Drby a støípky ze ®i¾kovské republiky (5)
Jak ¾i¾kovský konstábl zatýkal Pa¾outa
V èem spoèívá magická atmosféra ®i¾kova?
To kdybych vìdìl... (odmlèel se) Najdete tam tøeba bezdomovce, romskou komunitu, a navíc jsou tam ještì poøád rázovití starousedlíci. Je to prostì nejlepší místo k ¾ivotu. I kdy¾ se hodnì mìní.
Jan Saudek, fotograf
* * *
Antonín Pa¾out patøil v ulici, i kdy¾ byl náplavkou z Vinohrad, k vá¾eným osobám a všichni obyvatelé ho znali jako mladého a slušného èlovìka s diplomatickým vystupováním a vzorným chováním, ale jak u¾ to v ¾ivotì bývá, ka¾dé zdání klame. Za hranicemi ®i¾kova by ho nikdo nepoznal, zvláštì kdy¾ se sešel se svým pøítelem Lubošem Votýpkou, který rovnì¾ nezkazil ¾ádnou srandu. Spoleènì vymýšleli rùzné skopièiny, co¾ mnohdy šlo a¾ za pøípustnou hranu politické únosnosti a bylo zralé pro komunistický kriminál.
Jednou uvidìli, jak pøed jedním øeznictvím v Dejvicích na Dejvické ulici stojí mnoho lidí. Všichni jak zhypnotizovaní èumìli do výlohy. Nedalo jim to a šli se taky podívat, co tam mají tak dobrého. Bylo to tìsnì pøed volbami a ve výkladní skøíni v pozadí za praseèí hlavou posazenou uprostøed výlohy a bohatì oblo¾enou rùznými uzenkami a jitrnicemi bylo obrovské plato s fotografiemi kandidátù do mìstských národních výborù. Ukáznìní obèané bohu¾el nekoukali na kandidáty ale na buøty a párky v pravém støívku. Takové páreèky byly k dostání jen v dobì významných událostí a hlavnì celostátní spartakiády na Strahovì. Sliny se všem zbíhaly, a¾ z toho pomalu slintali – masna ale byla ještì zavøená. Antonín si hlasitì odkašlal, aby na sebe upoutal co nejvìtší pozornost lidí, zamrkal významnì na Luboše, znova ještì hlasitìji zakašlal a pak, aby ho všichni slyšeli, hlasitì spustil: „Tak se, ty vole, podívej, u¾ to dìlají jako na Západì! Ti co kradou, dají jejich fotky do výlohy lidem na výstrahu, aby nekradli! A hele, koukej, mají párky ve støívku a ne v kondomech. Mo¾ná budou mít i játra!“ V tom momentì, jako kdy¾ do vrabcù støelí, všichni, co stáli pøed výlohou, rychle nìkam zmizeli. Pova¾ovali oba pány za provokatéry. V tom je ještì utvrdilo to, ¾e oba šprýmaøi mìli na klopách svých kabátù rudé odznaky Maocetunga, co¾ byla v té dobì velká odvaha. K tìm odznakùm se dostali díky svojí troufalosti vetøít se na èínské velvyslanectví, jindy zase na albánské, poka¾dé s nabídkou nezmìrného mno¾ství rudých gladiol od firmy Sempra z Holešovic, pro kterou kytky prodávali. Bylo to v¾dy k nìjakému rudému výroèí. U Albáncù byli ještì v¾dy pohoštìni tajemníkem velvyslanectví a vypili s ním nejednu láhev výborného albánského koòaku, labu¾nicky k nìmu zakusujíce pra¾ené slané mandle. Po pár sklenièkách pak spoleènì nadávali na Rusáky a øešili na vysoké úrovni mezinárodní problémy jako pøepadení Èeskoslovenska okupaèními vojsky varšavského paktu. Podobná posezení se jim obìma tak zalíbila, ¾e kdy¾ dostali chu» vypít nìco tvrdého, tak u¾ bez ohlášení i bez rudých gladiol pøišli za tajemníkem albánského velvyslanectví na pøátelskou besedu. Po vypití jedné flašky si ve všem v mezinárodních otázkách náramnì dobøe rozumìli, a kdy¾ škytajíce odcházeli v mírnì podroušeném stavu, dostal ka¾dý jednu flašku koòaku domù.
Èasy se ale rychle mìnily a nastávala doba tvrdé konsolidace.
Nebylo divu, ¾e Pa¾out pro svou protire¾imní èinnost mimo ®i¾kovskou republiku mìl velkou kostku másla na hlavì, a tak se jednou stalo, ¾e u Pa¾outù zazvonil nìkdo u dveøí. Antonín nebyl ještì doma, otevøít šla nic netušící Eliška. Z úleku v ní hrklo jak ve starých kukaèkách – pøed dveømi stál pøíslušník veøejné bezpeènosti v hodnosti rotného. Mírnì se zakymácel, vzornì zasalutoval a zeptal se, jestli je soudruh Antonín Pa¾out doma. Eliška, celá vyjukaná, mu oznámila, ¾e ještì není, ale zcela urèitì do pùlnoci dorazí. Konstábl zase zasalutoval, podìkoval a cvaknul podpatky, otoèil se a bez udání dùvodu odešel.
