Nejen z dùvodu zákazu shroma¾ïování se v minulosti nìkteré pohøby staly zároveò protestem èi politickou výzvou.
Hynek Nìmec, syn spisovatelky Bo¾eny Nìmcové, zemøel na tuberkulózu 19. øíjna 1853. Bo¾ena Nìmcová se prakticky po celou dobu Hynkovy nemoci nacházela v Balašských Ïarmotách (poblí¾ Nových Zámkù), kde pobývala s man¾elem a menšími dìtmi, zatímco starší synové Karel a Hynek zùstávali v Praze pøítele Bo¾eny Nìmcové, Františka Šumavského. Proto¾e byl však man¾el Bo¾eny Nìmcové, Josef Nìmec, vyšetøován státními orgány kvùli podezøení z revolucionáøské èinnosti, pošta mezi Prahou a Ïarmoty byla úøedníky zadr¾ena. Z této korespondence vyplývá, ¾e B.N. sice ji¾ v srpnu vìdìla o tom, ¾e jejího syna Hynka trápí kašel, dochovala se i zpráva, ji¾ psala Johanì Mu¾ákové (Karolinì Svìtlé), v ní¾ líèí, jak ji mrzí, ¾e nemù¾e být s chorým synem, který je nemluvný a "¾ere v sobì mnoho, co mu v jeho chodrobì škodí". Bohu¾el a¾ v polovinì øíjna se Bo¾enì Nìmcové dostal do ruky dopis s informací o Hynkovì pová¾livém zhoršení zdravotního stavu. Bo¾ena rychle sehnala pùjèku na cestu a spìchala do Prahy, kam dorazila 17. øíjna. Syna, jeho¾ léèil V. D. Lambl (viz Nymfomanky èeské literatury 2.), zastihla na smrtelném lo¾i. Pøesto¾e se jednalo o patnáctileté dítì, pohøeb Hynka Nìmce nezùstal osobní zále¾itostní zarmoucené rodiny. Vzbudil pozornost nejen veøejnosti, ale také policejních a úøedních míst, kterým se napø. nezdálo, ¾e by se museli ¾áci všech šesti tøíd vyšší reálky v doprovodu uèitelského sboru úèastnit pohøbu. Okam¾itì vzniklo podezøení z demonstrativního charakteru pohøbu - kvùli otci, ale také kvùli smýšlení Hynkova domácího, vlastence Josefa Franty Šumavského, ale také øeditele Hynkovy školy, Josefa Wenziga, libretistku Smetanovy Libuše, mo¾ná ¾e i sami úøedníci mìli špatné svìdomí, proto¾e jejich cenzura dopisù zapøíèinila, ¾e Bo¾ena se za chorým chlapcem vydala tak pozdì, bedlivì hlídali, zda o tomto politováníhodném a zcela zbyteèném zásahu Nìmcová nemluví pomlouvaènì na veøejnosti - a došlo k dalšímu vyšetøování a ústrkùm, které trvaly a¾ do prosince 1853. A¾ potom nejvyšší policejní úøad ve Vídni tuto pohøební kauzu uzavøel.
V bøeznu 1939 byl výnosem na Pra¾ském hradì vyhlášen Protektorát Böhmen und Mähren, který sice pøipouštìl protektorátního prezidenta Emila Háchu, ovšem pány všeho se stali Nìmci - gestapo a nìmecký správní aparát. Nacisti nad protektorátem vládli krutì, neváhali pou¾ít násilí, zatýkali všechny, kdo se bouøili proti jejich moci. Èeský národ se bránil - vznikl odboj. První protinìmecká demonstrace se uskuteènila 7. kvìtna 1939 pøi pøíle¾itosti druhého pohøbu významného èeského básníka Karla Hynka Máchy. Máchovo tìlo bylo pùvodnì pohøbeno v Litomìøicích, kde skonal 6. listopadu 1836. Do Prahy se v podstatì naspìch (tìsnì pøed záborem Litomìøic fašisty) pøevezlo po více ne¾ sto letech. Zatímco o litomìøický hrob mladého básníka se v podstatì nikdo zvláš» nestaral a prvních deset let po smrti mu chybìl dokonce i náhrobek, pøevezení Máchových ostatkù do Prahy probíhalo s velkou slávou a všemi oficialitami. Nejprve byla rakev vystavena v Pantheonu Národního muzea v Praze a 7. kvìtna se konal slavný pohøeb, jen¾ doprovázel desetitisícový dav, vystavující svou úèastí na pohøbu svou národní hrdost. Pohøeb se tak zmìnil na demonstraci proti nìmecké okupaci. Z chórové kaple vyšehradského chrámu nesl rakev s Máchovými ostatky jako první vpøedu básník František Halas a nad básníkovým hrobem pronesli proslov významné osobnosti jako generál Rudolf Medek nebo básník Josef Hora. Dùstojné, velkolepé. Jen škoda, ¾e se básník takové pocty doèkal a¾ po takové dobì - a zda by se jí vùbec doèkal, nebýt protektorátu.
Mí souèasníci mi ovšem zajisté dají za pravdu, kdy¾ povím, ¾e nejvìtší politický rozruch zpùsobila tragická smrt a následnì pohøeb studenta Jana Palacha v roce 1969. Jan Palach svou odvá¾nou obìtí, jí¾ sledoval "probuzení lidu této zemì", vstoupil do dìjin. Tento mladý mu¾ se 16. ledna 1969 odpoledne polil u Národního muzea v Praze benzinem a pak se zapálil. To vše z pøesvìdèení, ¾e tak zastaví tehdejší politiku. Drastiènost Palachova èinu veøejnost šokovala a skuteènì na doèasnou dobu zvedla vlnu odporu. Palacha sice nikdo nenásledoval, ale vedly se bouølivé diskuse a bìhem nìkolika dní se v republice objevilo na sedmdesát lidí dr¾ících protestní hladovku. Ka¾dý den se na Václavském a Staromìstském námìstí konaly mítinky, na nich¾ znìla hesla "Jan Hus - Jan Palach" nebo "Zrušte cenzuru". Palach zemøel na následky zranìní 19. ledna a pohøeb se konal 25. ledna 1969. Palachovì památce se pøišlo poklonit zhruba 200 000 lidí, kteøí vytvoøili víc ne¾ kilometrovou frontu. Tím se však vìtšina nasbíraných vášní vybouøila. Zatímco Palach pro národ dobrovolnì obìtoval ¾ivot, národ pro nìj obìtoval cestu na pohøeb. Emoce pozvolna vychládaly, národ nepovstal a na Václavském námìstí se scházela jen úzká skupina, je¾ vzpomínala na studentovu obì» a vìøila v ideály, za nì¾ polo¾il Palach ¾ivot. Palachùv odkaz sehrál v tomto boji zásadní roli. Palachùv sen o svobodné zemi se nakonec naplnil, ovšem a¾ po dvaceti letech.