LEONARDO DA VINCI

Někdy je samota životním programem a někdy vnuceným zlem. A může vás pronásledovat uprostřed davů obdivovatelů, či v anonymním davu. A možná, že i o tom je životní příběh, který se tu pokusím převyprávět. Leonardo da Vinci byl nadaný vším, co vás jen může napadnout. Byl natolik výjimečný, že bylo jeho životním osudem stát trochu osamocený a často i nepochopený. Není v historii skutečných nástupců po Leonardovi a není také skutečných následovníků Michelangela. Mnozí umělci z jejich prací čerpali a snad i čerpají do současnosti, ale dále už jejich genialitu nedokáže žádný z nich povýšit. Sám Leonardo se vymyká obsáhlostí a originalitou stvořeného a Michelangelo svým živočišným pohybem vytvářel takové vlny, že od něj odtlačily všechno a všechny až do tišin, zátok a proudů mimo jeho osobnost.

Leonardo byl z Vinci. Nedaleko Florencie se narodil místnímu notáři a jisté Catarině, na kterou svět velmi brzo zapomněl. Píše se datum 15. 4.1452. Záhy získá chlapec novou matku. Jeho novou matkou je Albiera a je z bohaté rodiny. Je jí pouze šestnáct let a stará se o Leonarda s něhou a láskou. Zpočátku vyrůstá nespoutaný a volný na lukách okolo Vinci a už tehdy se naučí věřit více svým smyslům než autoritám. Vlastně celý život věří více svým instinktům, nežli tlustým knihám. Vychovává ho velice volně strýc Francesco a jeho otec mezi tím systematicky buduje kariéru. A tak se časem zbohatlá rodina stěhuje do Florencie. Počátek pobytu je nešťastný. Umírá Albiera. A jeho další matkou, už třetí, se stává jen o tři roky starší Francesca. Možná už tehdy počala ta zvláštní a neopakovatelná tvářnost všech jeho budoucích portrétů.

Jsou jedinci, kteří jsou obdarováni zázračnou vlastností, že na co sáhnou to jim pod rukama rozkvétá. A mladý Leonardo takový je. Talentovaný malíř, hudebník i poeta. Jeho talent na chemii ho přivádí jednoho dne ke sloučení dvou zcela neškodných látek s tím výsledkem, že dům je překotně opouštěn pro nesnesitelně silný zápach. Vymyslí postel, která vás neočekávaně uprostřed noci shodí. A vymyslí i spoustu jiných vtípků a nápadů. Postupem doby se z něj také stane skvělý muzikant, šermíř, tanečník i jezdec na koni. Stane se, že na jediný zátah projede celým Toskánskem a takřka uštve koně. Jediné, co ho nebaví a co mu nejde, je učit se latině a cokoliv biflovat. A tak oficiálně je celý život ”uomo senza littere”. Člověkem bez vzdělání.Samotnou latinu se naučí solidně až ve svých dvaačtyřiceti letech. A při tom jeho tvář je líbezná a způsoby okouzlující, fantazie nekonečná a mysl bezbřehá. Jeho originalita a svéráznost je přijímána s nadšením a společnost ve Florencii mladíka miluje.

Jeden talent však už v tomto věku i nad těmi ostatními vyčnívá. Celé hodiny se Leonardo dokáže věnovat kreslení. Jednoho dne se jeho otec konečně rozhodne a jeho kresby ukáže svému známému Andreovi Verrocchiovi. A to není na poli malířství a sochařství jen tak někdo. Je to ten nejlepší a nejslavnější florentský sochař a je i slavný malíř. A tento muž, nejpovolanější z nejpovolanějších, nechce věřit, že tyto kresby mohl namalovat někdo tak mladý. Výsledkem toho je, že se roku 1469 Leonardo stává žákem slavného učitele. Na rozdíl od Michelangela žákem vděčným, řádným a dlouhodobým. Už za tři roky se jeho jméno objevuje v zápisu cechu malířů svatého Lukáše. Přesto i potom žák zůstává žákem a mnohému se ještě naučí. A pak osud otevře stavidla a proud se otáčí. Leonardo nepůjde v otcových šlépějích. Nebude v nekonečné řadě Leonardů další právník.

