Pøál bych vám probudit se nìkdy o nedìlním ránu u nás v Nezdenicích. Je jaro, kostelní zvony, svolávající na mši, právì dozvonily, ve vzduchu to pøesto dál cinká a zvoní, hned tu, hned tam, hned cink, hned bam... Máte pocit, jako byste se probudili v cukrárnì, tak všechno dýchá a voní a je lehouèké. Mù¾ete si vybrat kteroukoliv z tìch chutí a nalo¾it si jí tøeba plný talíø, proto¾e z takových dobrot nikdy nepøiberete. Mo¾ná se vám trochu nafouknou a zakulatí tváøe, ale to se musí, kdy¾ se èlovìk chce usmívat na svìt a být š»astný. Mráèky na obloze jsou zrovna tak lehounké a zrovna tak se smìjí, a modré nebe je tak modré, ¾e by nemuselo být nic jiného, a ty bys byl nejš»astnìjší èlovìk na svìtì. Chce se ti do nìj skoèit, celý se v té modøi vyválet, tak jako jsi to dìlával, dokud jsi byl malý chlapec, kterým se nyní opìt stáváš.
Dìda nemohl ani dospat a sotva se rozednilo, vydal se na mši svatou. Má za vesnicí svùj vlastní kostel s celým tuctem košatých vì¾í. Dvojice chrámových lodí, bì¾ících od obzoru k obzoru, je zastøešena jediným mozaikovým oknem, vyskládaným z modravých støípkù nebe a oblakù, teï spíše obláèkù, bílých beránkù bo¾ích a køídel andìlù, ¾ehnajících nebeské modøi v ka¾dém z nás. Vánek zlehounka dýchá do varhan a tisícihlasý chór ptákù a cvrèkù a potùèkù a vlnících se trav zpívá všem. Jako bájná loï s nákladem obilí, bezpeènì ulo¾eným v lánu, protkaném køí¾ovou cestou vlèích mákù, vyplouvají ty tóny a jsou tak lehké, ¾e mohou kráèet po hladinì a ona se ani nepohne, a pøitom, celá rozechvìlá, pøedává jejich poselství všem vlnkám a¾ po samotné dno bytí.
A kde je dìda? Tam kleèí v lavici mrkve nebo snad øedkvièek a koneèky prstù odpoèítává svazeèky trávy. Ani jednou nenahlédne do modlitební kní¾ky, všechny modlitby i písnì zná dávno nazpamì». Nezabolí høeby bodlákù, kdy¾ je vytrhává holou rukou, dávno svou zlobu vyštípaly kopøivy.
Tak, ještì motykou po¾ehnat záhonùm a dát jim napít vody, svìcené potùèkem a je hotovo. Zbývá ještì chvíli postát, narovnat záda, v nábo¾ném tichu pøijmout hostii slunce a osvì¾ený se vrátit domù. Anebo kdy¾ se domù ještì nechce, k obìdu daleko a èlovìk si tou¾í podr¾et tu svátost klidu a míru, mù¾e otevøít postranní dvíøka a dát se nahoru do lesù, anebo mù¾e sejít k øece. Tam i tam lze spatøit usmívající se tváø Bo¾í, od srdce se usmát do toho štìstí, a spolu s tím tichem zašeptat: „Amen.“