem zprostøedkovával hudební zá¾itek, aby ho lépe procítily i pochopily. Byly to nádherné èasy.
Ty jsi také zpíval!
Jednou mi zavolal velký hudebník Jaromír Dadák, abych k nìmu pøi¹el. Posadil se ke klavíru a zpívej! Tak jsem spustil slováckou. Prý tu ne. Zkusil jsem na Hradeckém zámku. A ¾e pùjdeme do velkého studia. "Kde má¹ ten papírek s tìmi teèkami?" Já jsem neznal noty a místo nich jsem si dìlal teèky. Ve studiu byl orchestr Dymák. Vezmi si ty teèky a zpívej. Jedna, dvì tøi a èervená. Nadvakrát jsme to natoèili. Vysílání bylo v nedìli a hlasatelka Drahu¹ka ®ampachová hlásila. "Na¹i hudební redaktoøi hledali zpìváka pro lidové písnì a na¹li na¹eho hlasatele Ivana ©edivého a vznikla tato písnièka." Moje ¾ena Vìra byla udivená. A já jsme pak nazpíval asi ètyøicet písnièek se skupinou Ondrá¹. To bych v televizi nemohl natoèit. Pøedstav si, jak vypadal mùj den: ráno rozhlas, veèer televize, pak filharmonie, sem tam Divadlo hudby, potom myslivost, dále jsem jedenáct rokù chytal v bránì za dru¾stvo novináøù.
Byla to velmi krásná etapa tvého ¾ivota, ale v jistém roce znenadání skonèila.
Hned po roce 1968 pøi¹lo na lámání chleba a já jsem z rozhlasu vyletìl. Letìlo nás tenkrát snad padesát nebo ¹edesát. Dodnes se scházíme, øíkáme si "Pra¾ské jaro", jen¾e bohu¾el, ka¾dý rok je nás míò. Kácí se v na¹em lese.
Poslední televizní reportá¾ jsem dìlal s Pecháèkem - "Plochá dráha v Kopøivnici" ale já, coby redaktor nesmìl do obrazu! Tak skonèila moje práce i v televizi.
Ivane, co ti zùstalo. Myslím kromì rodiny?
Práci, která mì nejvíc bavila jsem ztratil. Zùstal mi jeden koníèek, myslivost. K myslivosti mne pøivedl mùj otec a ten také k ní pøivedl i re¾iséra Franti¹ka Mudru, té¾ dramaturga Jaroslava Müllera, kameramana Heømana Ohnheisera. V¹echny jsem pøipravil na myslivecké zkou¹ky a pracoval jsem na krajském výboru myslivosti.
Nejhor¹í moment byl, kdy¾ mi oznámili, ¾e musím odevzdat zbranì. Trochu jsem je pøevezl, proto¾e ne¾ mi je staèili vzít, donesl jsem je do Lovìny, do tzv. výkupu. Tam si je potom tehdej¹í ¹éfové kupovali za padesát korun. Ne¾ jsem tu flintu odevzdal, naposled jsem se podíval jejím dalekohledem na kostelní vì¾. Bylo pùl ètvrté a pìt minut. Polo¾il jsem pu¹ku na pult, nechal jsem tam i øemen po tátovi i svùj støíbrný monogram a ¹el jsem domù. Od hospody k hospodì a v¹ude jsem si dal jednoho myslivce. Symbolicky. Pøiznám se, ¾e jsem breèel.
Jak dlouho jsi hledal dal¹í práci?
V Kopøivnici, kde jsem vlastnì skonèil, jsem mìl mnoho známých a ti mi pøihodili hospodu na koupali¹ti. Já vùbec nemìl pøedstavu co to obná¹í. Myslel jsem si, ¾e kdy¾ umím navaøit pro své kamarády, tak to nebude ¾ádný problém. Ale pøi¹lo tøeba pìt set hostù. Byli jsme na to s man¾elkou sami, jen jeden èlovìk nám myl nádobí. Kluci byli malí. Petr ¹el do první tøídy a Pavel byl mlad¹í. Pracovali jsme tam asi tøi mìsíce.
