Arthur Conan Doyle - lékaø, spisovatel, novináø, politik a spiritista
22. kvìtna 1859 - 7. èervence 1930
Sherlocka Holmesa snad není potøeba pøedstavovat.
Avšak slavný detektiv nebyl oblíbeným hrdinou svého tvùrce Sira Arthura Ignatia Conana Doyla, jak zní celé jeho jméno. Na druhé stranì vynikající detektiv sice hravì vyøešil ka¾dou záhadu, ale pro všechny jeho obdivovatele zùstává spíš záhadou, kde a jak pøišel jeho autor k druhému jménu „Conan“.
Vlastní ¾ivot Doylùv byl tak pestrý, ¾e byl témìø na ka¾dém kroku inspirací pro mnohá jeho díla. Vedle toho, ¾e byl lékaøem, spisovatelem a novináøem, uplatnil se jako detektiv, ale i zastánce a poslední záchrana rùzných lidí, kteøí se dostali do køí¾ku se zákonem z dùvodù politických i kriminálních. Byl velmi dobrým pozorovatelem, tak¾e pro nìj byla inspirací místa, ve kterých ¾il i jimi¾ jen procházel, ale i lidé, s nimi¾ se setkával; ostatnì lidé, které potkával, byli také vìtšinou neobyèejní nebo minimálnì nìjak originální.
Mne samotnou okouzluje charakteristika významného detektiva Sherlocka Holmese z první Doylovy kní¾ky, v ní¾ se detektiv objevil: „A Study in Scarlet“ (Studie v šarlatové), kde Holmes vymlouvá svému pøíteli, ¾ákovi, trochu poskokovi, ale hlavnì obdivovateli - doktoru Watsonovi nutnost mít všeobecné vzdìlání. Pøirovnání k pøeplnìní pùdy nepotøebnými vìcmi a harampádím mì fascinuje a baví od chvíle, kdy jsem tento odstavec èetla poprvé: „Víte,“ vysvìtloval, „já si pøedstavuju, ¾e lidský mozek je zpoèátku jako malé prázdné podkroví a vy v nìm máte uskladnit nábytek, který jste si vybral. Hlupák sebere kdejaké haraburdí, které mu pøijde do ruky, a tak na vìdomosti, které by mu byly u¾iteèné, u¾ nezbývá místa nebo je musí zaházet jinými vìcmi, tak¾e je jaktì¾iv nenajde.
Šikovný øemeslník si velmi opatrnì vybírá vìci, ne¾ je uskladní v tom svém podkroví – mozku. Nechce tam mít nic ne¾ náøadí, které potøebuje ke své práci, má ho však velký výbìr a všechno je v bezvadném stavu. Je omyl myslet si, ¾e ta malièká místnost má gumové stìny, které mù¾eš roztahovat donekoneèna. Vìøte mi, jednou se stane, ¾e ka¾dá nová vìdomost vám vypudí z pamìti nìco, co jste si kdysi zapamatoval. Proto èlovìk nesmí dovolit, aby neu¾iteèné vìci vytlaèily vìci u¾iteèné.“
Arthur Conan Doyle se narodil 22. kvìtna 1859 v Edinburku ve Skotsku v rodinì irského pùvodu. Jeho otec Charles Altamont Doyle (1832 - 1893) si vydìlával jako kresliè a ilustrátor knih a také z kreslíøské rodiny pocházel. Maminka se za svobodna jmenovala Mary Foley (1838 - 1921). Arthur mìl ještì tøi sestry. O Charlesovi Doylovi se ví, ¾e hodnì holdoval alkoholu a pøíliš ilustracemi nevydìlával. Maminka se svému synovi sna¾ila zachránit dìtství a odstranit ho z vlivu otcova pijáctví tím, ¾e mu umo¾nila mj. pobyt u své pøítelkynì Mary Burton, sestry význaèného skotského historika Johna Hilla Burtona (1809 - 1881), co¾ bylo první významné setkání s prostøedím, které do budoucna ovlivnilo jeho pozdìjší dílo.
Nejdøíve chodil Arthur do školy v Newington Academy v Edinburku, ale maminka byla nespokojená s úrovní této školy a proto¾e se rodina hlásila ke katolickému vyznání, zaèal se Arthur ve svých osmi letech vzdìlávat na internátní pøípravné stonyhurstské jezuitské škole v Hurst Greenu v severní Anglii.
