Poznámka redakce: Mnozí si pamatujete Vladimíra podle jeho povídek, které vycházely i na SeniorTipu. Smutná zpráva byla, kdy¾ Vladimír po krátké nemoci v roce 2014 zemøel. Urèitì uvítáte ještì jeho další doposud nepublikované èlánky z nevydané kní¾ky "I to se mù¾e stát... Aneb nevá¾nì o vá¾ném."
Václav ®idek
Vzpomnìl jsem si na extempore z raných dìtských let. Byly mi asi ètyøi roky, blí¾il se Mikuláš. Dychtivì jsem prohlí¾el v cukrárnách mikulášské punèochy, plné dobrot, od nejvìtší, více ne¾ metrové, a¾ po tu nejmenší, tak do dlanì. Naši mi nikdy nic takového nekoupili a já mìl oèi jak dva melouny. Kdy¾ mìl chodit Mikuláš, pøišla k nám na návštìvu paní Stareèková, vdova, man¾el se jí zabil na motocyklu, a pøinesla mi mikulášskou punèochu. Samozøejmì tu nejmenší. Pøevzal jsem dárek a pøed mým duševním zrakem se objevila ta velká metrová. S dìtskou prostotou jsem podotkl: „Takovou malou?“ Paní Stareèková byla rudá jako pivoòka, naši se zlobili, dárkynì brzy odešla a my ztratili zákaznici. Já sám na jejím místì bych to dnes vybral nìjakým vtipem, tøeba, ¾e ještì vyroste a pod.
Jindy jsem byl doma, asi ve stejném vìku s matkou, kdy¾ u dveøí zazvonila zákaznice. Matka šla otevøít a pøikázala, abych si tiše hrál. Otevøel jsem kredenc, ale tam byly jen samé poklièky a hrnce, s tìmi bych dìlal rámus, to nešlo. Proto mou pozornost upoutala plná litrová láhev rumu. Vyndal jsem ji z kredence, sám jsem nebyl o moc vìtší ne¾ ta flaška, a potácivým krokem i s ní pochodoval do pøedsínì, proto¾e se mi zdálo, ¾e matka dlouho nejde, ta zákaznice ji zøejmì zbyteènì zdr¾ovala. Pøed návštìvnicí se tedy najednou objevila miniaturní postavièka, která balancuje s lahví rumu a ještì k tomu plnou. Matka chtìla nìjak zasáhnout, ale udìlala to zøejmì trochu zbrkle, jediný výsledek byl ten, ¾e jsem se rozmáchnul a fláknul tu flašku zákaznici pod nohy. Matka byla na mrtvici, vùnì se linula po celém baráku od našich dveøí. Zákaznice s mokrýma nohama, jakoby se koupala v rumu, byla cítit i na ulici, jako kdy¾ vyleze z palírny. Myslím, ¾e z kšeftu tehdy také nic nebylo, proto¾e: Co je to za rodinu, kdy¾ nechají pøedškolní dítì hrát si a rumem!!!
Mùj strýc byl ševcem, ale mistrovským. Dokázal ušít boty na míru tak, ¾e zákazník je nosil do¾ivotnì a jiné nechtìl, jen od Josefa Kulíèka. Jako kluk jsem k nìmu jezdil na prázdniny a pochopitelnì jeho práci odkoukával. Boty se tehdy flokovaly, mìly branzoli, svršek byl ruènì šitý. Díval jsem se na strýce, jak flokuje. Do pusy si dal asi deset flokù /navlhèené lépe vnikaly do kù¾e/, šídlem nadìlal dírky, byly jedna jako druhá pìknì ve dvou øádcích, pak nasadil flok a co rána ševcovským kladívkem, to flok po hlavièku v kù¾i. Šlo to tak snadno!
Povídám: „To nic není, to bych umìl taky!““ „Tak mi to pojï ukázat!“ Posadil jsem se na verpánek, nasadil potìh, jak jsem to vidìl. Úder do šídla, dírka byla køivá. Nasadil flok, rána kladívkem, flok se zlomil. Další pokus byl mo¾ná ještì horší. „Tak vidíš, ty troubo! Ke všemu, co se dìlá, musí být fortel! Pokud ho sám nemáš, nikdy nepodceòuj práci nìkoho, kdo to umí!“
Od té doby si to pamatuji. Rád si všechno sám ohmatám, zkusím, a to je neocenitelná zkušenost. Zkusil jsem jednou komentovat na mikrofon a zùstalo mi to pøes padesát let! To je hrùza, chtìl jsem to vlastnì jen zkusit! Podobnì to bylo s tím mým psaním.