Jarní prázdniny
Tak by mì zajímalo, kdo si ten název vymyslel. Letos opravdu jaro øádilo jako divé. Pravdìpodobnì pøedešlé poèasí, kdy si i vlekaøi stì¾ovali, ¾e ani technický sníh nelze udìlat, bylo pøíèinou, ¾e jsem si dovolil nabídnout své slu¾by v domu mláde¾e jako doprovod do Jizerek s dìtmi. Šéfová byla ráda, ¾e bude v partì nely¾aø, který zabaví dìti v dobì oblevy. Týden pøed odjezdem ale zaèalo padat a padá do dneška.
Celá akce se skládala z nástupu na vlak a dojezdu do Polubného. Odtamtud je to jen necelých pìt kilákù do kopce. Kdy¾ jsem tìch svých sedm svìøencù ve vìku od sedmi do desíti let vyvádìl z vlaku, tak mi prùvodèí pøál pøíjemnou zábavu a ptal se, kde mám lopatu. Kontruji, ¾e silnice je snad prùchozí. On ale mìl na mysli, zakopání padlých. Na oplátku jsem mu popøál brzké vykolejení a tak jsme se v pohodì rozešli.
Po ujití zhruba pìtiset metrù byl první dotaz, jak je to ještì daleko. Odpovìdìl jsem po pravdì, ¾e asi ètyøi kiláky. Snad mìli jakýsi tachometr, proto¾e tato otázka se zaèala opakovat v pravidelných intervalech. Proto jsem zkusil kontrovat narùstajícím poètem kilometrù. Kdy¾ jsem se dostal na cifru devìt a pùl, jedna z dívèin se zamyslela a pravila. „Ty si z nás dìláš srandu.“ Pak došlo ke zmìnì otázky. Na svazích se objevily chalupy a pøišel dotaz, „která to je?“. Po pravdì jsem pøiznal, ¾e to nevím, ale ¾e je a¾ pod pøehradou a pøehrada je ještì daleko. Zvídavá dìvèata se zaèala domlouvat, která s kterou bude spát. Bylo jich pìt. Dva kluci se o takové vìci nestarali. Zato je zajímalo, jak to bude s jídlem. Stále øíkat já nevím mì tak vyèerpalo natolik, ¾e jsem vyhlásil embargo na jakékoliv otevøení pusy. Jistì je vám jasné, ¾e takový pøíkaz je naprostý nesmysl. Došlo mi to bìhem krátké chvilky. Naštìstí jsme byli kousek od odboèky k chatì a tak mì vysvobodila Eva, která nám šla naproti.
Chata pod Soušskou pøehradou je zasypaná, ale vejít se do ní dá ještì po cestièce. Zatím. Sní¾ek si jen tak poletuje a drahé robátka se øítí do podkroví a obsazují urèené pokojíky. Dívky se uklidnily, proto¾e budou pohromadì a kluci se stoickým klidem zabrali dvoulù¾kový pokoj s man¾elskou postelí. Já s kuchaøem obsadil pokojík na druhé stranì chalupy a proto¾e kuchtík je mladý hoch, musí moje chrápání vydr¾et. (Chrápal také)
Cesta nahoru vedla kolem sjezdovky s vlekem a tak jsme slíbili, ¾e se pojede na veèerní ly¾ování. Díky tomu bylo ubytování a rozbalení báglù otázkou krátké chvilky a kuchaø mìl co dìlat, aby byl s jídlem vèas hotov.
Veèerní ly¾ování, návrat do chalupy a pøichází moje chvíle. Jako vyprávìè pøíhod a povìstí z Jizerek mám za úkol udr¾et tu totálnì vyèerpanou skupinku dìtièek na ¾idlích, aby hned první veèer neprovedli totální destrukci chalupy. Jediný kdo byl na odpis jsem asi byl já. Pùl hodinové vyprávìní hrùzostrašných historek o tomto kraji, je probralo na tolik, ¾e jsem musel slíbit pokraèování povídání o èarostøelcích z Jizery. Tam se to hem¾í hroby, ïábly a ani lebky nejsou pozadu. Jediný, kdo se bál, jsem byl já, proto¾e jsem si pøedstavil rodièe, a¾ jim budou referovat o morbidních povìstech, kterými jsem je krmil. První den je za námi a poøád padá sníh. Snad to do zítra pøestane.
Nepøestalo. Dokonce se vesele chumelilo, jako kdy¾ se nechumelí. Abych nekøivdil, v jednu chvíli se dokonce ukázalo slunce. Pak se zastydìlo a sníh to zdr¾ení rychle dohnal. Nastal ale drobný problém. Èlenem našeho spolku, byl chlapec, který mìl ly¾e poprvé na nohou. Ly¾e z pùjèovny se ale rozhodly, ¾e na tìch nohou dr¾et nebudou. Cestou zpátky, aby se zahnal smutek, jsme hocha párkrát hodili do závìje a to mu zvedlo náladu. Házená byla oboustranná. Nás ale do závìje nehodil a tak házel aspoò sníh na nás. Veèer se ly¾ím dohodlo, aby si boty ponechaly a další den se provedla soukromá instruktá¾ jízdy na ly¾ích. ( Docela jsem se podivil, jaký jsem ly¾aø teoretik) Kluk to zvládl i s pádama a vstáváním a tak druhý den nastoupil na provazový vlek a poslední den to na velkém vleku bral jako starý ly¾aø.
Padání snìhu bylo tak pravidelné, ¾e by se ka¾dá odchylka zdála nepøirozená. Vùbec to ale nikomu nevadilo. Pravidelnì dopoledne se poøádaly rùzné hry, po obìdì krátký odpoèinek a hurá na sjezdovku. Cesta dolù byla na kus pìškošlapem, kus na ly¾ích, pak je¾dìní a v podveèer vytáhnout nahoru a kus pod lesem po vrstevnici a pak šup rovnou k chalupì. Proto¾e já nejsem ji¾ nejmladší a pád by byl pro mou páteø katastrofou, pøinesl mi pan domácí nádherné snì¾nice. Pøi dopoledním výstupu na „Mount Everest“ za chalupou, jsem jako hlavní kameraman nazul snì¾nice abych mohl najít nejlepší místo pro zábìry. Po zkušenosti s nimi jsem vzdal myšlenku návštìvy Protr¾ené pøehrady. Pøesto jsme se s kuchaøem vydali na kratší turu. Tak jsme si oba vyzkoušeli, ¾e chùze ve snìhu není procházka rozkvetlou alejí.
Ètvrtek. Obvyklá zábava ve snìhu kolem chalupy a odpoledne ukázka a závod pro koneèné hodnocení. Veèer se potom rozdávají hodnotné (a hlavnì sladké) ceny pro všechny kategorie. Kupodivu, tìch kategorií bylo stejnì jako soutì¾ících. Poslední povídání o Jizerkách a dobrou noc.
Ráno pak ještì rychle pár sjezdù na sjezdovce, návrat do chalupy a balení. Po obìdì èestná salva a pochodem chod zpátky na nádra¾í. Naposled se kouknem na sjezdovku, pak poèkat na vlak a k veèeru jsme doma. Rodièe vydr¾eli mohutná objetí, zkontrolovali, jestli jsou to opravdu jejich dìti a konec.
Rekapitulace. Prázdniny s tak podivným jménem, probìhly bez vá¾nìjších závad. Kolik dìtí jsme odvezli, tolik jsme jich vrátili. Personál i chalupa to vydr¾ela a tak se budeme tìšit na další spoleènou akci.
Do fotogalerie nahlédnìtezde
Míra Herout