Jeho studijní léta byla zpestøena kratším pobytem u strýce v Londýnì v r. 1874, kde se zabýval pøedevším èetbou románù Waltera Scotta (1771 - 1832) Julese Verna (1828 - 1905) a Jamese Fenimora Coopera (1789 - 1851), a poslední roèník studoval opìt na jezuitské škole, ale tentokrát v Rakousku, ve Voralbersku v mìstì Feldkirchu v nejzápadnìjším cípu zemì v koleji nazvané Stella Matutina. Cestou se stavil ještì i u dalšího strýce v Paøí¾i, kde se seznámil s detektivními zápletkami v knihách Allana Edgara Poa (1809 - 1849) a Émila Gaboriaua (1832 - 1873), jak sám poznamenal pozdìji ve svých pamìtech (Memories and Adventures z r. 1924). Pøesto, ¾e studoval na církevních školách, vyšel z nich spíše jako èlovìk o Bohu pochybující a køes»anství odmítající, co¾ nepotìšilo jeho rodinu.
Mezi roky 1876 a¾ 1881 studoval na edinburské univerzitì lékaøství, po jejím¾ absolvování získal titul bakaláøe lékaøství. Na univerzitì ho nejvíce ovlivnil jeho uèitel doktor Joseph Bell (1837 - 1911), který se stal pøedobrazem pozdìjšího Sherlocka Holmese. Uvádí se, ¾e jako¾to chirurg, dokázal Bell urèovat pøesnou diagnózu, ani¾ by se zbyteènì vyptával, vycházeje z drobných zpozorovaných úkazù a zároveò poznané skvìle kombinoval.
U¾ na studiích zaèal Doyle psát krátké povídky, které publikoval v Chambers´s Edinburgh Journal (Chambersùv edinburský èasopis), vydavatele Roberta Chamberse (1802 - 1871). První uveøejnìnou povídkou v tomto èasopisu byla v r. 1879 „The Mystery of Sasassa Valey“ (Záhada údolí Sasassa). Zároveò ale uveøejnil i odbornou práci „Gelseminum as a Poison“ (Gelseminum jako jed) v British Medicinal Journal. Sám se ve svých pamìtech pozdìji vrátil k tomu, ¾e v zájmu vìdy sám na sobì léky zkoušel.
Proto¾e otec u¾ nebyl schopen postarat se o matku a byl v nervovém sanatoriu, musel matku ¾ivit Arthur. Nejdøíve si zaøídil, aby stihl splnit své studentské povinnosti za kratší dobu, aby ve zbylém èase mohl vydìlávat. Maminka se pøestìhovala do severoanglické vesnice Masongill nedaleko yorkshirských rašeliniš», v ni¾ byl významnou osobností vikáø, jménem Holmes. Vikáøovo jméno pozdìji inspirovalo Doyla k pojmenování jeho detektiva.
Nìjakou dobu pracoval Doyle s pøestávkami v Astonu poblí¾ Birminghamu jako pomocný lékaøský asistent doktora Reginalda Ratcliffa Hoara, u nìho¾ také bydlel a s ním i jeho rodinou se úzce spøátelil. Hosty jeho domácího bývali i další dva pozdìjší význaèní britští spisovatelé - humorista Jerome Klapka Jerome (1859 - 1927) a autor upíøího hororu o Draculovi Bram Stoker (1847 - 1912). Práci u doktora Hoara ukonèil Doyle v r. 1882.
V onìch pøestávkách se nechal zamìstnat v dobì od bøezna do øíjna 1880 jako lodní lékaø na velrybáøské lodi “Hope“ a ještì pokraèoval do ledna 1882 v podobné èinnosti za lepších finanèních podmínek na parníku „Mayumba“ kolem západního pobøe¾í Afriky. Svoje zá¾itky z cesty kolem Afrického pobøe¾í pou¾il v r. 1882 pro povídku na základì skuteèné události, o tajemné lodi „Mary Celeste“, která byla nalezena v perfektním stavu, ale bez posádky, bloudící po vodách oceánu. V podstatì záhada této lodi dodnes nebyla objasnìna. Ovšem Doyle nìjaké spekulativní øešení ve své povídce nabídl. - Opìt ale uveøejnil i odborný èlánek v lékaøském èasopisu o nadbyteèném bujení bílých krvinek.
