Mou tìlesnou schránku léta modeloval jeden vynikající sochaø. Ke své práci pou¾íval kvalitní sochaøský materiál: cukr, vejce, máslo, sádlo, slaninu, mouku, rý¾i a podobnì. Den co den míchal svou døevìnou špachtlí neodolatelné lahùdky, a tak, díky svému umìní, zaèal postupnì mìnit mé externí vzezøení. Pod jeho rukama jsem se rozrùstala do všech svìtových stran. Vznikalo krásné dílo. Vypadala jsem jako krajina plná výstupkù, romantických zákoutí a prohlubní.
To byl líc. Avšak rub tohoto poèínání se ukázal být záva¾ný. Zaèala jsem se vá¾it. Všichni si mne vá¾ili, ale nemysleli to vá¾nì. Bylo to a¾ na pová¾enou, kolik jsem vá¾ila. Kdy¾ to dnes zvá¾ím, zvá¾ním. Nevá¾nì to brát ani nejde. Èlovìk musí být odvá¾ný, aby se odvá¾il s takovou váhou ¾ít. Mùj sochaø ze mne vytvoøil svìtový unikát. Skulpturu, které by byly i ty nejvìtší podstavce v galeriích umìní malé. Jen si pøedstavte! Pohled zpøedu: malá hlava ovìšená soustavou lalùèkù a lalokù pøipomínajících trs banánù. To vše umístìno na dvou vzdušných balonech, spoèívajících na obrovské klenbì výstavné kruhové laboratoøe, urèené k realizaci procesu trávení. Genialita sochaøe byla prokázána tím, ¾e klenba nebyla umístìna vertikálnì, ale horizontálnì, tak¾e ze sochy vyènívala a pravda, ponìkud ji ohro¾ovala, ¾e se pøi neopatrném zacházení pøekotí. Pohled zezadu pak skýtal výhled na bytelnou a spolehlivou základnu pro pøípad sezení, a» u¾ z jakýchkoliv dùvodù. No¾ky pak jako silné jónské sloupy. Celkový pohled prostì sen ka¾dého mu¾e, nato¾ pak milence. Vìstonická Venuše by dostala mindrák, kdybychom se potkaly.
Ovšem všeho do èasu. Co bych to byla za féminu, kdybych se alespoò jednou za rok nepodívala do zrcadla. A hle! Zrcadlo mi bylo malé!!! Sice se mi omluvilo, ¾e mi nestaèí, ¾e ho mùj obraz daleko pøesahuje, a já, ješita, jsem se v tom okam¾iku definitivnì rozhodla, ¾e nebudu dojídat.
Abych Mistra neurazila, rozdávala jsem tajnì zbytky jídla zvíøectvu v zahradì. Za krátký èas se gurmetské sklony ¾ivoèichù projevily. Ve chvíli, kdy jsem zjiš»ovala, ¾e kráèím s váhou dolù, vidím z okna obézního kosa, jak chce vzlétnout nahoru. Vzápìtí jsem zahlédla obézní veverku, pod kterou právì praskla vìtev borovice vejmutovky. Dokonce se v mém zorném úhlu objevil motýl, který se tou¾ebnì a marnì sna¾il pøeletìt z kytky na kytku.
Ani jsem si nevšimla, ¾e situaci v zahradì sleduje také sochaø. Asi u¾ mohu prozradit, ¾e sochaø byl kuchaø. Kdy¾ uvidìl, co zpùsobil, zahodil špachtli, vypnul varnou desku a prchnul do dáli. Jedna slepice na pøilehlém dvorku mu chtìla zamávat, ale neuzvedla køídlo. Léta o nìm nikdo neslyšel, ani ho nevidìl. A¾ jednou, kdy¾ u¾ jsem poztrácela všechna kila a vypadala jako opuchlý ¾ebøík, jsem ho zahlédla, jak pøed sebou kutálí své poslední kuchaøské dílo.
Aby nedošlo k nedorozumìní, mistrù kuchaøù si velice vá¾ím. ®ivot by nám bez nich tolik nechutnal. Je jenom na nás, abychom se nepøe¾írali. ®e!?