Vìtšina filmových pokraèování trpí podobnými nešvary. Sna¾í se navázat na úspìch svého staršího bratøíèka a vytáhnout peníze z kapes ještì více lidem, ne¾ poprvé. Proto jsou dra¾ší, velkolepìjší, nablýskanìjší, s více explozemi, s více slavnými tváøemi a vùbec. Vìtšinou však nedosáhnou kvalit prvního snímku a více èi ménì (více) mu kazí reputaci. Pokraèovat v nìèem znamená tedy èasto mnohem slo¾itìjší a nároènìjší úkol, ne¾ udìlat onen první krok. Ne nadarmo se ve sportu tvrdí, ¾e je snazší vyhrát, ne¾ vítìzství obhájit. Tohle všechno píšu jen proto, ¾e pokud vám tenhle pøíspìvek bude pøipadat ještì blbìjší ne¾ ten pøedchozí se stejným názvem v titulku, berte to jako danost…
O èem chci psát? No o tom, ¾e my literáti máme vskutku tì¾kou práci. Docela mì toti¾ štve, ¾e èasto kolem sebe slýchávám názory, ¾e na tom „psaní“ vlastnì není vùbec nic slo¾itého. ®e jde akorát o takové to »ukání do klávesnice. ®e nedìláme nic poøádného. Nebo dokonce, ¾e si hrajeme, zatímco ostatní tvrdì døou. Kupøíkladu já se tu právì sna¾ím plodit rozumy pro vaše pobavení, moji milí ètenáøi (a ètenáøky, kontakt na mì najdete v profilu), a pøitom za sebou zaslechnu posmìšné: „Nech ho, on si píše…“ A jakým tónem! Skoro si pøipadám jako malé dítì na píseèku, o kterém se baví jeho matka s jinou matkou ve stylu: „Jen ho nech, a» si dìlá ty svoje bábovièky a rochní se v nich, kdy¾ je zticha a nezlobí.“
A pøitom jakou my to máme lopotu! Jen si to pøedstavte. Pøed vámi le¾í bílý papír. Prázdný nepopsaný kus papíru. Na ty š»astnìjší pomrkává textový editor z jejich notebooku. Jaká varianta je lepší, by bylo na dlouhou diskuzi. Osobnì dávám pøednost druhé mo¾nosti, i kdy¾ jsem si vìdom nìkterých zásadních nedostatkù. Tøeba bez zásuvky a elektøiny si ani „ne»uknete“ (teda »uknete, ale však víte). Navíc papír vám nikdy „nezatuhne“ v pùlce neulo¾eného textu. Na druhou stranu se zase snadno ztratí. A koupání nesnáší oba.
Ale zpátky. Skonèili jsme u toho, jak nechápavì civíte na bílou plochu a ptáte se, co dál? Nu¾e, nic. To je všechno. Nic víc nedostanete. Tohle je všechno, co máte k dispozici. Papír, tu¾ka, notebook a vaše hlava. A teï si stvoøte nesmrtelné dílo, chytráci… U¾ to nevypadá tak lehce, co? Komu se to podaøí?
Nìkdy je po¾itek sledovat takové „rejpaly“ v akci. Jak se urputnì sna¾í cosi napsat, tøeba jen obyèejný e-mail, struènou zprávu èi slohovou práci. Stavba jednotlivých vìt jen zøídka pøejde v souvìtí o více ne¾ dvou vìtách, slovesa kromì „být“ a „mít“ pùsobí jako kriticky ohro¾ený druh, velká a malá písmena se objevují snad podle momentální nálady emoènì nevyrovnaného autora a gramatika? Co to zatracenì je? Upøímnì, pro nìkteré výplody, na které obèas narazím ve své e-mailové schránce, snad nelze najít slov, pøinejmenším slušných…
Tak¾e suma sumárum, tvùrèí psaní není nic lehkého. Ba naopak, jedná se o jednu z nejt쾚ích vìcí vùbec a kvalitní autor (¾el ne ka¾dý, který to o sobì tvrdí, takový je) si zaslou¾í obdiv a úctu ètenáøù. Ale zaslou¾í si ji i oni, za svou trpìlivost a pøízeò, proto¾e kdy¾ si nìkdy zpìtnì procházím nìkteré své texty, mám chu» spáchat nehluènou sebevra¾du…