Mnoho už se Leonardo od Verrocchia naučil. Maloval s ním oltářní obrazy, skleněné tabule a též s ním vytvářel obrovská sousoší z mramoru a bronzu. Jednoho dne je od svého mistra požádán, aby na jeho obrazu s názvem “Kristův křest” domaloval pozadí a také anděla. A tak domaluje a pak už je všechno jinak. Verrocchio je nejprve překvapen, potom nadšen a pak i rozhodnut. Už nikdy nebude malovat. Už bude jen sochařem. Jeho vlastní žák ho přesvědčil o jeho neschopnosti na poli malířství. Žák vyučil svého mistra až k malířské nečinnosti.

V této době je Florencie bohatým a rušným městem. V roce 1480 je Leonardo přijat na florentskou akademii. Osud tomu chtěl, že se setkává s jejím tvůrcem. S Lorencem de Medici, kterého nazývají Il Magnifico(nádherný). Kníže je mužem své doby. Žije tím elegantním, ale miluje i to prosté a burleskní. Dva muži různého postavení, ale se stejnou povahou. A ta povaha je navzájem neodpuzuje , ale sbližuje. Ne, z této přízně nevznikne David. Není Michelangelo. To teprve nastane, neboť Michalangelovi je zatím jen pět let. Čas ještě nedozrál ani pro jednoho z nich. A budoucnost Michelangela bude jeden nepřetržitý a dravý proud. To Leonardo bude celý život tím, který nikdy v žádném proudu neplave, ale také žádný netvoří. Jeho chrám umění bude vykrádán nenápadně a neadresně. Jeho největší žáci nikdy nebudou jeho žáky pouze oficiálně a za peníze a také nebude mít žádnou dílnu a žádnou školu. A často, ach bože, tak často Leonardo díla nedokončí o vlastní vůli.

Prostí lidé a též Il Magnifico ho mají rádi a uznávají ho. Ale ti, kteří jsou mozkem Florencie, Leonardem tak trochu pohrdají.
Je ten, který neumí latinu. Ten, který se baví s venkovany, jako by byl jedním z nich. Není hoden jejich úcty. Byl dokonce souzený institucí “Správců dobrých mravů“. A jediným jeho štěstím bylo, že s ním soudili i blízkého příbuzného Lorenza de Medici. A tak žák z dílny ze které vyšli Botticelli, Perugino či Lorenzo Credi odchází z Florencie do Lombardie. Z rodné Florencie jde za svým osudem a slávou. V očích světlo rodného kraje a v duši nespoutanost a věčný nepokoj. Stane se tím, který vidí to, co si ostatní neuvědomují a co většina nikdy zcela nepochopí. Věci nepochopitelné a neuchopitelné jako usměv Mony Lisy. Odchází z Florencie za slávou a za štěstím.

Do Milána přijíždí na pozvání Lodovica Sforzy jako slavný umělec. Leonardo byl knížetem pozván jako hudebník!
Ovšemže mu Leonardo nabízí ve svém dopisu širokou škálu všelikého svého umění. Je přece stavitelem, sochařem, konstruktérem, hudebníkem! Ale přitom se mu kupodivu nenabízí jako malíř. Lodovico ho zaměstná za mizerný plat jako stavitele kanálů. A tak se musí živit pro dobro nás všech i jako malíř a malovat, aby udržel svou nákladnou domácnost. Jako hudebník je od knížete už od začátku ctěn, ale to ostatní si musí tvrdě vydobýt. Stává se postupně uznávaným režisérem dvorských slavností, navrhuje pro dvůr slavnosti oblečení, navrhuje i výzdobu komnat. Samozřejmě že také hraje na svou vlastnoručně vyrobenou stříbrnou loutnu ve tvaru koňské hlavy, která má skvělý zvuk a Leonardo na ní skvěle improvizuje. Vymýšlí ovšem také brusku na jehly, otáčivý rošt a provádí pitvy. Co víc může dělat tento renesančně myslící muž, než vlastně dělá. Přesto mu sláva a peníze unikají. Maluje pomalu a se svými obrazy se tak hrozně nerad loučí!