Doktorát obhájil a¾ v r. 1885 na téma tabes dorsalis - co¾ je onemocnìní centrálního nervového systému ve tøetím stádiu syfilidy.
Na jaøe 1882 se, pøes varování doktora Hoara i své matky, spojil se svým spolu¾ákem z edinburské univerzity Georgem Turnavinem Buddhem a otevøeli si spolu ordinaci v Plymouthu na jihozápadì Anglie, avšak jejich partnerství bylo velmi bouølivé a skonèilo za pár mìsícù tím, ¾e se Doyle sebral a odstìhoval se do Southsea na pøedmìstí Portsmouthu, kde si u¾ v létì 1882 otevøel ordinaci sám.
Vrhl se tam do víru spoleèenského ¾ivota, a» u¾ literárního nebo sportovního, byl èleném místního ku¾elkáøského i kriketového mu¾stva, kde obzvláštì vynikal, byl prvním místním fotbalovým brankáøem. Pøíle¾itostnì boxoval, pozdìji hrál také golf. V dobì, kdy èekával na pacienty, pilnì psal. Zaèal psát historické romány - jednak ze sedmnáctého století „Micah Clarke“ a pak z období války “dvou rù¾í“ ze století patnáctého „The White Company“ (Bílá spoleènost).
V r. 1885 se toti¾ poprvé projevila Doylova dobroèinnost. Jeden z jeho pacientù Jack Hawkins trpìl mozkovou meningitidou a kvùli záchvatùm této choroby nabídl Doyle jemu, jeho matce i sestøe mo¾nost pobytu ve svém domì. Jack sice zemøel, ale Arthur se zamiloval do jeho sestry Louise a zanedlouho se vzali. Mìli dvì dìti dceru Mary Louise (1889 - 1976) a syna Arthura Alleyna Kingsleye (1892 - 1918), ale man¾elka Louise mìla dost chatrné zdraví - trpìla tuberkulózou.
V této dobì se Doyle seznámil se spiritismem a sna¾il se nìjakým zpùsobem spojit vìdeckost svého civilního povolání s fantazií svých literárních dìl a se svìtem spiritistických médií. Býval zván na spiritistická sezení v domì jednoho ze svých pacientù. Nejdøíve hluboce odsuzoval celé sezení jako neèestné ze strany média a úèastníkùm upíral inteligenci, ale jeho zvìdavost pøesto vzrùstala. Krátce na to se spojil se Spoleèností pro psychické bádání (Society for Psychical Research), která byla zalo¾ena v r. 1882, a sám provádìl pokusy s médiem. Po celý zbývající ¾ivot sbíral dùkazy a poznatky o této zále¾itosti. -
Ale také se v této dobì v Portsmouthu zrodil slavný detektiv Sherlock Holmes v ji¾ uvedené „Studii v šarlatové“, která vyšla v r. 1887. Avšak psaní historických románù nepokraèovalo pøíliš kupøedu a nakladatelé zaèali ¾ádat spíše detektivní pøíbìhy, tedy Doyle vyhovìl po¾adavkùm, obzvláštì, kdy¾ se v té dobì o¾enil a potøeboval peníze. Román „Micah Clarke“ vyšel v r. 1889.
V r. 1890 studoval Doyle ve Vídní oèní lékaøství a stal se oèaøem a odstìhoval se v r. 1891 do Londýna, kde si otevøel oèní ordinaci. Pøedpokládal, ¾e jeho lékaøská praxe v tomto oboru bude úspìšnìjší. Ale nevyhledal ho jediný pacient.