Asi za hodinu opìt nìkdo zazvonil. Za dveømi tentokrát stálo bdìlé oèko domu – domovní dùvìrnice soudru¾ka Bo¾ena Vaòousová. Pøišla své sousedce oznámit, ¾e dole u dveøí hlídkuje pøíslušník Veøejné bezpeènosti s pistolí a ptá se všech mu¾ských, co vejdou do domu, jestli nejsou Antonín Pa¾out. V jednom pøípadì se spletl a oslovil i ¾enu, která v pøíšeøí chodby vypadala jako chlap - mìla na krátko støi¾ené vlasy. Moc nechybìlo a málem od ní za tak pitomou otázku dostal facku.
Eliška rychle sebìhla dolù, nabídla svìdomitému ochránci zákona, jestli nechce na jejího mu¾e radìji poèkat u ní doma a nedìlat mu v baráku ostudu. Ten nabídku radostnì pøijal, u¾ ho taky od toho stání rozbolely nohy. V bytì se cítil za chvilku jako u sebe doma. Sundal si opasek s pistolí a hodil ho pøes opìradlo na ¾idli vedle sebe, jen slu¾ební èepici si nechal na hlavì – asi chtìl udìlat na Elišku dojem šerifa. Rozepnul si sako a le¾érnì pøehodil nohu pøes nohu. Nabídnuté kafíèko neodmítnul a s neskrývanou radostí pøijal od Elišky i štamprli Wódki Wyborowej. Kdy¾ jeho hostitelka chtìla láhev vrátit do baru, tak jí zadr¾el rukou, a» ji klidnì nechá stát na stole, ¾e urèitì si rád ještì jedno štamprle vypije. K dalšímu pití nepotøeboval vùbec pobízet a pil jednoho fr»ana za druhým – sám si naléval a padalo to do nìj jak do bezedné studny. V¾dy» to mìl úplnì zadarmo. Èerstvé natankované tekutiny bylo tøeba vyprázdnit, a tak se ani neptal, vstal a odešel do oné místnosti, kam chodí bez ochranky i prezident. Za nìjakou delší dobu se vrátil a se smutkem ve tváøi oznámil, ¾e mu spadla jeho slu¾ební baterka do záchodu a nemù¾e ji za ¾ádnou cenu vydolovat. Eliška, dobrá duše, mu pomohla jeho svítilnu vytáhnout. V¾dy» by s ní zacpal záchod a pak chudák musel by ji zaplatit ze svého, byla pøeci erární.
Èím více konstábl vypil, tím se stával sdílnìjší a svìøoval své hostitelce, jakou to má tì¾kou slu¾bu a k tomu ještì lehkou ¾enu, ta nevdìènice jedna mu lítá za chlapama a k tomu ještì chlastá a on kvùli tomu zaèal chlastat taky. Ještì pozdìji nabízel Elišce tykání a moc u¾ nescházelo, aby se rozbreèel, kdy¾ v zámku dveøí koneènì zarachotil klíè a v nich se právì vèas objevil sám hospodáø domu Antonín. Ten znejistìl, co se to vlastnì v jeho bytì dìje a zaèal si rychle zpytovat svìdomí, jestli nìkde nìco v posledním èase nevyvedl, anebo protistátního neøekl. Karlík, tak se svìdomitý pøíslušník VB jmenoval, najednou jakoby naráz vystøízlivìl, vstal, spìšnì si oblékal sako a opasek s pistolí, který mu dvakrát vypadl na zem, ne¾ si ho pøipevnil na své hubené bøicho. Pak hledal svou brigadýrku a tu našel po chvilce hledání na hlavì, kde ji zapomnìl. Postavil se do pozoru a Antonínu vzorovì oznámil, ¾e ho ve jménu zákona zatýká, a aby se s ním odebral na stanici Veøejné bezpeènosti v Lupáèové ulici. Aby ještì dodal dùle¾itosti výkonu své funkce, dodal, ¾e cokoliv od teïka øekne, mù¾e být a bude pøed soudem pou¾ito proti nìmu. Rotný Karlík asi musel být milovníkem kriminálních filmù a moc se mu tohle líbilo. Na dotaz co je pøíèinou „zatèení“, odpovìdìl, ¾e je to slu¾ební tajemství a nakonec sám neví, tak by ani nemìl co vyzradit a jen Toníkovi doporuèil, aby se ještì poøádnì najedl, ponìvad¾ neví, kdy se vrátí domù. Pak se znovu posadil ke stolu a u¾ skoro vypité láhvi Wódky Wyborowej.
Jakmile tohle Eliška uslyšela, dala se do srdceryvného pláèe a vrhla se svému mu¾i kolem krku.
