O ušlechtilosti lidstva a košatosti svìta
U pøíle¾itosti výroèí srpnových událostí vzpomínám, jak se v té dobì projevoval milý Josef Hlinomaz.
Je to vskutku k nevíøe, co všechno si mohl (obèas i s maléry) milý Pepík dovolit. Po kariéøe divadelní pracoval v souboru Barrandovských ateliérù. Tak mìli páni re¾iséøi tuto svéráznou postavu doslova na dosah, co¾ bylo o to cennìjší, ¾e šlo o figuru veskrze nenapodobitelnou. Srpen roku 1968 trávil milý Josef v Jugoslávii, kde si v závìtøí u¾íval své dovolené - ovšem¾e bez strádání, proto¾e milí Jugoslávci, kteøí mìli Èechy odjak¾iva v lásce, zahrnovali turisty nejrùznìjšími pozornostmi v pevném i tekutém stavu. Kdy¾ pøešla tato vlna lásky a také první dramata okupace Èeskoslovenska, Josef se vrátil do Prahy. V rozhlase se jej zeptali , copak teï øíká socialismu. Já nevím, kterej socialismus máte na mysli, odvìtil pohotovì Pepík. Já znám toti¾ socialismy dva - ten nacionální a ten internacionální. Tedy oba stojej za pìkný hovno, dodal, a jednou jich nebude ¾ádná škoda.
Výroky tohoto druhu strana a vláda v èase normalizace neodpouštìla. Proto bylo zajímavé, jak dopadnou normalizaèní provìrky na Barrandovì. My, publicisté, jsme to mìli tì¾ké - rovnou se nás zeptali: "Copak øíkáš, soudruhu, vstupu vojsk?" Odpovìï musela být jednoznaèná ano èi ne. Nejinak ale tomu bylo i v pøípadì Josefa Hlinomaze. Zeptali se jej : "Copak øíkáš, soudruhu, vstupu sovìtských vojsk?" Josef Hlinomaz se zamyslel a posléze pøímo haškovským stylem odvìtil: "Víte, já mám všechny lidi rád. Dokonce kdekoho doma rád uvítám. Akorát kdyby mi nìkdo bez ohlášení a bez zaklepání vstoupil do bytu, dostal by pár pøes dr¾ku." Komise vìdìla, ¾e hovoøí se šprýmaøem, který je mù¾e v lepším pøípadì rozesmát, v tom horším znemo¾nit. Pokusili se pøesto ještì jednou Josefa Hlinomaze vyzkoušet opakovanou otázkou, ale dostalo se jim té¾e odpovìdi, a proto¾e tuto figuru na Barrandovì potøebovali, a proto¾e Hlinomaze pokládali za mistra humoru, nakonec mávli rukou a provìrku skonèili.
V té¾e dobì pozvali na ministerstvo kultury všechny "pøední herce", tedy i Hlinomaze, který se ponìkud opozdil. Kdoví, jaké tehdy mìli soudruzi na ministerstvu zámìry - Josef, který se ponìkud opozdil, vstoupil do sálu s pozvánkou v ruce. A hele, pravil, já tady ètu, ¾e jde o pozvání pøedních hercù, ale jak se tak koukám, u¾ jsme tady zase všichni. Sál se rozesmál, re¾ie byla "rozhozená", a navíc po nìjaké sklenièce se poèali všichni rozcházet. Blí¾ila se hodina pøedstavení. Zùstal tu tedy rozverný herec sám se soudruhy z nejrùznìjších orgánù. Èas plynul, nálada se jak se patøí rozproudila, a došlo na debatu, zdali se ještì máme pokoušet o socialismus s lidskou tváøí, anebo jde-li v tomto programu o pravicové darebáctví. To si ji¾ Josef Hlinomaz pøed rozparádìnými soudruhy nebral servítky, a pravil, ¾e by udìlali nejlépe, kdyby šli se socialismy všeho druhu do prdele. To je autentický záznam Pepíkova tvrzení. Opilí soudruzi, kteøí ztratili pud sebezáchovy, se zaèali øehtat, jako by šlo o pøedstavení s Hlinomazem na pøedscénì. A tímto smíchem náš hrdina poodhalil, jak hluboká byla skuteèná politická víra všech zúèastnìných soudruhù. Nu a autor tohoto výroku potom poslal své sdìlení dál divadelním svìtem, aby poodhalil skuteènou tváø a hloubku víry normalizaèní elity. Tak takový byl Josef Hlinomaz v éøe normalizace.
