Osamìlý furiant
Je to podivný pøíbìh. Tajemný i hoøký, trpký neštìstím a velký nesporným talentem osamìlého jihoèeského furianta Ladislava Stroupe¾nického (6. 1. 1850 - 11. 8. 1892)
Pøišel na svìt pøed více ne¾ 150 léty, do zajištìné rodiny hospodáøského správce. Asi s ním byly v mládí problémy, vystudoval jenom dva roèníky reálky a potom ho otec vzal k sobì, jaksi do uèení. Jeho ¾ivot tragicky zmìnila noc v roce 1867. Bývaly i dohady o neš»astné lásce, která to zapøíèinila. Pravdou ale je, ¾e šlo o dìsivou náhodu a mladickou zbrklost. Mladý kluèík vystøelil v noci na jakéhosi pytláka, ten padl, støelec myslel, ¾e mrtvý. Prchlivý mladík bez velkého pøemýšlení obrátil pušku proti sobì. Nezabil se, ale jeho zranìní bylo opravdu fatální.
Uvìdomme si, ¾e se to stalo v druhé polovinì 19. století. Mladík prodìlal nároènou operaci, umìlý chrup, zlaté patro a nosil jakousi masku s voskovým nosem, pøidr¾ovanou brýlemi. Rekonvalescenci strávil doma, sám, oblo¾en knihami. Po èase odešel do Prahy a protloukal se rùznì. Pracoval pár let jako jakýsi podúøedník v pojiš»ovnì, potom snad i na pra¾ském magistrátu.
Pøivydìlával si psaním povídek do rùzných humoristických listù. Podle pøátel (k nejvìtším patøil tøeba Mikoláš Aleš) byl v mládí Stroupek, jak mu kamarádi øíkali, pomìrnì dru¾ný a pøívìtivý. Poznamenaný svou tragedií byl trvale, krom podivného vzhledu i huhòavì mluvil, se ¾enami mìl urèitì problémy.
Jeho pomìrnì neèekaná kariéra nastala rokem 1882. Ti znalí divadla vìdí, ¾e v roce následujícím bylo znovuotevøeno Národní divadlo po po¾áru. Ladislav Stroupe¾nický tam byl u¾ o rok døív jmenován dramaturgem èinohry. Svádìl øadu zápasù o smìøování divadla. Je dobré si uvìdomit, ¾e se støídaly umìlecké smìry a to v¾dycky pøináší napjatou atmosféru. U¾ kdy¾ Neruda pøišel s Høbitovním kvítím a romantismus nahrazoval realismus, se zlou se potázal. V divadle pozdní romantismus pøe¾íval déle a „zavedení deklamátoøi“ divadelní nenechali na Stroupe¾nickém nitku suchou. Jako autor byl pomìrnì úspìšný, ale kdy¾ v polovinì své dramaturgické pouti pøišel s kusem velmi realistickým, kdy¾ v roce 1887 pøipravilo ND premiéru Našich furiantù, nastal rozruch.
Nebudu se k tomu vracet podrobnì. K divadlu zákulisní boje patøily a patøí. Zaznamenejme jen, ¾e v roli dìdeèka Dubského exceloval Jindøich Mošna. Hra slavnì propadla, jak konstatoval souèasný kritik, mìla asi 5pìt repríz.
Jeho postavení v divadle nebylo z nejpevnìjších. Souèasníci mu vyèítali mimo jiné i nevzdìlanost (nedisponovat ¾ádnými školskými diplomy), jeho pøímá a¾ sarkastická povaha mu také nepøidala. Ke konci ¾ivota se velmi u¾íral pomìry v zákulisí, malostí a drby. K jeho štìstí nepøispìlo ani man¾elství s Annou Turkovou. Bylo to zjevnì man¾elství z rozumu, spíše dohoda dvou, kteøí na sebe zbyli. Co¾ soudím i podle toho, ¾e Stroupe¾nický ani pøed svou man¾elkou nesnímal svou masku. Nesnímal ji snad ani v horeèkách, které zpùsobil tyfus.
Krátká, naka¾livá nemoc ukonèila v roce 1892 ¾ivotní pou» spisovatele i dramaturga, který zùstal nedocenìn. Zvláš» osudové mi pøijde, ¾e prý zemøel 11. srpna, pøesnì 25 let od onoho tragického výstøelu. Nezùstalo mnoho pøátel, zbylo pøedevším dílo. Nejenom Paní Mincmistrová a Zvíkovský rarášek, èi Naši furianti, kteøí sami by mu zajistili vstupenku do divadelního nebe. Za 42 let svého nelehkého ¾ivota rozdal mnoho radosti, ale sklidil víc zášti, ne¾ uznání.
A tak a¾ si nìkde v ¾ertu u stolu zakøièíte: A ten punè platím já! vzpomeòte na talentovaného, ale neš»astného kluka z jihoèeských Cerhonic.
Josef Hejna