Mezitím zaèal mít dost svého slavného detektiva Sherlocka Holmese a v dopisech matce uva¾oval, ¾e je mu z nìj špatnì a ¾e ho „ zabije“. Vadilo mu, ¾e tato zábavná literatura zastiòuje seriózní romány, které chtìl psát. Dokonce odolával naléhání nakladatele Strand Magazinu, kam své detektivní povídky posílal, a odevzdával povídky pouze jednou mìsíènì a zvedal po¾adovanou cenu za nì. - Napsal tedy v r. 1893 „The Adventure of the Final Problem“ (Poslední pøípad), v nìm¾ Holmes skonèil v dùsledku neúspìšného zásahu proti zlotøilému a geniálnímu profesorovi Moriartymu utonutím ve vodopádu Reichenbach ve švýcarských Alpách. Ale ètenáøi to nepøipustili, autor musel zázraènì Holmese vzkøísit, co¾ se stalo v r. 1903 v povídce „The Adventure of the Empty House“ (Prázdný dùm). - Ale ještì pøedtím na základì „poznámek dr. Watsona“ vyšel jeho slavný „Pes baskervillský“ (The Hound of Baskerville) v l. 1901 - 1902.
V r. 1893 zemøel Charles Doyle a rovnì¾ se zhoršilo zdraví paní Louisy, které se doma øíkalo „Touie“, a tak Doyle s man¾elkou odjeli koncem roku do švýcarského Davosu. Zde se Doyle uèil do té doby nepøíliš obvyklému ly¾ování, co¾ pochopitelnì novináøsky také vyu¾il v èlánku „Crossing An Alpine Pass on Ski“ (Cesta pøes alpský prùsmyk na ly¾ích), uveøejnìném v èasopise Strand Magazine hned následujícího roku.
V r. 1895 se man¾elé sna¾ili zlepšit zdraví paní Louisy v teplém podnebí Káhiry. Jejich pobyt pøerušilo povstání dervišù, i kdy¾ ze zaèátku se sna¾il Doyle být váleèným dopisovatelem pro londýnské noviny Westminster Gazete. - Povstání dervišù v Súdánu vzniklo po sjednocení kmenù pod Al - Mahdím (1845 - 1885), kdy skoro o ètrnáct let pozdìji dobyli domorodí bojovníci Chartúm a zlikvidovali místní posádku. Trestná výprava proti nim skonèila v r. 1898 krvavým potlaèením.
Avšak v dobì potlaèení povstání u¾ byli Doyleovi zpátky v Londýnì - vrátili se r. 1897, nejen kvùli neklidnému prostøedí, ale i proto, ¾e se jim stýskalo po rodinì a pøátelích.
V bøeznu r. 1897 se Arthur Conan Doyle na první pohled zamiloval do své obdivovatelky Jean Leckie, vášnivé jezdkynì a zároveò zpìvaèky. Vzhledem ke své povìsti i rodinì se sna¾il Doyle této lásce èelit.
Na pøelomu století se nejdøíve politicky, pak i osobnì zapojil do druhé búrské války, i kdy¾ celý svìt odsuzoval vedení války britským královstvím proti britským osadníkùm v Ji¾ní Africe. Dùvod válek byl prostý - zlatá horeèka, kdy starousedlíci v Ji¾ní Africe odmítali dát stejná privilegia, která mìli sami, pøistìhovalcùm z Velké Británie, jejich¾ poèet se stále zvyšoval. - Doyle dokonce napsal bro¾urku „The War in South Africa: Its Cause and Conduct“ (Válka v Ji¾ní Africe: Její pøíèiny a její vedení), v ní¾ se sna¾il objasnit dùvody obou znesváøených stran, ale ospravedlòoval pøedevším Velkou Británii. Kandidoval tehdy dokonce do parlamentu, pozdìji se o to pokusil ještì jednou - a i kdy¾ získal dost velký poèet hlasù nebyl ani jednou poslancem zvolen. Pøihlásil se do války jako dobrovolník a byl r. 1900 pøijat jako hlavni chirurg do polní nemocnice v Bloemfontein. Svùj pohled na celou situaci popsal v další knize „The Great Boer War“ (Velká búrská válka) v r. 1902. V tém¾e roce byl také za slu¾bu pro Velkou Británii povýšen do šlechtického stavu.
V této dobì se poprvé setkal s fenoménem „¾ivot po smrti“.
Po návratu z Ji¾ní Afriky psal historickou rytíøskou povídku ze støedovìku „Sir Nigel“, o mladém šlechtici Nigelu Loringovi, která vyšla v r. 1906.
Tého¾ roku podlehla jeho man¾elka tuberkulóze.
Po smrti své první ¾eny se Sir Arthur více zapojoval v politických i humanitárních pøípadech.
