„Podívej, Evo, jestli nepùjdeš na sochu Svobody, nebyla jsi v New Yorku, øekl Jan. „Podívej, Honzo, já nejsem ¾ádný turista, já jsem tu spíš pracovnì a vùbec u¾ nemám chu» stát nìkde hodiny frontu na to, abych lezla do hlavy nìjaký soše,“ já na to.
Tak asi zaèala naše debata, která konèila tím, ¾e mì Jan èásteènì násilnì, èásteènì intelektuálnì a historicky (vyprávìl mi øadu pøíbìhù tìch, kteøí sochu zprvu odmítli, pak litovali a pak ji navštívili) pøesvìdèil tam jít. Dobrá, smíøila jsem se a nereptala. Ale také – nelitovala.
Pøijeli jsme metrem na krásný ji¾ní cípek Manhattanu, prošli parkem plným rozkvetlých magnólií a poskakujících veverek a u kasy jsme si za pouhých šest dolarù koupili jízdenku na loï, která byla zároveò vstupenkou do sochy a ještì další jízdenkou na ostrov Ellis Island.
Nejprve však musíte vystát frontu èíslo jedna na loï. Abyste se nenudili, køepèí kolem vás na molu plno kejklíøù, muzikantù, bezkostních umìlcù, tedy tìch, co si umí dát obì nohy za krk, a dalších èarodìjù. Samozøejmì s nata¾enou dlaní èi kloboukem, èemu¾ vìtšinou neodoláte a ten dolárek tam vhodíte, proto¾e oni to umí, vykøikují „co chcete zahrát“ ve všech mo¾ných øeèech, jsou roztomilí a vìdí jak na vás.
Jízda lodí na malý ostrùvek, kde socha trùní, je zajímavá, èlovìk kouká na Manhattan z moøe, je to zá¾itek. Pak se vystoupí a jde se, pravda, do fronty èíslo dvì. Stáli jsme v ní dost dlouho, ale bylo to i místy zábavné. Ve frontì za námi stáli pubertální hošíci, kteøí se starali o to, aby se okolí nenudilo. Pøed námi byla indická rodinka, její¾ jeden synek se sna¾il o toté¾. Asi po hodinì posunování se ten, asi tak šestiletý kluk, naštval a mìl toho dost. Urèitì netou¾il jít do sochy a dával to znát øvaním, kopáním a váleèním se po zemi. Jeho ta»ka zachovával bohorovný klid a jen mu láskyplnì domlouval. Kluk øval víc a víc a tatík se s omluvným úsmìvem ohlí¾el na své okolí. Lidé se rozdìlili na dvì skupiny. Jedna fandila tátovi, jedna klukovi. Ale to u¾ jsme šli dovnitø a Indové se mi ztratili z oèí.
V pøízemí sochy se mù¾ete rozhodnout buï pro výtah, ale ten jede jen do pùlky a potom u¾ nemù¾ete dál, nebo pro schody, které vedou do té povìstné hlavy. Znamenalo to další hodinu posunování po jednom kroku, po jednom schodu. Ale øekla jsem si sama pro sebe, ¾e to patøí k poznání Ameriky, a tak jsem po tom vystoupení koneènì do hlavy k okýnkùm, z nich¾ je vidìt zase Manhattan, ale na druhé stranì i Brooklyn a na další stranì Ellis Island, a pak moøe, moøe, kterým sem pøiplouvali na lodích chudí lidé z celého svìta, aby si polepšili. Vnímala jsem tato pozitivní fakta a byla jsem ráda, ¾e u¾ se neleze a¾ do ruky, co¾ je ještì mnohem výš.
A pak zase pomalé posunování se po toèitých úzkých schodech dolù v davu lidí.
Tam, v pøízemí je, jak u¾ to pøi turistických atrakcích bývá, plno stánkù s tisíci malými, støedními i velkými porcelánovými, ¾eleznými, papírovými, umìlohmotnými, textilními, sklenìnými sochami Svobody v cenì od 2 do 200 dolarù. A také historické muzeum, kde je patrné, proè a jak socha vznikala.