V roce 1487 se zúčastní na přípravě stavby Milánské katedrály. Současně je hlavním inženýrem stavby městských vodovodů. Začíná malovat obraz Madony ve skalách a v roce 1495 i fresku Poslední večeře. To už musí přijmout hořkou porážku při realizaci jezdecké sochy otce knížete Lodovica. V hlíně se socha podaří. Je monumentální, skoro sedm a čtvrt metrů vysoká. Ale bronz není hlína. Na to doba ještě neuzrála a technika nepokročila. Zklamal Lodovica. Neumí to. Navíc Lodovico už v té době potřeboval bronz na důležitější věci. Na válčení. (Tato socha byla odlita do bronzu až v nedávné době. Odlita a svařena.) Kolik práce ještě musí předvést, aby ho kníže uznal za velkého umělce? Je sice ostatními zván homo universale, ale není přece Bůh. Nebojuje jen o přízeň knížete. Často si zve domů i venkovany a vypráví jim vlastní vymyšlené příběhy. A pak se uprostřed vyprávění náhle zastaví a do svého malého skicáře skicuje gesta, tváře, okamžiky. Dělá společnost odsouzeným, navštěvuje hostince té nejhorší pověsti a studuje a zkoumá. Celý život ho bude zdobit soustředěná pozornost dítěte a bude vidět věci, lidi, příběhy a souvislosti. Tam, kde ostatní zívají nudou.

Zvláštní vztah se vyvine mezi ním a milenkou knížete Lodovica, Cecilií Gallerani. Od knížete dostává zakázku na její portrét. A dostává se mu spontánně cti, že si s milenkou vévody tyká. A to v době, kdy si i manželé zásadně vykají. Je to vztah plný vzájemného pochopení a snad i přátelství. Těch dvou, které spojila známost k jednomu muži a kteří jsou neskonale plní touhy po absolutní svobodě. Doba Milána se ale postupně naplňuje. Jeho obdivovaná a pracně namalovaná “Poslední večeře” se mu takřka ztratí pod rukama. Tak jako Michelangelovi ztratily malby v Sixtinské kapli. Leonardo ale není Michelangelo. Nikdy nebude mít jeho energii a nikdy nebude mít jeho rozhodnost. Nezačíná znovu jako Michelangelo. A tak zůstává na věky věků značně poškozená malba. Ale i z ní se dá rozpoznat, kdo a kým je a do budoucna bude Leonardo da Vinci.

POSLEDNÍ VEČEŘE
Kristus a dvanáct apoštolů. Skupinky po třech okolo dlouhého stolu. ”Amen, pravím vám, že jeden z vás mě zradí”. To řekne Kristus a apoštolové jsou vzrušení a rozhořčeni. Možná, že doufají, možná že Kristovi nevěří. Jedna z postav připomíná svou tváří ženu a tím připraví pro budoucnost mnoho možných úvah o dalším tajemném poselství díla. Sám Jidáš sedí na dobové zvyklosti až příliš blízko Krista a je jediný klidný, jakoby duchem nepřítomný. Kristus je lidsky smutný a rozhodně nevypadá jako boží syn. Tady je především člověkem. Co stojí na fresce za pozornost, je mistrně rozehraná hra rukou. Vypráví příběh o příběhu a dává obrazu další rozměr. Dva roky potřeboval Leonardo na dokončení tohoto monumentálního díla. Ale už navždy bude mít od malování tohoto obrazu sám o sobě pochybnosti. Často se mu budou chvět při malování ruce a nebude to únavou a věkem. Extatické vytržení toho, který má ruku vedenou Bohem a kterého Bůh občas při malování občas zcela opustí. Jako při této fresce. Speciální podkladové omítky, které si sám namíchal, ho zrazují. Postupně začínají praskat a znehodnocovat úchvatnou kompozici. Ne, neměl obraz malovat! Samozřejmě! Určitě ho proslavil a přinesl mu obdiv mnohých. Ale vzal mu i pořádný kus sebevědomí. Neumí malovat rychle. Není Michelangelo!

