Rudá záøe nad Kladnem aneb potí¾e s mrtvolou
Zemøel jsem na následky nezøízeného ¾ivota, genetických závislostí a únavou z marného boje proti vlastní a všeobecné tuposti. Jako zesnulý jsem netušil, kolik starostí a potí¾í pøinese mùj skon pozùstalým. V dobì mého úmrtí probíhala v nemocnici generální stávka. Le¾el jsem v šuplíku patologie a nikdo o mé tìlo nemìl zájem.
Zimu jsem nepoci»oval, proto¾e nebyly v provozu mrazící boxy v dùsledku zvýšení cen energie. Do márnice v místní pohøební kapli mne nemohli odvézt, nebo» zásluhou zvýšení cen pohonných hmot pohøební vozy nejezdily. Krematorium bylo zavøeno. Majitel nesehnal úvìr na neustále se zdra¾ující plyn. V mezièase všeobecné protizdra¾ovací stávky mne pøíbuzní odnesli tajnì (za úplatek a za hluboké noci) na místní høbitov.
Co èert nechtìl, k stávce se pøipojili i hrobníci na protest proti vytunelování Pohøební kampelièky. Zaèal jsem být v rakvi nervózní. Pláè utichl, slzy oschly a nad rakví jsem slyšel: „Co s nebo¾tíkem?“ Mìl jsem imaginární pohled z okna na siluetu Dlouhých oceláren. Ka¾dý den se díval hrobník s celou rodinou na pøenosnou televizi. Zásluhou Nové televizní rady dávali zábavný poøad Nì¾ná revoluce a oklamané rybièky. Nebyl jsem sám – rakev z prken šumavských lesù vesele brebentila ústy smysluplných kùrovcù.
Pozùstalí, zdeptáni nedobrovolnou dietou, kterou zapøíèinila stávka výrobcù potravin, nemohli vykopat hrob.
Hrobník pobuøoval svými poznámkami u televize: „Do Prèic, a ne do Evropy! Chleba není, plyn není, hlavnì, ¾e máme miliardový stíhaèky. A¾ na nás nìkdo bafne, vzdáme se jako v¾dycky!“ Osud tomu chtìl a já i ostatní mrtvoly jsme nemuseli poslouchat hrubé výpady a komentáøe hrobníkovy. Výrobci akumulátorù zvýšili ceny a televize zhasla. Nakonec rodina našla øešení. Z trámù ze zrušených uhelných šachet udìlala hranici a mou mrtvolu spálila.
U¾ jsem se nedozvìdìl, ¾e je Okresní hygienická stanice ¾alovala kvùli zneèistìní ¾ivotního prostøedí. Proto¾e mne spálili veèer, bylo vidìt plamen z mého tuèného hamburgrovo-vepøového tìla daleko v okolí. Opilý pamìtník radostnì zvolal u kina Epocha: „Hele, rudá záøe nad Kladnem!“
Takté¾ cena uren se vyšplhala na neúnosnou výši a tak mùj popel dali pozùstalí do plechovky od vepøového ve vlastní š»ávì. U¾ jim nikdy nepovím, ¾e to není mùj popel. Ten pravý odfoukl vítr na Horku u Velké Dobré, kde jsou mohylové hroby mých prapøedkù Keltù z doby bronzové. – Probral jsem se ze spánku. „Zapla» Pánbùh, byl to jen sen,“ øíkal jsem si cestou domù. Naslouchal jsem ptaèímu zpìvu a šumìní starého lesa.