Mezi nebem a zemí – Záhada staré chalupy
Snad ka¾dému z nás se v ¾ivotì stalo nìco neuvìøitelného, kdy nebyl a není do dnešních dnù schopen si vyjasnit pøíèiny té záhady, která ho potkala. Zpravidla si záhadu rùzných nepochopitelných zázrakù zdùvodníme jednoduchým konstatováním, ¾e tady na zemi jsou bohu¾el vìci, které jsou mezi nebem a zemí na které svým rozumem nestaèíme a snad nebudeme nikdy staèit. Rozhodnì tyto pøíbìhy budou víc ne¾ zajímavé a zcela jistì zaujmou mnoho ètenáøù. Proto jsme se rozhodli vás, ètenáøe magazínu SeniorTip, po¾ádat o jejich písemné zpracování a zaslání naší redakci. Jak èasto budou vaše pøíspìvky vycházet bude zále¾et jen na vás jak pilnì budete vzpomínat a psát.
Tìšíme se na vaše pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz. Nemáte-li autorské vlohy nevadí, vaše texty redakènì upravíme tak, aby byly ètivé pøípadnì je doplníme obrázky. Jinak nás a samozøejmì i autory potìší, kdy¾ napíšete za èlánek komentáø jak se vám pøíspìvek líbil.
Zde je dnešní pøíspìvek...
Záhada staré chalupy
Švagrová zdìdila po své tetì Šafáøové starou chalupu, vlastnì polozboøený statek s malou zahrádkou v osadì Brlenka, døíve Brünnersteig, patøící k obci Èistá, døíve Litrbachy (nìmecky Lauterbach = Èistý potok). Typické stavení s ètvercovým dvorem dal brácha postupnì do poøádku a dalo se zde pohodlnì bydlet. Zaèali jsme k nim jezdit na soboty a nedìle a v létì jsme si tam udìlali delší dovolenou.
Kolem osady byly hluboké, rozsáhlé lesy a¾ ke Svitavám. Rostlo tam spousty hub, malin, ostru¾in, a hlavnì byl tam naprostý klid, ticho, nebe plné hvìzd a satelitù, èernoèerná tma, nikde ani svìtýlko. Sem tam šel nìkdo ze sousedù, jinak ani noha jen srnky, zajíci ba¾anti, je¾ci. Bylo tam takové ticho, ¾e jsme nemohli kolikrát ani usnout.
Tenkrát jsme se moc tìšili na nedìli 20. èervna 2021, kdy se v Èisté mìla uskuteènit oslava výroèí osady Brlenka. Osada si mìla pøipomenout 330 let od svého zalo¾ení. Pøi této pøíle¾itosti mìl být u kaplièky na Brlence po¾ehnán nový zvon, svatý Jan Nepomucký. Nìkdy jsme i vypomáhali na zahrádce, nebo kolem domu. Zrovna jsme natírali spáry soklu oblo¾eného bøidlicí bílou barvou. Den jak vyšitý, sluneèno, modrá obloha, bzuèely jen vèely a mouchy. Po cestì pod zahrádkou pøišla neèekanì skupinka nìkolika osob. Zastavily se pøed vrátky a starší ¾ena s širokým kloboukem na nás zavolala:
„Frau Šafašova?“
Pokrèili jsme pøekvapenì rameny.
„Ný? Ja taty byl tóma. Ja taty rodyla.“
Pochopili jsme, ¾e je to asi nìmecká rodina, která zde pùvodnì ¾ila a pøijela oslavit tak významné výroèí.