„Bo¾e mùj, cos mi to, miláèku mùj drahý, udìlal? ®e ty si zase nìkde nedr¾el pusu a øekl si, co si nemìl? A teï tì zavøou! Já jsem tak neš»astná, já to snad nepøe¾iju! Já tady teï zùstanu s našim Tomáškem sama...“
Toník svou ¾enu zaèal uklidòovat, ujiš»oval ji, ¾e urèitì jde o omyl a ¾e se domù vrátí coby dup. Byla to dojemná scéna jak z nìjakého milostného filmu, pøi ní¾ citovì zmìknul i ten tvrdej esenbák Karel a pøidal se taky k utìšování - hladil ji po vlasech, aby u¾ koneènì pøestala plakat.
Toník byl dál hodnì nervózní, v¾dy» nevìdìl, co je pøíèinou jeho „zatèení“, pøešla ho chu» k jídlu, a tak bez veèeøe odpochodoval se strá¾cem veøejného poøádku do temných a tajuplných ulic ®i¾kova. Kdy¾ oba došli k vinárnì Pod Viechou, dal u¾ hodnì vrávorající konstábl Karel vojenský povel „Pozor! Zastavit, stát!“ zhluboka se nadechnul a pokraèoval: „Soudruhu, ty tady zùstaneš a nikam se nehneš. Slyšíš? Víš pøece, ¾e za tebe ruèím naší stranì a vládì, a tak budeš tady na mì èekat a¾ do doby, kdy se vrátím. Já ti vìøím, jen tady musím bezpodmíneènì a slu¾ebnì ještì nìco moc dùle¾itého provìøit. POHOV!“ Alkohol v krvi mu na èerstvém vzduchu zaèal ještì více pùsobit na mozek. Dal svému zatèenému pusu na èelo a po dalším povelu „Pochodem vchod!“-zmizel, vrávoraje, ve vinárnì.
Kdy¾ nervózní Antonín u¾ èekal pøes dobrých patnáct minut a nemohl se doèkat, nevydr¾el a vešel do vinárny, kde našel sedìt za barem u¾ rozjaøeného Karlíka s brigadýrkou na hlavì s kšiltem otoèeným na záda. Ten vedl vá¾nou politickou debatu o dùle¾itosti Svazu èeskoslovensko sovìtského pøátelství pro malý èeský národ. Z vizá¾í štamgastù bylo vidìt, ¾e je všem pro smích, ten bylo slyšet a¾ na ulici, jak si všichni z nìho jen utahovali. Ve vinárnì bylo víc ne¾ veselo.
Trvalo to ještì nìjakou chvíli, ne¾ se Toníkovi podaøilo experta pro mezinárodní politiku pøesvìdèit k odchodu, u¾ totálnì opilého odervat od baru a vydat se s ním smìrem na oddìlení Veøejné bezpeènosti v Lupáèovì ulici.
Ve vrátnici byli konající slu¾bou nezvaní hosté chladnì pøijati. Bodej» by ne, bylo po pùl noci a všichni u¾ zaøezávali hlubokým spánkem na kavalcích. Rotný Karlík byl urychlenì pro jeho u¾ silnì podroušený stav nìkam bezpeènì uklizen a „kriminální ¾ivel“ Pa¾out bez udání dùvodu uvìznìn do malé místnosti pìtkrát vìtší ne¾ záchod a slou¾ící jako cela pøedbì¾ného zadr¾ení. Na dotaz, proè byl pøedveden, se odpovìdi nedoèkal. Nikdo nevìdìl, proè ho vlastnì cti¾ádostivý pøíslušník VB Karlík pøedvedl.
Po ètyøech hodinách u¾ nad ránem, kdy¾ svítalo, zarachotil klíè v zámku a bez jakékoliv omluvy byl Antonín Pa¾out propuštìn. Pochopitelnì doma bylo neobyèejnì radostné shledání – uplakaná Eliška mu podruhé skoèila kolem krku, tentokráte z radosti tiskla ho k sobì, v¾dy» nemohla z rozjitøených nervù usnout a celou noc nespala. Oba si pøipili na š»astný konec sklenkou Wódky Wyborowej, co ještì zbyla v nedopité láhvi po rotném Karlíkovi, a ponoøili se v úzkém objetí do peøí jejich hnízdeèka lásky. Jejich synek Tomášek, jako by vìdìl, ¾e všechno dobøe dopadlo, ze svého hlubokého spánku spokojenì odfukoval.
Jaká byla pøíèina „zatèení“ Antonína Pau¾outa? To se Antonín dovìdìl a¾ o pár dnù pozdìji. Konstábl Karlík dostal pøíkaz, pro kráde¾ auta v Karlínì, pøedvést Cikána Antonína Pa¾itku, který bydlel v ulici o tøi domy ní¾e. Samozøejmì pøes Karlíkovo nezdaøilé „zatèení“ se podaøilo delikventu Pa¾itkovi vèas na nìjakou dobu uniknout.
Související èlánky:
Nepøátel se nelekejte... - 1
Eva v Adamovì rouše - 2
Vykouøíme je jak èmeláky - 3
Proè ®i¾kovandy milovaly Toníka Pa¾outa - 4
Václav ®idek
* * *