Narodil se v 4. ledna 1846 v Jimramovì na Èeskomoravské vrchovinì. Jeho dìtství bylo velice skromné. Otec se o¾enil s vdovou, která ji¾ mìla ètyøi dìti a spoleènì mìli pak ještì šest dalších. Tak¾e, dohromady jich bylo deset dìtí. Pokud si vzpomenete na Karafiátovu kní¾ku Brouèci, brouèkù bylo také deset. Ze spoleèných dìtí byl Jan nejstarším.
Rodina byla evangelického vyznání a Jan tak získal základní vzdìlání v evangelické škole pøi místním sboru. Od jedenácti let potom studoval na nìmeckém piaristickém gymnáziu v Litomyšli. Pøesto¾e byl evangelík a èeské národnosti, byl premiantem tøídy. Kdy¾ mu bylo šestnáct let zaèal studoval na nìmeckém evangelickém gymnáziu v Nìmecku, v Güterslohe. Podporoval ho tehdy Theodor Fliedner. Po ukonèení gymnázia v roce 1866 s pomocí pøátel zaèal studovat theologii v Berlínì, Bonnu a nakonec ve Vídni. Studia ukonèil v roce 1869. Po skonèení studií zaèal jako vychovatel, na doporuèení svého vídeòského profesora, proto¾e nesehnal ¾ádné místo jako evangelický faráø. Pracoval v rodinì továrníka Langena v Kolínì nad Rýnem. Svùj pobyt tam hodnotil pozdìji jako školu, ale ještì vyšší, ne¾ universita. Pan Langen mu pomohl, a Karafiát mohl pracovat asi tøi ètvrtì roku v holandském Elberfeldu. Kdy¾ se vrátil, dìlal rok vikáøskou praxi v Roudnici, v Reformované církvi. Zde mìl dìlat misionáøskou práci, pøesvìdèovat lidi pro evangelickou církev. To ale Karafiátovi moc „nesedìlo“. Nebyl pøesvìdèen, ¾e dìlá správnou práci. Od londýnského bratrstva dostal i jinou práci. Mìl napsat kní¾ku o Janu Husovi. Kní¾ku dopsal na jaøe v roce 1871. Po jejím vydání mohl odejít znovu na studia. Tentokrát do Anglie, do Edinburgu. Toto studium mu financovala Skotská svobodná reformovaná církev. Zde se seznámil se svou do¾ivotní pøítelkyní, Miss Joan Denistoun Buchanan of Auchentorley. S ní si dopisoval a¾ do konce svého ¾ivota, navštìvovali se jak ve Skotsku, tak i v Èechách. Byla jeho ¾ivotním vzorem, intelektuální a i materiální oporou. Po skonèení studijního roku ve Skotsku dostal místo duchovního správce v uèitelském ústavu v Èáslavi. Jeho práce se studenty byla blokována jak úøady, tak studenty samými.
Na podzim roku 1974 dostal nabídku pracovat ve sboru v Hrubé (Velké) Lhotì na Valašsku. O toto místo nebyl zájem, byl to malý, zapadlý sbor. Po slibu, ¾e mu budou pomáhat Karafiát místo pøijal a na jaøe dalšího roku se do Hrubé Lhoty pøestìhoval. Pracoval zde dvacet let, uèitelsky i kazatelsky. Musel pøekonávat rùzné pøeká¾ky, ale získával také porozumìní od èlenù sboru. Po dvaceti letech, v roce 1895, byl pøesvìdèen, ¾e vykonal co mohl a na místo faráøe rezignoval. Jako faráø ji¾ nenastoupil nikde jinde. Odešel do Prahy a vìnoval se bohoslovecké a literární èinnosti. Odchod mu ulehèila a umo¾nila také jeho skotská pøítelkynì, která mu odkázala nìjaké peníze. Obèas vypomáhal kazatelsky v rùzných sborech. Mimo jiné vyuèoval také dìti T. G. Masaryka, syna Herberta a dceru Alici. Po deset let vydával Reformované listy, byl jejich redaktorem i pisatelem. Také udìlal jazykovou revizi Bible kralické a doplnil ji o historii èeského biblického textu. Jeho revize se však nedoèkala pøijetí v církvi. Nebyl sám takto posti¾ený. Takový osud postihl všechny, kteøí se pokusili Bibli kralickou revidovat. Byl mezi nimi i Jan Ámos Komenský.