Jaký mìl Josef Hlinomaz náhled na košatost svìta v éøe normalizace a co øíkal ušlechtilosti lidstva, vyjadøuje takto:
Tedy - co si myslím o všenestejnosti a všehorùznosti? Všechno je jiné ne¾ všechno ostatní. Vezmìme cokoliv na zemìkouli, dvì zrnka písku nebo obilí, dvì trávy, dvì švestky, dvì pecky. Nièeho není dvì, stejné a shodné. Analogicky v celém vesmíru není ani jedno jedno, které by bylo jako druhé. - Tím pádem i ka¾dý lidský mozek je jiný ne¾ všechny ostatní, ka¾dý má jiné talenty a talentíèky a netalenty a netalentíèky.
Nejsou ani dvì situace, které by se opakovaly, a ani v mikrokosmu není nic stejného, ani v èase, ani v prostoru. To je pomyšleníèko, ¾e ani dvì molekuly, ani dva atomy, jakékoliv té¾e hmoty nejsou "das selbe", jedno a to samý. Nás lidi u¾ napadly všelijaký vìci, napøíklad, ¾e ve Vesmíru by mohla být ještì jedna anebo nekoneèné mno¾ství zemìkoulí jako naše, ale všimnìte si, nikdy to nebyl - ani ve fantazii - tý¾ svìt, s tými¾ dìjinami. To nejde, to ka¾dý ví, to ka¾dý zná.
Z toho ze všeho plyne, ¾e matematika zachází s èísly, jejich¾ jednotky jsou pouze teoretické. Obrovské mno¾ství èehokoliv je si ovšem podobné jako vejce vejci rovnì¾, a všechno to má zákonitosti, který se dají vyzkoumat. Zajisté však, ¾e daleko víc nás zajímají zjevy vzácné, extravagantní, které zasluhují si obdiv nejen svou vyjímeèností, ale hlavnì tím, co se do takové jedné hlavy vejde. A tak si vzpomínám na Emericha Ivanèa, Rusína, který za mého mládí jezdil po støedních školách a poøádali s ním pøedstavení. Páni profesoøi mìli logaritmické tabulky a dávali pìti- èi šestiletému Emerichovi úkoly a on zpamìti poèítal tím zpùsobem, ¾e si poskakoval polkovým krokem a trochu si pro sebe zpíval. Profesor napøíklad vykøikl: "Milióndvìstìosmdesáttisíctøistatøicettøi na šestnáctou " a Emerich trochu poskakoval a trochu prozpìvoval, pak se na vteøinu zastavil a vykøikl do sálu strašlivé èíslo, které se hem¾ilo trilióny, bilióny, milióny, tisíci, sty, desítkami a jednotkami a páni profesoøi si to zapsali a jali se listovati v logaritmech a za chvíli se jednohlasnì shodli, ¾e odpovìï byla správná. A pak zase øekli nìjaké dìsivé èíslo zaèínající trilióny a chtìli z toho, dejme tomu dvanáctou odmocninu a dítì poskakovalo, zpívalo a tanèilo a zase vykøiklo a zase to bylo správnì. A tahleta hra trvala asi pùldruhé hodiny a pøedstavte si, ¾e ten Emerich nebyl vùbec unavenej, hrál si, a hrál by si tak tøeba celý den a bylo vidìt, ¾e se ohromnì baví a ¾e ho to vùbec nezmáhá. Mìl u¾ holt tenkrát v hlavièce kyberneta, a pøitom to bylo dítì normální, sympatické, krásné a roztomilé a ostatní jenom koukali a nevìdìli, co si myslet. Zkrátka - pøed takovými zjevy dostává èlovìk mindrák.
Faktem ovšem je, ¾e nìkteré vìci jsou si podobné, napøíklad šrouby, høebíky, matice, karburátory a rozdìlovaèe. Proto technické vìdy klapou, aeroplány lítaj, au»áky jezdìj, lodì plavou a èím víc dovedeme dìlat souèástky podobné si k nerozeznání, tím dál mù¾eme i do vesmíru.
Ale ¾ivá bytost si najednou nìco usmyslí, zaène se chovat jako blázen, zahodí a rozšlápne podmínìný reflex a objeví tajemství a pøijde tøeba na nìco, na co ještì nikdo nepøišel. Mnoho ¾abièek rùzným labu¾níkùm jistì cukalo stehénky, ne¾ se nad nimi zamyslel ten elektrikáø, co pak na základì cukatury pøišel elektøinì na kloub, místo, aby nad stehénky bezmocnì kroutil hlavou. Jinému lupne v bednì a napíše symfonii a jiní pak pomocí nástrojù na¾enou dohromady zmì» zvukù a je to nádhera. A jakýchkoliv pøíkladù na cokoliv je rovnì¾ mno¾ství nekoneèné. Není to fantastické? Není rùznost a rozmanitost ze všeho nejkrásnìjší? Furt se nìco dìje a výstøedníci a lidé od ostatních nejodlišnìjší, dokopávají všechno dál a dál, furt nìco nìkam jde. To u¾ bylo od poèátku svìta, tedy toho našeho...Pøesto, milý ètenáøi, kterej máš mozek pøecpanej závity jako šroub odtud a¾ do støedu Zemì, na nìkteré "proè" jsi sám a jak kùl v plotì - a sám si na nì musíš hledat odpovìï.
