Postupnì se zaèínáme poznávat, zvykat si na sebe a stávat se pøáteli, potkávat se, a tak snad bude namístì (kdo chce - není podmínkou) pøiblí¾it ostatním své okolí, své milé, zájmy atd. Zaèali jsme pohledem z okna. Dalším pohledùm se však meze nekladou, samozøejmì v etických hranicích, daných provozem tìchto stránek.
Chcete se také zapojit? Je to jednoduché, pošlete text (pøípadnì i foto) na info@seniortip.cz a my z toho udìláme èlánek, který se objeví na hlavní stránce v tématickém okruhu - Pohled z okna. Zatím to tak funguje a zde je jeden z dalších pohledù - avšak pozor (!) název „Pohled z okna“ je jen pøenesený...
Jak jsem se nauèil poslouchat ticho
Hluk je jedním z negativních projevù rozvoje civilizace a stále ve vìtší míøe se zpùsobuje i zdravotní potí¾e. Zdálo by se tudí¾, ¾e opak hluku - ticho bude lidmi vítané, ¾e si ho budou vyhledávat a u¾ívat si ho. Svým "pozorováním" jsem však dospìl k názoru, ¾e tomu tak zcela není a naopak mám obavu, ¾e lidé ztrácí schopnost vnímat ticho jako jeden z darù pøírody.
V úvodu svého zamyšlení bych nevìdecky rozdìlil ticho na pøírodní a umìlé. Slovy školákù umìlé ticho je, kdy¾ si dáme na uši klapky a nebo se zavøeme do izolované místnosti. Toto ticho je naprosto nezajímavé naproti tomu pøírodnímu, které poslouchám já.
Pøírodní ticho, které jsem se nauèil poslouchat na chalupì v malinké vesnièce u lesa je zpìv ptákù, šumìní lesa a louky, nìkdy i øev srnce z lesa, kvákání ¾ab z blízkého rybníèku, pøelet divokých kachen a další zvuky...
Ale zpìt k mému pozorování. Zøejmì proto, ¾e èlovìk je tvor pøizpùsobivý zvykl si do jisté míry na hluk a s trochou nadsázky bych pøidal, ¾e se øadì lidí stal i návykem. Naproti tomu ticho, jako¾to stav témìø výjimeèný, nezvyklý je podle zásad lidského chování tøeba brát s opatrností, nejlépe se mu vyhnout, jako všemu neznámému a neobvyklému.
Jak jinak si lze vysvìtlit i mé chování z poèátku pobytù na chalupì. Zásadnì jsem si k práci spojené s opravou a rekonstrukcí pouštìl celý den rádio. Pokládal jsem toto poèínání za zcela normální, jako bych se toho ticha bál. Teprve postupnì jsem zaèal omezovat zvukovou kulisu rozhlasového vysílání, postupnì jsem se uèil poslouchat to pøírodní ticho.
Zvláštní na tomto tichu je té¾ to, ¾e je nejvíce slyšet, kdy¾ je nejvìtší ticho, po setmìní, to zejména man¾elka èasto vychází si vychutnat tu krásu hvìzdné oblohy a zvukù z lesa.
Nauèil jsem se slyšet jeho niance, jeho promìny dle prùbìhu dne, promìny dle roèních období. A zjistil jsem, ¾e to pøírodní ticho vlastnì ¾ádné ticho není, ale ¾e je to naopak krásný zvuk - témìø hudba.
Souèasnì jsem se nauèil pustit si rozhlas. Jen tak, cílenì - k poslechu a tím si poslech vychutnat. Dodateènì jsem si uvìdomil, kolika blábolùm politikù a rùzných neználkù jsem se ušetøil, ¾e ji¾ rádio není puštìno celý den jako kulisa.