„Paní Šafáøová tu není, my jsme jen na návštìvì,“ sna¾ili jsme se jí vysvìtlit, „wir nur Besuch.“
Jestli nám rozumìla jsme nevìdìli. Toho dne to ale v noci zaèalo. Rachot, zvuky na dvoøe v pøístavku u stodoly, na pùdì. Znìlo to jako kdyby nìkdo tahal po zemi cihly, nebo nìjaké krámy. Obèas to bouchlo a zadunìlo. V tom tichu to bylo pøíšerné a my byli vystrašení a¾ bìda. Opakovalo se to ka¾dou noc. Dostali jsme strach, proto¾e jsme v osadì byli v týdnu úplnì sami. Uva¾ovali jsme dokonce, ¾e odjedeme domù. Spát jsme nemohli. Man¾elka pøišla ještì ke všemu s podezøením, ¾e je to pomsta za odsunuté obyvatele po válce a ¾e nás straší jejich duchové.
Dostal jsem nápad. Kdy¾ jsme byli na koncertu v Litomyšli na zámku, seznámili nás pøátelé se známými záhadology panem Vrtiškou a jeho pøítelem Jurajem Vrtielkou. kteøí se také zrovna nacházeli v Litomyšli na koncertì na zámku. Posedìli jsme ve vinárnì U mydláøe a oni vzpomínali na svá pátrání o záhadì vì¾e s pùlnoèním zvonìním, pøípad starobylých hodin, mizení kohoutù a nìkolik dalších záhad. Øekli jsme jim o tajemných noèních zvucích, které nás trápí. Úkolu vyøešit podivné škrábání na pùdì starého statku se ochotnì ujali. S nadšením pøijali pozvání na statku pøespat a vyøešit záhadu pøímo na místì.
Provedli jsme je po zrestaurovaném obydlí a po veèeøi jsme u krbu ještì chvíli popíjeli. Vrtiška s Vrtielkem si šli odpoèinout do útulného pokojíku, kde byly pùvodnì chlívky pro prasata a drùbe¾. Dohodli se, ¾e se pøi hlídání a poslechu budou støídat. Samozøejmì po dobrém jídle a pití usnuli oba a spali jako zabití. Brácha mì kolem pùlnoci vzbudil – „Hele u¾ to škrábání zase zaèíná,“ pošeptal, „pojï za tìma detektivama, jak to ¾e chrápou a nehlídají.“ Vrtielka se vzbudil první a uslyšel rachot nad sebou ve stropì. Vzbudil Vrtišku. Šli s baterkami opatrnì do pøístavku a pøes døevník chtìli vylézt po ¾ebøíku na pùdu. Vrtiška lezl první. Kdy¾ byl ji¾ na páté pøíèce, posvítil mu Juraj na zadek. Lekl se a øekl: „Jirka stoj, ïalej nechoï, lebo si bez nohavic. Èo keby tam bola kuna. Taká kuna má vtáèiky rada, mohla by »a uhryznú».“ Vrtiška nedbal a lezl po ¾ebøíku i bez kalhot. Poèkal nahoøe na Juraje a spolu dolezli a¾ ke komínu. Tam ucítili strašný puch a našli hnízdo kuny s ohlodanými kostmi. Vytahané cihly kolem byly souèástí vysvìtlení rámusu.
Do rána byl klid a páni záhadologové spali na voòavém venkovském vzduchu a¾ do obìda.
„Viete èo? Tá kuna sa u¾ nevráti, preto¾e sme jej brloh zlikvidovali, ale pre istotu tam dajte pasce.“
Brácha se švagrovou, ale hlavnì my s man¾elkou jsme byli š»astní, ¾e nám vìhlasní záhadologové pomohli zbavit se nepøíjemného pùlnoèního rámusu, který zpùsobovala kuna, a ne duchové bývalých obyvatel. Odvezli jsme pány Vrtiška a Vrtielku do Litomyšle na obìd do hotelu Zlatá hvìzda, kde na nì ji¾ èekalo nìkolik hostù s dalšími záhadami.
Pøemysl Èasar
* * *
Ilustrace: Mapy.cz; https://www.denik.cz/my-jsme-denik/ ; https://www.piqsels.com/cs Zobrazit všechny èlánky autora