Roku 1499 francouzský král Ludvík XII dobývá Milán. A Leonardo opouští město. Krátce pobývá v Benátkách a pak se vrací do rodné Florencie. Je architektem a hlavním inženýrem na dvoře Cesara Borgii a jeho činnost je velmi široká a velmi nesoustředěná. Nedostává se mu trpělivosti a sebevědomí na to, aby mohl pořádně tvořit. Uchopí-li štětec, ruce se mu roztřesou obavami, že nebudou malovat tak dobře, jak si bude přát. Přesto začíná malovat Giocondu, ale i bitvu u Anghiari, kterou nikdy nedokončí. Zbude jen pár kopií anonyma, které zaslouží obdiv i dnes a které byli pro mnoho malířů inspirací při jejich malování bitev. Nakrátko žije znovu v Miláně, ale to už mu není přátelsky nakloněno, a tak odjíždí do Říma. Tam si u něj papež Leon X. objednává obraz. Leonardo začne přípravou šelaku , který chce nanést na zhotovený obraz. Tím ale papeže popudí. ”Co očekávat od malíře, který začíná práci tím, čím by ji měl končit!” Je ten Leonardo ale prapodivný malíř. Pro Leonarda není v Římě místo. Již tam čarují svým štětcem Michelangelo a hlavně Rafael. Nepochopený a poražený se vrací do Milána. V Miláně už vládne francouzský král František I. Leonardo je mu v krátké době představen a mezi oběma muži vzniká neformální, ale i upřímný vztah. A tak i proto Leonardo přijímá královo pozvání a stane se jeho dvorním malířem. Do Francie si sebou odváží mimo jiné i Giocondu.

MONA LISA
Na tento okamžik kdy budu psát o Giocondě, jsem se doopravdy těšil. Je vždy příjemné psát o kráse, obzvlášť je-li tajemná. Je mnoho věcí, které patří do kulturního dědictví světa, a mnoho věcí a míst, které vypovídají o člověku mnohé. Automobil, pyramidy, Osvětim, gilotina, žvýkačka, kondom, kapesník, vodíková bomba….Vše patří všem a zatěžuje přirozenost lidské existence různě zvratně čí nezvratně. Dvě věci však dělají lidi lidmi více než cokoliv jiného. Je to hudba a výtvarné umění. Spojuje nás smrtelníky s tím nejvyšším a nejušlechtilejším. Ať už to nejvyšší nazýváme Bohem, Nicotou čí Přírodou. Hudba ani výtvarné umění není ohraničeno hranicí lidského. Pokračuje dál, výš i hlouběji a spojuje nás s Absolutnem.

Jen málo lidských děl se stalo obecným vědomím a majetkem všech. Je to dáno i tím, že tato díla nemají žádný konečný a jednotný výklad. Ubránily se všem rozumovým konstrukcím a všem soudům. I těm nejopatrnějším, nejdůmyslnějším, nejjasnozřivějším a nejlogičtějším. Ubránily se módním stylům, kritikům, lidské chamtivosti a hlavně všem útokům nemilosrdného času. Je pravdou, že Mona Lisa je portrétem ženy s krajinou v pozadí. Je samozřejmě pravdou, že je i obrazem zcela netuctovým. Ale je i něčím víc. Karl Jaspers kdysi o obrazu řekl: ”Gioconda zmírňuje napětí mezi lidskou jednotkou a přírodou, časem a smrtí, životem a rozkladem“. Zajisté moudrá slova významného filosofa. Vyřknutá na hraně mezi obecným soudem a osobním vyznáním. Je tím řečeno všechno? Opravdu?! Určitě?! Dovolím si tu odvahu či drzost, že trochu nesouhlasím! A sám k tomu chci nesměle dodat….

Jsem ve věku, kdy už Leonardo Monu Lisu namaloval. Dívám se na obraz už asi po tisící a prvé a ani trochu mi nezevšedněl. Je popraskaný věkem a je v něm plno zvláštního světla a tajemné nálady. To světlo i náladu si pamatuji i z nedávné návštěvy Toskánska. Ale je i všude u nás a kolem nás. Nálada a světlo. Je součástí hodiny, kdy stále ještě vládne pes, ale vlk už stojí na horizontu. Je to světlo usmířeného očekávání. Čas se zastavil, aby se nadechl. Na krátký čas nastala rovnováha mezi nicotou a časem. V nezměřitelném okamžiku, v nevyměnitelném čase. Mír všeho. Mír v nás.