Témìø bezprostøednì po její smrti se Doyle anga¾oval v pøípadu køivého obvinìní právníka indicko- skotského pùvodu Georga Ernesta Thompsona Edalji (1876 - 1953), který byl nespravedlivì obvinìn za mrzaèení koní a odsouzen k sedmi letùm nucených prací. Vzhledem k jeho indickému pùvodu byla místní policie pøesvìdèena, ¾e konì obìtoval podle zvyku svých indických pøedkù. Byl sice pøedèasnì z galejí propuštìn, ale nikoliv rehabilitován a byl stále pro svùj pùvod ostouzen. A Sir Arthur se v jeho pøípadì sám stal detektivem a dokázal jeho nevinu. Tento pøípad pøispìl k zavedení instituce odvolacího soudu ve Velké Británii.
Následujícího roku se Sir Arthur o¾enil s Jean Leckie. Mìl potom ještì tøi dìti Denise Percyho Stewarta (1909 - 1955), Adriana Malcolma (1909 - 1970) a Jean Lenu Annette (1912 - 1997). Krátce po svatbì se man¾elé pøestìhovali do domu na okraji Crowboroughu ve východním Sussexu.
V r. 1909 navrhl Sir Arthur reformu rozvodového zákona se stejnými právy pro mu¾e i ¾eny. Zasazoval se o stavbu lamanšského tunelu.
Zároveò se také anga¾oval spolu s novináøem a velkým pacifistou Edwardem Denem Morelem (1873 - 1924) a diplomatem Rogerem Casementem ( 1864 - 1916) v kampani, týkající se Belgického Konga, kde poukazoval, ¾e ¾ivot domorodcù je v podstatì otroctvím. Napsal o tom pojednání „The Crime of the Congo“ (Zloèin v Kongu). Osud obou dvou tìchto jeho spolupracovníkù ho pak velmi zasáhl bìhem první svìtové války.
R. 1911 napsal Doyle sbírku básní „Songs of the Road“ (Písnì z cesty) a zaèal svoji sérii vìdecko-fantastických povídek, zahájených povídkou „The Lost World“ (Ztracený svìt) se svou druhou svéráznou postavou - profesorem Challengerem. Profesor Challenger hodlal v Mongolsku prostudovat nalezištì pozùstatku dinosaurù, ale v podstatì se dostal do tøetihorního svìta a èelil nebezpeèím, v jakým se i po nìm „nacházejí“ další cestovatelé do pravìku. Profesora Callengera vykreslil Doyle prý podle slavného fyzika, nositele Nobelovy ceny za fyziku z r. 1908 Ernesta Rutherforda (1871 - 1937). Další postavou Ztraceného svìta byl dobrodruh lord John Roxton, pro nìj¾ byl pøedlohou Doylùv pøítel z kon¾ské aféry Roger Casement, jeho¾ osud se velice dotýkal jeho ¾ivota.
V r. 1912 se Sir Arthur znovu anga¾oval v boji za spravedlnost - v pøípadu nevinnì odsouzeného dobrodruha a hráèe Oscara Slatera - a publikoval svùj názor ve spisu „The Case of Oscar Slater“ (Pøípad Oscara Slatera). Pøípad zaèal u¾ pøed ètyømi lety v r. 1908, kdy byla zabita starší svobodná dáma a Slater byl obvinìn na základì nedostateèných dùkazù z jejího zavra¾dìní. Nejdøíve byl odsouzen k trestu smrti, krátce pøed datem vykonání rozsudku byl jeho trest zmìnìn na do¾ivotní ¾aláø. Slaterovi právníci se obrátili na Doyla, který prozkoumal dùkazy ze soudního pøelíèení a bod po bodu dokázal, ¾e Slater vrahem není. Na základì Doylova spisu byl nakonec po dlouhém vìznìní Slater v r. 1927 osvobozen.
V r. 1915 napsal Doyle poslední pøíbìh se Sherlockem Holmesem „The Valley of Fear“ (Údolí strachu), èím¾ ukonèil sérii celkem šedesáti pøípadù slavného detektiva.
Období 1. svìtové války pøedstavovalo pro Doyla mnohé aktivity, ale zároveò i osobní ztráty. On sám organizoval pøi hrozbì nìmeckého vpádu Civilní národní rezervu (Civilian National Reserve). Tušil hrùzy, které mohou ve válce zpùsobit ponorky a letadla a varoval pøed jejich pou¾itím.
