Jak jsem mohla pøijít k embéèku
Obèas se mi stane, ¾e mé bujné srdce zaène stávkovat. Tak jsem se dostala do Františkových Lázní. Ubytovali mne v hotelu Pavlík, co¾ je jeden z nejluxusnìjších hotelù. Na rozdíl od druhých má svùj bar.
Do baru jsem chodila na kafíèko, ne¾ jsem poznala Vìrušku. Potom jsme tam chodily na jemný dámský likér na tøi /RUM/.
Vìruška byla atraktivní dívka. Dlouhé štíhlé nohy, které stále nìkde ukazovala, a¾ se na nì chytil Pepa. Pepa byl pìkný mu¾ský, fasáda z reklamy, ale jinak to byl velitel bachaøù, po tøech infarktech, tak¾e nešukal a Vìruška nakonec dala pøednost mnì, proto¾e se mnou byla alespoò sranda.
A tak jsme pøi jemném dámském likéru, co¾ bylo heslo pro barmanku, trávily veèery, bylo nám spolu dobøe, smály jsme se, Vìruška vyhazovala svoje dlouhé, opálené, mulatské nohy nad stùl, všichni nám závidìli a do¾adovali se naší pøíznì.
Chodil tam jeden pán, sám, o berli, zálibnì se na nás dva veèery díval, a¾ to nevydr¾el a po¾ádal nás o to, zda by nemohl s námi posedìt a pozvat nás.
Ten veèer jsme upustily od dámského likéru a vrhly jsme se na šampus. Pan Gustav byl grand, odsunutý Nìmec, øeditel školy ve výslu¾bì, penze 3 000 DM, metalíz ford mu stál pøímo pøed hotelem, proto¾e byl invalida, a ten mìl naplnìný dáreèky pro personál a vùbec to byl milý èlovìk a hlavnì umìl èesky. Pan Gustav se rozšoupl, byl pozornost sama. Fotil nás po šesté lahvièce šampusu na baru, pod barem, s barmankou, já s ním, já s Vìruškou, Vìruška s ním a fotky lezly z fo»áku barevné a mnì to pøišlo všechno líto a povídám: „Gustave, od teï platím já! Já jsem èeská in¾enýrka, pøeci za mne nebude platit nìmecký dùchodce, tak špatnì na tom ještì nejsem.“
Barmanka do mne kopala, Vìruška do mne kopala, barmanka za mnou vybìhla na záchod a povídá: “Neblázni, já mám u¾ je sovìtský šampus a ten stojí 130 Kè, ale to mì bylo jedno, já jsem byla hrdá.
Pan Gustav byl unesen. To se mu v Èesku ještì nestalo. Tìch šampusù jsme udìlali ještì šest. Padla na to celá moje apaná¾. Do pokoje mne odnesli.
Hotel mìl tøi køídla, ale èíslování bylo od jednièky, po tøetí mì udali.
Druhý den nás pan Gustav pozval do Karlových Varù na obìd, do Pupu. Metalíz-ford stál pøed hotelem. Kdy¾ jsme do nìj lezly, tak báby, co sedìly pøed hotelem s cvakajícími jehlicemi a nikdy je nikdo nikam nepozval, tak ty, abychom to slyšely, si øíkaly „Hele, kurvy jdou“ a my jsme jim s Vìruškou kynuly a myslely jsme si nìco o prdeli, a to kdyby krávy vìdìly, ¾e mì minulý veèer stál osm stovek, cha, to u¾ by pøestaly snad i plést.
Pøijeli jsme do Varù, zákaz nezákaz, jeli jme a¾ pøed Pup, pan Gustav mi dal marky a kdy¾ nìkdo nìco namítal, tak jsem otevøela okénko u metalíz-fordu, vystrèila ruku, šoupla pár marek a prùjezd byl volný. K obìdu jsme si daly s Vìruškou kotletu zapékanou v bramboráku a pan Gustav guláš s knedlíkem a pivo a potom zmrzlinu a šampus a všichni chodili v pravém úhlu, cítili marky a on jim je dal. A kdy¾ jsme odcházeli, tak se klanìli a a» zase pøijdeme, ale my jsme pøíštì jeli do Mariánek a tam to bylo stejné, zase cítili marky a zase byli v pravém úhlu a pan Gustav byl š»astný a povídá mi: “ Kdy¾ se mnou strávíš noc, tak ti koupím embéèko.“
Hrklo to ve mnì, jak bych doma starýmu zdùvodòovala, ¾e jsem si pøijela z lázní v novém autì, na které šetøíme dvacet let? A tak mu povídám:“ Gustave, já chci mercedesa!“ a on se urazil a stì¾oval si barmance, ¾e jsem to pøehnala, né, ¾e by na mercedesa nemìl!
Jeden veèer byl ura¾ený a my s Vìruškou jsme pily zase jemný dámský likér a bylo nám dobøe. Druhý veèer to nevydr¾el a zase si pøisedl, omluvil se, po¾ádal mì o ruku, prý by mi to všechno zùstalo, on tady dlouho nebude. Dìti jsou zajištìny, on má vilu v Trieru, brala bych po nìm dùchod, tak jsem mu vysvìtlila, ¾e jsem zvyklá na ten náš socialistický chlív, ¾e tu mám svoji práci, a ¾e je mi tu dobøe. Kupodivu to pochopil, a po týdnu jsme se rozešli jako velmi dobøí pøátelé. Psali jsme si tøi roky, a¾ jednoho dne mi pøišlo parte. Tam jsem se dozvìdìla, ¾e panu Gustavovi bylo 80 let.
Kdy¾ jsem v práci vyprávìla, jak jsem mohla pøijít k embéèku, tak jeden kolega povídá: “Prosím tì,a kdy pøijede? Já bych mu podr¾el.“