Paradoxy èeštiny (9)
U¾ podle Bible stvoøil Bùh nejprve Adama a z jeho ¾ebra pak Evu. A tak jistì právì proto tvoøí èeština rùzná podstatná jména ¾enského rodu pøíponami ke jménùm rodu mu¾ského. I zde ale nacházíme, alespoò dle našeho názoru, celou øadu problematické tvorby. Jedná se zejména o pøípady slov, která pojmenovávají ¾enská povolání, a pak také u pøíslušnic nì¾ného pohlaví jednotlivých národù. Posuïte sami, jak èeština nakládá s pøíponami –a, –ka, -ynì, -ovka, -ice. Jistì jsou v poøádku dvojice lékaø- lékaøka, kuchaø – kuchaøka, ale co¾ takhle pradlen – pradlena, nebo švadlen – švadlena?
Poèítaè je sice neodvrhl, ale jen proto, ¾e ty mu¾ské øemeslníky pova¾uje za druhý pád èísla mno¾ného jejich ¾enských protìjškù! Podívejme se, jak si ten náš výtvor techniky, tedy pøesnìji tvùrci opravných programù poradili s dalšími mo¾nými pøíponami. Èetník – èetnice, ale nikoli èetnièka, podobnì èíšník – èíšnice, ale ne èíšnièka. Samozøejmì ale platí - nosiè – nosièka i nosnice! Zde je navíc tøeba upozornit, ¾e tato slova nejsou odvozena od nosu, nebo ano? Zajímavé mo¾nosti nastávají v pøípadech vìdec, uèenec, strá¾ce a honec. Máme vìdce a vìdkyni, ale nemáme vìdku, a to snad proto, ¾e by to pøipomínalo spojení – štìtec – štìtka! Herec zní sice podobnì jako vìdec, jeho ¾enský protìjšek však není ani herkynì ani herka, ale hereèka, i kdy¾ opìt herka poèítaè zmátla a on ji pøijal, ovšem zøejmì jako ošuntìlého koníka èi staré auto. Máme ale uèenkyni i uèenku, i kdy¾ ta druhá je odvozena od uènì, máme také strá¾kyni a ne strá¾ku. Ale pozor, od honce nemáme ani hokyni ani honku, ještì tak mo¾ná samohonku, a dokonce nemáme ani honaèku, aèkoliv v podvìdomí bychom ji pøijali a honáka poèítaè samozøejmì bere! Pozoruhodné jsou pak i další dvojice: vìdma – vìdmák, nebo vševìd – vševìdka, vše poèítaèem pøijatelné! Èeština si vùbec nedovolila utvoøit ¾enský rod od slov jako je potomek èi šašek, aèkoliv by bylo jistì hezké, kdybychom mìli i potomku, šašici nebo šaškovou, i kdy¾ poèítaè, opìt ze známých „pádových“ dùvodù, tu podtrhl pouze jedno slovo.
A nyní pøíslušnice jednotlivých národù. Pøípony stejné, ale pøipínané trochu bez ladu a skladu. Zde jsme na velkých rozpacích, jak se to vlastnì tvoøilo. Nejèastìjší pøíponou je jistì –ka: Fin – Finka, Nor – Norka, Èech – Èeška, Nìmec – Nìmka, Polák - Polka a tak dále, ale nikoliv ®id – ®idka, aè ji poèítaè nepodtrhl! Zdálo by se, ¾e Øek vy¾aduje Øeèku a Turek pak Turku, èi Tureèku, a pøitom máme pouze Øekyni a Turkyni. No a Nìmkynì na rozdíl od Nìmky zní dosti pejorativnì a Èechynì by snad neøekl nikdo. Paradoxnì ale pak poèítaè sám v této poslední vìtì nepodtrhl nic! Ano – to jsou paradoxy! Zajímavé jistì je, ¾e se mù¾e øíkat Polka i Polaèka a Slovenka i Slovaèka. Také by se zdálo, ¾e podle vzoru ®id – ®idovka by se mohlo postupovat i v dalších tøípísmenných názvech pøíslušníkù rùzných národù. Pak bychom mìli tøeba: Finovku, Norovku nebo Rusovku a také Irovku. No – nechme (pardon) nechejme to koòovi, ten má vìtší hlavu.
Tak¾e na závìr tentokrát jen pár rýmù, a to opìt témìø a¾ úplnì absolutních:
Z podzimní mlhy se vynoøí malièký kousek za Vinoøí.
Nejen slovy, leè i èiny šíøil slávu staré Èíny.
V Evropì bohu¾el málokdo tuší, jak správnì malovat tou èínskou tuší.
Marnì na nás mapu loudil, proto stále kolem bloudil,
byl to toti¾ bøídil, auto blbì øídil.