Kdy¾ èlovìka zaène bolet duše, uchýlí se ke vzpomínkám, které sahají do hlubin minulého èasu. Dnes u¾ zaèíná padesátý rok od té osudové náhody, kdy jsme se potkali, a zaèíná šestnáctý ode dne, kdy si pro milovaného èlovìka potøetí pøišla a koneènì si ho odvedla Pepinka s kosou (jak jí nì¾nì øíkal), kdy¾ se mu pøedtím – by» ve sloji zavalenému a všudemo¾nì pochroumanému - podaøilo díky spolupracovníkùm dvakrát její kosu zlomit a uniknout. Pro¾ili jsme spolu tøicet a ètyøi roky a prošli jsme všemi zkouškami a nástrahami ®ivota s èistým štítem.
Ano - Kdy¾ èlovìka bolí duše, tak usedne a píše... První Vzpomínání, které zde vyšlo 26. záøí 2017, byl poslední dopis, jím¾ konèilo naše tøíleté odlouèení.
Dnešní Vzpomínání je první, kterým zaèalo (pro zvìtšení klikni do obrázku).
9. záøí 1969
Ahoj drahoušku,
Ty jistì teï ji¾ spíš v té nepohodlné nemocnièní posteli, je pozdì a já jsem se pøed chvílí vrátila z divadla. Chtìla bych Tì mít tady, abych se s Tebou mohla podìlit o ten ú¾asný zá¾itek, který mi dnešní veèer dal.
Ira a její pøítel Jan, kteøí k nám obèas chodí na televizi a veèerní posezení, mne pozvali na jediné vystoupení svìtoznámého mima Marcela Marceau v našem okresním mìstì.
Snad ani tanec nemù¾e tak dokonale vyjádøit myšlenku a ukázat krásu a dokonalost lidského tìla v pohybu. Jen obèas byla Marceautova pantomima doprovázena hudbou. A hudba sama pomáhala utváøet pohyb.
Za absolutního ticha na mne snad nejvíce zapùsobila KLEC. Kolik beznadìje dovedou vyjádøit ruce tápající po stìnách pomyslné klece, jaká úzkost zachvátí èlovìka, kdy¾ pozná, ¾e není úniku, kolik nadìje umí vyjádøit pohybem rukou i hlava, kdy¾ se mu podaøí prolomit klec a uniknout na svobodu. A jak je hrozné, kdy¾ zjistí, ¾e místo slunce a krásy ho obklopuje zase klec. Znovu se sna¾í uniknout, klec se však stává menší a tìsnìjší, èlovìk dává všechnu svoji sílu a nadìji do pokusu o únik a ve chvíli, kdy se prolomí z klece, umírá vyèerpáním.
Pøekrásné bylo STVOØENÍ SVÌTA a RUCE. Pøedstav si ruku, která se rodí, rozvíjí se jako kvìt, tápe kolem sebe v prázdnu a hledá, èeho se zachytit. A druhá ruka té¾, jen v jiných polohách – a obì bloudí. Pak se pøiblí¾í ve svém hledání a náhle jsou z nich nepøátelé. Èíhají na sebe, obchází se a první dotyk je na dlouho ode¾ene zpìt do jejich ústraní. Znovu se opatrnì pøibli¾ují, zkoumají se, a¾ nakonec splynou v gestu díkùvzdání a do široka rozevøeny, jedna tìsnì vedle druhé, se tyèí nad jeho hlavou.
Pøi KONTRASTECH jsem nemìla daleko k pláèi. Ty byly doprovázeny hudbou, zvuky všedního dne, cinkáním tramvají, houkáním lodních sirén, hukotem vlaku na kolejích, rachotem bubnù na pøehlídkách, veselým vøískáním pou»ových atrakcí, hømìním dìl a tankù a støelbou z pušek a kulometù. Vidìla jsem prodavaèe dìtských kloboukù, námoøníka tanèícího pomalé tango v pøístavní krèmì, opilce vrávorajícího ulicí, hbitou písaøku v kanceláøi, matku s dìtmi na pouti, milence louèící se na nádra¾í, vojáka v poli a jeho zmrtvýchvstání a znovu nové a nové obrazy ¾ivota a umírání. Bylo to krásné a hrozné souèasnì.