Od nepamìti, my, lidstvo, mimo jiné máme i ušlechtilé snahy. Jde jen o to, z jakého hlediska se na to díváme. Jsme maso¾ravci a vegeto¾ravci, tedy vše¾ravci. Ti ušlechtilejší z nás jsou tedy ušlechtilými vše¾ravci. A jestli¾e si èlovìk - vše¾ravec všimne, ¾e v jistém smyslu je i zvíøe, a sice šelma, bezohlednì po¾írající jiné tvory jako ka¾dý jiný dravec, je nucen posuzovat svoji ušlechtilost i z tohoto hlediska. Nábo¾ensky zdùvodnìno by to mìlo svoji logiku asi takovou: ostatní tvorstvo bylo stvoøeno pro nás, ¾ivoèišstvo a rostlinstvo je tu proto, aby nás ¾ivilo a aby nám slou¾ilo. Smysl ostatního ¾ivého je ¾ivit nás, umírat pro nás. V Indii ovšem naopak jsou místa, kde kráva má vìtší cenu ne¾ èlovìk.
Od nepamìti nìkterým lidem to nešlo s tou ušlechtilostí pod fousy a proto¾e ušlechtilými být chtìli, stali se aspoò vegetariány. Nìkteøí šli ale ještì dál a ¾ivili se napøíklad mlékem lanì, kterou pova¾ovali za pøítelkyni. Ivan Olbracht si vymyslel pána, který se ¾ivil sýrem, proto¾e nechtìl ani rostlinu zabíjet, aèkoli nevím, dá-li se dost dobøe øíci: zabil jsem jablko, hrušku, pomeranè, citron èi kedlubnu. Švestku nebo višni mù¾eme snad zbaštit a z pecek mohou furt ještì vyrùst stromy, ne?
Nechme to teï ale všechno stranou a podívejme se na to z hlediska moderní vìdy a etiky. Jednostranná strava není zdravá, ¾e? A tu tedy obrovská vìtšina z nás pojídá všechno co jí pøijde pod ruku a na co má chu», i kdy¾ vìtšina tvorù, které pojídáme, vyznaèuje se zejména v raném mládí nesmírnou roztomilostí. Mnozí z nás jsou tak hodní, ¾e by kuøeti neublí¾ili. Ale kdy¾ jiní kuøátko odpraví, slupnou je jako malinu s èistým svìdomím. A králíèky a zajíèky a telátka a prasátka a srneèky a jelínky a kaneèky a koroptvièky a ba¾antíky a nevím co ještì všechno. Nedáme pokoj ani chobotnicím, aèkoliv, vem je ïas, nejsou sympatický. Bereme to šmahem hlava nehlava a radìji ty mladší ne¾ ty starší a je nám všechno fuk, ¾ereme, nikoho nešetøíme. A ještì odsuzujeme kanibaly, kteøí si pøece øekli, ¾e všichni, ale všichni, tedy tvorstvo - jsme si rovni, a rozdílu neèiníce, velkoryse se pøidali ke zvíøatùm...
Zkrátka, kdy¾ u¾ jsme takoví, mìlo by nás aspoò obèas napadnout, ¾e jsme chytøejší a nadanìjší ne¾ ostatní tvorové, a to tedy asi jsme. Ale s tou ušlechtilostí je to taky zatracenì relativní. Za ušlechtilce se uznáváme, pokud jsme ušlechtilí sami k sobì, u¾ proto, ¾e je to vzácnost. Milujeme tøeba ušlechtilé konì. Slou¾í nám a závodí pro nás v Chuchli. Dozávodí a favorit nefavorit, šup s ním na jatka nebo k øezníkovi. A» u¾ byl první, druhý nebo poslední. A tu tedy jsme» my lidstvo taky pìkní neøádi. Samozøejmì jinak to nejde. Pochutnáváme si na jehnìti a mì obèas napadá, jakou krásnou oveèku to právì pojídám. A domýšlím: pozor s tou etikou, vopatrnì! A opravdu, co by si asi o nás myslela èuòata, kdyby mìla èunèí etiku? A jak by nás asi nazýval dobytek vùbec?
Celkovì co z toho všeho plyne? Podívej se na sebe, homo sapiens, a zamysli se. A podívej se do zrcadla (dívám se) a ne¾er tolik (hm), a nevytahuj se, a netvaø se tak pitomì. Tohle snad taky patøí k ušlechtilosti - anebob ¾e bych se snad mejlil?