V r. 1916 vydal „A Visit to Three Fronts“ (Návštìva na tøech frontách) a opìt cestoval po frontových liniích. To a korespondence se spoustou vysoce postavených dùstojníkù mu umo¾nilo jeho slavnou šestidílnou knihu „The British Campaigns in France and Flanders“ (Britské ta¾ení ve Francii a ve Flandrech), která postupnì vycházela v letech 1916 a¾ 1919.
Ale jeho osobní ztráty se týkaly pøedevším zále¾itostí dvou jeho pøátel z kon¾ské aféry: novináøe Morela a diplomata Casementa. Z té doby je jeho další slavný boj za humanitu.
Jak rostlo napìtí pøed propuknutím 1. svìtové války, Morel sympatizoval s Nìmeckem a uva¾oval o tom, ¾e se usadí v Belgii. Usiloval o neutralitu proti anglicko-francouzským snahám na vyvolání války. Jeho politickou odvahu oceòovali britský filozof a pozdìjší nositel Nobelovy ceny za mír Bertrand Russel (1872 - 1970) a francouzský spisovatel a rovnì¾ nositel Nobelovy ceny, ale za literaturu, Romain Rolland (1866 - 1944). Morel byl ale v Británii pova¾ován za nìmeckého agenta a v r. 1917 odsouzen k pùlroènímu vìzení, z nìho¾ se vrátil zcela zdeptán a se znièeným zdravím. Pozdìji velice kritizoval Versailleskou smlouvu s tím, ¾e povede k další válce, co¾ se bohu¾el vyplnilo. - Druhý z Doylových pøátel Roger Casement dopadl hùøe, jako Ir, který se zúèastnil irského Velikonoèního povstání v r. 1916 i který byl stejnì jako Morel pacifistou, byl za velezradu odsouzen k smrti a popraven. Arthur Conan Doyle se neúspìšnì sna¾il vším svým vlivem jeho osud zvrátit.
V r. 1915 bývalý katolík Doyle ještì více rozvinul svùj zájem o studium spiritismu. Dokonce býval nazýván „svatým Pavlem spiritismu“.
Koncem války mu zemøel nejstarší syn na zápal plic a tehdy se zúèastnil spiritistického sezení, kde mohl slyšet hlas svého syna, po matèinì smrti v r. 1921 uvidìl i ji a další ji¾ zemøelé pøíbuzné, co¾ ho pøesvìdèilo o pravdivosti spiritistického uèení. Svými vlastními slovy to dosvìdèil :„Je zcela jasné, ¾e jsem je vidìl jako ¾ivé!“ - Jeho kritici nemohli toto jeho pøesvìdèení pochopit a pøièítali to jeho špatnému nervovému stavu, jako¾to následkùm búrské i 1. svìtové války nebo dùsledku velkého zármutku nad synovou smrtí. On sám prohlašoval, ¾e jeho pohled na svìt u¾ déle nemohl být pova¾ován „za spíše intelektuální hobby nebo vzrušující èinnost v novém bádání...“ Odvolával se na svou dlouholetou badatelskou èinnost a její vìdeckou metodiku i svoji vìdeckou èest.
Sám øíkal: „Kdy¾ vylouèíte nemo¾né, to co zbývá, musí být pravda bez ohledu na to, jak je to nepravdìpodobné“.
Od dvacátých let Sir Arthur nadšenì propagoval svou upevnìnou víru ve spiritismus v dílech rychle po sobì následujících: „The New Revelation“ (Nové zjevení) v r. 1918, „The Vital Message“ (®ivotnì dùle¾itá zpráva) v r. 1919 a v r. 1921 „The Wandering of a Spiritualist“ (Putování spiritualisty). V r. 1922 se zabýval oblíbenou anglickou tématikou vil a napsal „The Coming of the Fairies“ (Pøíchod vil).
Od r. 1918 také zaèal svou spiritistickou misi, nejdøíve po vìtších mìstech Velké Británie, pak bìhem r. 1920 a 1921 navštívil Austrálii a Nový Zéland. Zaèátkem r. 1922 odjel do Spojených státù, kde projezdil východní státy, pøíštího roku procestoval Kalifornii.
