Malíř Karel Haruda se narodil roku 1925 v Pelhřimově jako jedno z pěti dětí. Jeho otec, Josef Haruda byl řezník vyučený ve Vídni. Matka, Františka Harudová pracovala nejdříve jako švadlena, později byla v domácnosti. Dvacetiletý Karel začal studovat v Brně a později absolvoval Akademii výtvarných umění v Praze. Několik let pak pracoval jako malíř v oboru scénografie v Národním divadle. Poté odešel do Ostravy, kde celé jedno desetiletí působil jako malíř ve Státním divadle. Od roku 1968 je svobodným výtvarníkem. Atelier má už léta na jedné porubské třídě a patří k lidem, který celý svůj život spojili s Ostravou. Vystavoval zejména na Moravě, ale také třeba v Bratislavě, Katovicích či v Torontu. Jeho obrazy najdete v soukromých sbírkách nejenom v celé Evropě, ale také na druhém břehu Atlantiku.

Ano, měl. Chtěl jsem být cestovatelem, toužil jsem se podívat do všech vysněných krajů. Později jsem si přál stát se dobrým řemeslníkem a chtěl jsem vést restaurátorskou dílnu. Netroufal jsem si ani pomyslet, že budu malířem, který celý svůj život promaluje.

     Můj táta byl řezník, který měl v královském městě Pelhřimově při domku malé políčko. V jedné kuchyni nás bylo sedm - rodiče a pět dětí. Tatínkův krám byl v chodbě a dobrýtro nám dával kůň, který nás probouzel řehtáním v chodbě. Dětství jsem měl báječné a na ten stísněný, ale krásný domov vzpomínám s největším potěšením.

Ze zvuků to bylo žalostné kvílení zvířat. Řev hrůzy. A barvu krve. Na našem dvorku byla každý týden krev. To mě asi tak nějak poznamenalo tím dramatem barvy. Ta porážená zvířata ovšem sloužila k tomu, abychom vůbec byli živi. Neviděl jsem v té každodenní apokalypse nic nespravedlivého, ale lítost a hrůzu.

     Musím říci, že kvílení zvěře nebylo jediným zvukem, který jsem už od malička vnímal. Moje maminka byla plná zpěvu. Svět tónů mne proto vždycky přitahoval. Táta měl heligónku a záhy ve mně objevil hudební talent - dříve, než talent výtvarný. Proto jsem už ve dvanácti letech za sebou měl Ševčíka i Maláta. Ovšem kamarádi-raubíři se mnou cestou do hodiny čutali merunu a já housle vysypal do potoka. Tím pádem jsem pochoval nejenom veškerý svůj talent, ale i ten ctihodný nástroj - housle. Česká hudba tak ovšem nepřišla o houslistu, ale o špatného houslistu. Určitě bych nebyl dobrý muzikant. Určitě ne. Já to beru osudově. Spíš jsem tíhnul k řemeslu.

V srpnu 1943 jsem byl v Uherském Hradišti, kde jsem trávil dovolenou, zatčen gestapem. Důvodem bylo poslouchání zahraničního rozhlasu, za což tehdy hrozil trest smrti. Za čtrnáct dnů jsem byl díky své matce, která se náhodou u novinového stánku potkala s šéfem místní kanceláře gestapa, propuštěn. Podmínkou propuštění bylo podepsání listiny, na níž jsem se upsal trestu smrti v případě, že se ještě jednou dostanu před soud. Náhoda mne dovedla k tomu, že jsem poznal cenu života a svobody.

Ano, vyučil jsem se pozlacovačem a řezbářem. V Chrámovém družstvu. Tam jsem poznal báječné lidi. Třeba mistr Ondráček, který byl kdysi u malíře Dědiny, mi řekl: "Víš, musíš se rozhodnout, jestli chceš být řemeslníkem, nebo zda chceš nahlédnout do jeskyně umění." U něj jsem poprvé, když jsem uklízel ateliér, slyšel italské Cappricio. To mi bylo 14 let. Žil jsem stále jednou nohou ve světě umění. Kluci Lipští - Lubomír a Oldřich - byli mí kamarádi, Otomar Krejča byl náš režisér, Zbyněk Vavřín pro nás psal hry a Jirku Líra jsme navštěvovali na Služátkách ve statku, kam byl jako Žid za války odstěhován...

Pro výtvarníka je samozřejmě svět barev určující. Ale jsou i jiné věci, které člověka v životě inspirují. Pořád mám na mysli ten svět tónů, kterým se nejenom při malování, ale i téměř nepřetržitě obklopuji. S manželkou máme pořád zapnutý magnetofon. Hudba se naším bytem ozývá od rána do večera. Já zpíval už v Záboji se starými pány. Od té doby spojuji stupnici barev se stupnicí hudební. Já jsem zkrátka hudbě propadl, jsem nejen její vyznavač, ale i amatér. Od slova amare - milovati.

Červená je pro mne radostí i dramatem. Ohromným prostorem ohně. Je to barva, která nesmírně vzrušuje. Je v ní erotická síla a člověk s ní najednou - je to zvláštní - spojuje azurovou modř. Ta je zase nesmírně prostorová, lehýnká. Jedno je ale podstatné: při malování, stejně jako v hudbě, hledáme akordy, harmonie, melodie a řád.

Své první obrazy inspirované Janáčkem jsem namaloval už velmi záhy inspirován jeho klavírními skladbami - Po zarostlém chodníčku. Později, od sedmdesátých let, jsem začal malovat rozměrné plátno inspirované Sinfoniettou. Janáčka jsem maloval mnohokrát a stále jsem jakoby ozařován zvláštní energií, kterou lze čerpat z jeho hudby. Nechci se opakovat, ale mám za to, že muzika je vůbec prapodstatou tvorby.

Je třeba říci, že hudební dílo probíhá v čase, kdežto výtvarné dílo je statické. Ano, čas musíme vzít v potaz, chceme-li hovořit o vztahu mezi hudebním a výtvarným dílem. Tento fenomén je velmi důležitý. Ale pro pochopení obou uměleckých rovin je důležitý zejména cit. Bez lásky a citu zkrátka nelze pochopit jakékoli hudební či malířské dílo. Milujme a budeme stále citlivější a lepší...