Sama Mona Lisa je úžasná. Zkuste si vzít kousek papíru a teď si tímto papírem zakryjte levou nebo pravou půlku tváře. Vidíte to? Zvláštní proměna. A teď horní a spodní část hlavy. A můžete pokračovat dál. A všimněte si krajiny. Něco v ní začíná a zároveň i něco v ní končí. Cesta na obraze povede, most ponese, moře se rozvlní, hory zastíní. Potom až…..

Když se podívám na Giocondu, vidím v ní i podobu své matky. A třeba i manželky a trochu i dcery a vnuček. Vidím v jejich očích nálady svých dávných milenek, přítelkyň a třeba i kolegyň. Všech žen, které stále potkávám na ulici. Jsou to oči smutné, trochu i chápavé a asi i unavené ze všech zlob a nespravedlností světa. Ale kolik je v nich i pochopení a lásky. Té upřené a adresné lásky pro nás všechny. Davy japonských turistu si stoupají na špičky a uzávěrky fotoaparátů cvakají. Jejich davem se nese nadšené vzrušení a trochu připomínají děti. Japonská slova naplňují prostornou halu Louvru. Za tlustým bezpečnostním sklem se na ně usmívá Gioconda. Žena, která patří všem. Celému světu. Mně, tobě, Japoncům, indiánům, všem nešťastný zoufalcům - i Leonardovi. Universální obraz všech žen. Universální obraz odpuštění nepodléhající času a ani vkusu.

Asi namaloval Leonardo krásnější obrazy. Hranice lidského vkusu jsou posouvatelné v čase i prostoru a jsou hrubě individuální. Myslím si, že dva takové malé obrázky visí v Louvru i kousek od Mony Lisy. Ale také si myslím, že se nikomu před ním a ani po něm nepodařilo namalovat universálnější obraz. Obraz pro všechny lidské tvory. Při zhlédnutí děl stvořených Michelangelem lidé oněmí nadšením a posvátnou hrůzou z dokonalosti. Při dílech Leonardových jste zasaženi souhlasem. A nezáleží na tom, že nevíte, s čím souhlasíte. Již nemáte obavy z lidské zbytečnosti. Už navždy máte po svém boku toho, který věděl, že jsme boží děti. Může existovat něco úžasnějšího? A já, ač ateista od přírody, už vím, že nemusí být mým osudem shnít strachem z prázdnoty a smrti.

V roce1516 nechává Leonardo naložit na muly plátna Mony Lisy, sv.Anny a Jana Křtitele a se svým věrným žákem Franceskem Meltem a sluhou Battistou di Villanis už navždy opouští Itálii. Ještě vymyslí pár plánů zavlažovacích kanálů, ale už nemaluje a jen vynalézá a pohrává si. Žije na zámku Cloux, který mu daroval spolu s rentou 700 zlatých skudů František I. Přiřknul mu je pro pouhé potěšení z rozhovorů s malířem. Vskutku královský dar jednoho druhému. Cloux je malý zámeček nedaleko královského sídelního zámku Amboise. Pěšky je trochu daleko. Ale existují a existovali koně, kočáry a sluhové. Žije v něm trochu osamělý, svobodný Leonardo a tam naplňuje svůj osud. Na zámku Amboise je prozářená a sluncem líbaná gotická kaple svatého Huberta. Zde je Leonardo pohřbený. Když jsem tam před osmi lety byl, stál jsem tiše uprostřed kaple a mé oči bloudily po vitrážích a po kameni s posvátnou úctou. Bylo příjemně chladno a nikdo z lidí ani polohlasně nemluvil. Všichni jsme tu byli proto, abychom vzdali hold tomu, který moc dobře věděl, co je to krása, ale i život. Zbylo toho obojího po něm na světě pro nás hodně.

 
Samotnému králi tehdy zbyla Mona Lisa a vzpomínka na toho, který mu nebyl roven původem, ale významem. Nebyl-li Leonardo králem malířů, tak jistě jeho papežem. Jedinečný, Bohem vyvolený, takřka osamělý a bez potomků. Když se dozví král o jeho smrti, zachová se tak, jak by to od krále nikdo nikdy neočekával: Dá se do pláče!

Jiří Suchánek