Do naší pamìti se Karafiát zapsal svou kní¾kou pro dìti „Brouèci“. Zaèal ji psát ji¾ ve svých 27 letech v Krabèicích, pokraèoval v Èáslavi a dopsal o rok pozdìji, v záøí 1874 v rodném Jimramovì. V kní¾ce na rodinì svatojánských brouèkù krásnì vylíèil bìh ¾ivota a vztahù mezi nimi tak, jak by mìly opravdu vypadat vztahy mezi lidmi. V Brouècích Karafiát ukazuje sílu èlovìka a krásu ¾ivota k nìmu¾ nepatøí jen slunné dny, ale i ty za zamraèené, propršené a mrazivé, ¾e k ¾ivotu patøí neodmyslitelnì také bolest, pláè, zármutek a i umírání. Je to spojeno s poslušností k Bohu, dodr¾ováním bo¾ích pøikázání. Tím se také prohlubují lidské vztahy a nezavírají se oèi pøed tím, kdy¾ nìkdo potøebuje pomoci.
Brouèci, podle mého mínìní nejsou kní¾ka jenom pro malé dìti, ale i dospìlí by si z ní mnohdy mohli vzít pouèení. Kni¾nì je Karafiát vydal o dva roky pozdìji, vlastním nákladem 2000 kusù. Kní¾ka vyšla anonymnì, bez udání autora. Velký úspìch nemìla, mo¾ná to bylo také tím, ¾e o ní prakticky nikdo nevìdìl. A tak kniha le¾ela v regálech více jak deset let bez povšimnutí. U knihkupce Bašteckého Brouèky objevil redaktor èasopisu Èas, Jan Herben. Chtìl vìdìt nìco o autorovi, ale od knihkupce se dozvìdìl, ¾e ji napsal nìjaký evangelický faráø odnìkud z Valašska. Kdy¾ pozdìji o kní¾ce napsal další redaktor èasopisu Èas, Gustav Jaroš, recenzi do novin, teprve potom zaèal být o Brouèky zájem. Posléze pøišlo k druhému vydání, pak dalšímu a dalšímu. Teprve od desátého vydání vychází Brouèci se jménem autora, který je napsal. Autorská práva na kní¾ku odkázal Jan Karafiát èeskobratrské církvi. Kní¾ka mìla také nìkolik ilustrátorù, ilustroval ji Jiøí Trnka, Ondøej Sekora, Vojtìch Preissig. Nesmím také zapomenout na paní Fischerovou - Kvìchovou. S jejími ilustracemi vyšla kní¾ka v roce 1942 a ke 130tému výroèí znovu s jejími kresbami. V roce 2007 uplynulo od prvního vydání Brouèkù ji¾ 130 let.
Jan Karafiát zemøel ve vìku 83 let, 31.ledna 1929 v Praze a je pochován na Vinohradském høbitovì v Praze.
Chtìla bych toto povídání zakonèit modlitbièkou z Brouèkù, kterou jsem se jako malá modlila, a kterou asi mnoho z vás zná.
ještì šest dalších. Tak¾e, dohromady jich bylo deset dìtí. Pokud si vzpomenete na Karafiátovu kní¾ku Brouèci, brouèkù bylo také deset. Ze spoleèných dìtí byl Jan nejstarším.
získával také porozumìní od èlenù sboru. Po dvaceti letech, v roce 1895, byl pøesvìdèen, ¾e vykonal co mohl a na místo faráøe rezignoval. Jako faráø ji¾ nenastoupil nikde jinde. Odešel do Prahy a vìnoval se bohoslovecké a literární èinnosti. Odchod mu ulehèila a umo¾nila také jeho skotská pøítelkynì, která mu odkázala nìjaké peníze. Obèas vypomáhal kazatelsky v rùzných sborech. Mimo jiné vyuèoval také dìti T. G. Masaryka, syna Herberta a dceru Alici. Po deset let vydával Reformované listy, byl jejich redaktorem i pisatelem. Také udìlal jazykovou revizi Bible kralické a doplnil ji o historii èeského biblického textu. Jeho revize se však nedoèkala pøijetí v církvi. Nebyl sám takto posti¾ený. Takový osud postihl všechny, kteøí se pokusili Bibli kralickou revidovat. Byl mezi nimi i Jan Ámos Komenský.