Mìl jsem øidièský prùkaz a tak jsem ¹el na inzerát do Martinova - prý hledáte øidièe. "Výbornì, potøebujeme je nutnì!" Pøedstavil jsem se, kádrovaèka se podívala do obèanky, a ¾e mi dají vìdìt od nového roku.
Pak mi zavolal novináø Jirka ©mýd a zprostøedkoval mi místo øidièe nákladního auta u Povodí Odry. Mìl jsem náklaïák Buèegi, který víc stál ne¾ jezdil a podle toho také vypadal. Asi po osmi mìsících jsem pøestoupil do Technických slu¾eb v Porubì. Pak jsem se stal ta¾ièem trubek za studena, byl jsem souèástí stroje - vydr¾el jsem to rok a pùl a byla to stra¹ná práce. Zepøedu veliké horko a kdy¾ otevøeli vrata a vjel vlak, tak zase velikánská zima a rovnou na zpocená záda.
Pozdìji jsem byl pøelo¾en do èerpací stanice, potom jako pomocník u pece, u trubek...
V roce 1979, v tom èase, kdy na Silvestra bylo teplouèko a ráno veliký mráz, jsem mìl první ¹ichtu jako posunovaè v Mikulovicích. Je¹tì pøed tím jsem pracoval krátce u ¾eleznièního stavitelství.
Øíkal jsem si, pøece nezùstanu poøád u té døiny. A udìlal jsem si zkou¹ky na prùvodèího osobních vlakù. Jezdil jsem Frýdek, Fren¹tát a pak jsem udìlal dal¹í zkou¹ky na vlakvedoucího a jezdil jsem po celé republice.
Republiku jsi poznal dokonale.
Bohu¾el jenom nádra¾í a nádra¾ní restaurace. V roce 1990 jsem ode¹el do dùchodu. Já i moje ¾ena máme volnou jízdenku, a to bych v televizi, ani v rozhlase nedostal.
Stal jsi se dùchodcem a pìknì jsi po té døinì odpoèíval?
Kdepak. Nastoupil jsem do televize a rok jsem dìlal ¹éfredaktora zpravodajství. Potom jsem ode¹el na chalupu, ale neodpoèíval jsem tam. Ve Slezance potøebovali kulturního referenta. To byl krásný èas. Ka¾dý týden jsem musel kromì jiné práce s rekreanty vy¹lapat na Pradìd. A to není v¹echno. Kdy¾ jsem se vrátil, volali mi z radia Morava ve Frýdku-Místku, abych se pøi¹el podívat. A zùstal jsem tam tøi roky. Byla to zcela jiná práce ne¾ kdysi v rozhlase, proto¾e tam jsme museli dìlat v¹echno i odmetat sníh. Kdy¾ jsem skonèil, na¹el mi kamarád místo topièe, no a teï dìlám strá¾ní slu¾bu.
Svým synùm jsem se po sametové revoluci omluvil. Nemohli jít na ¾ádnou ¹kolu. Jeden se vyuèil zámeèníkem a druhý provozním elektrikáøem. Pøesvìdèil jsem ho, aby ¹el ke dráze a dnes je ve funkci vlakvedoucího. Ten druhý je dùlním záchranáøem. Z obou klukù mám radost. A jsem rád, ¾e to se mnou vydr¾ela i má ¾ena Vìra. Nemìla to snadné!
Ivane, kdy¾ se ohlédne¹ do minulosti, která etapa tì nejvíc vzru¹ovala? Musel jsi sice starat, abys u¾ivil rodinu, ale pøece.
Nejkrásnìj¹í byl ten èas, kdy¾ jsem se vrátil z televize do rozhlasu.
To je nekrásnìj¹í etapa v mém ¾ivotì.
Hana Juraèáková