Napsal o tom v knihách „Our American Adventure“ (Naše americké dobrodru¾ství), „Our „Second American Adventure“ (Naše druhé americké dobrodru¾ství) - oboje z r. 1922.
Zároveò se nevyhnul ani nìkterým skandálùm, které tehdy potkaly Spoleènost pro psychické bádání a dokonce se v r. 1922 se Spoleèností dostal do konfliktu kvùli obranì fotografa obvinìného z podvodu, ¾e nakonec na své èlenství v ní rezignoval a zpùsobil, ¾e se èlenství vzdali i jiní její èlenové. - Své postøehy popsal o dva roky pozdìji, v r. 1924, ve spisu „The Case for Spirit Photography“ (Pøípad spiritistické fotografie).
V psaních zá¾itkù z oblasti ezoteriky v r. 1924 pokraèoval, kdy napsal „Memories and Adventures“ (Pamìti a dobrodru¾ství), co¾ byl v podstatì vlastní ¾ivotopis, a „Spiritualist´s Readers“ (pøibli¾nì Spiritistické ètení).
R. 1925 se v Paøí¾i konal spiritistický kongres a Sir Arthur se stal jeho èestným pøedsedou a opìt se v dùsledkù nìkterých událostí s kongresem spojených stali spiritisté cílem útokù médií.
V r. 1926 napsal další spiritistickou knihu „The Land of Mist“ (Zemì mlhy) a napsal dvoudílné základní spiritualistické dílo„History of Spiritualism“ (Dìjiny spiritualismu), které vyšlo v r. 1927. Ještì vyšlo v r. 1927 jeho dílo „Pheneas Speaks“ (nejpravdìpodobnìji pøelo¾eno Pheneas promlouvá) s podtitulem „Pøímá komunikace v rodinnénm kruhu“. Nìkteøí ¾ivotopisci Doylovi mají za to, ¾e za jeho spiritistickým zájmem byl urèitý druh manipulace od jeho druhé man¾elky, která o sobì tvrdila, ¾e je médiem a onen „Phenaes“ nebo ona „Pheneas“ byl jakýsi druh jejího duchovního zprostøedkovatele se záhrobím.
Doylùv zápal pro spiritismus ho stál hodnì penìz. Dokonce bývá odhadováno, ¾e jeho vlastní náklady na propagaci spiritismu dosahovaly výše dvou set tisíc liber, co¾ v té dobì byla obrovská èástka.
V r. 1928 opìt za úèelem pøednášek cestoval Sir Arthur po Ji¾ní Africe, o èem¾ pøíští rok napsal knihu „Our African Winter“ (Naše africká zima).
Na podzim 1928 uèil o spiritismu v severských státech Evropy. Z tohoto posledního turné se vrátil tìlesnì dost vyèerpán, co¾ byla cena za vydávání velké emocionální i tìlesné energie.
Jeho zcela posledním dílem je „The Edge of the Uknown“ (Okraj neznámého) z r. 1930.
Zemøel po záchvatu srdeèního infarktu v pondìlí 7. èervence 1930 ráno ve svém domì v Crowboroughu. Hned následujícího dne byl pohøben hned vedle zahradního domku v zahradì svého domu.
Jeho man¾elka ¾ila v tomto domì a¾ do své smrti 27. èervna 1940 a byla pak pohøbena nedaleko svého man¾ela.
V r. 1955 rodina pozemky prodala a ostatky Sira Arthura a jeho ¾eny byly vyzvednuty a pøemístìny do Minsteadu v New Forestu, kde spoèívají dodnes.
Jeho dílo i ¾ivot byly popsány mnoha ¾ivotopisci, z nich¾ nìkteøí velice odsuzují jeho metafyzické snahy. Dokonce se stal i hrdinou románu Marka Frosta „The List of Seven“ (Seznam sedmi) - právì s okultní tématikou.
Ale pøes nìkteré nepøíznivé posudky mù¾eme pouze konstatovat, ¾e se jednalo o velmi svérázného a originálního èlovìka s neobyèejným osudem a laskavou duší, který nám zanechal pøi nejmenším ètení, do kterého se dá ponoøit a zapomenout na okolní svìt.