Krom polonahých krasavic, opic, badatelù a arcivévodù byli oblíbeným Hlinomazovým tématem té¾ artisté. Vìtšinou v pruhovaném odìní, které napovídá, ¾e my, v podobì vìzeòské bandy, jsme schopni se proplétat navzájem, a to všemi smìry.
V jednom z tìchto velkých témat Mistr zapracoval do plátna skuteèný deštník i s rukojetí, vybíhající z obrazu. Ten mohl malíø Hlinomaz kdykoli popadnout a pøitom vysvìtlovat své pojetí: "Jak vidíte, pomocí zázraèného deštníku mohu vstupovat a vystupovat do obrazu a z obrazu, zále¾í jenom na tom, zda momentálnì prší.
Artisté ovšem pracují nerušenì dál, jednou prov¾dy, nedají se u¾ vyrušit. Akademik Jiøí Brdeèka ovšem metodu jak vstupovati nebo vystupovati do obrazu a z obrazu teprve vymýšlí. A¾ na to pøijde, vlétneme na to pomocí animovaného filmu a dalších fíglù, na nich¾ se vìdecky pracuje ve Výzkumném ústavu krátkého filmu.
Mnoho doktorù, in¾enýrù a nespoèet CSc a SCs a CSs èi SSc se tím zabývá. Ostatní kombinace a permutace tìchto magických písmen ponechávám ètenáøovì fantazii." Jak vidno, Mistr si z bádání v nesmyslných sférách tropil v¾dycky legraci, vìdu nevyjímaje. Té¾ titulùm kandidátù a zaslou¾ilých mistrù a velmistrù nepøišel nikdy na chu». Pøijímal ¾ivot s humorem a zejména na nìj nahlí¾el z hodnì velké výšky. Tìmi otrapy v pruhovaných hadrech jsme mìli být ovšem všichni, nebo» jak je u nás zvykem, moc si nás dovede upravit k svému obrazu, a vìtšina šaškù je ochotna, jsou-li o to po¾ádáni, (a tøeba i bez po¾ádání) provádìt nejrùznìjší kouzla a pøevracet se klidnì i vzhùru nohama, jak jim to Mistr a zemská gravitace jenom dovoluje.
Co soudil Josef Hlinomaz o artistech doopravdy
Svìtoví rekordmani obratnosti a šikovnosti! Co si o nich myslet? ®ijí tvrdým, øeholním ¾ivotzem a mají strašnì starou tradici. A jsou to vìtšinou potomci taky artistù, proto¾e tohle povolání se dìdí po pøedcích.
A je to studnice komediantství všeho druhu, úzce související s herectvím, zejména komickým. Vìtšina svìtových klaunù, ale i Chaplin, Frigo, Lloyd a jiní, a u nás Vlasta Burian, byli svým zpùsobem artisty.
Artisté ale, o nich¾ tu má být øeè, mají jiným lidem nejen nepochopitelnou, ale i neuvìøitelnou pracovní kázeò. Nìkteøí dennì riskují ¾ivot. Také jejich trpìlivost je bezmezná a jejich vùle se vymyká jakémukoliv mìøítku. Zdá se, ¾e kdykoliv si vzpomenou, pøemáhají gravitaci a jejich cílem je ovšem budit senzaci.
A pøece, budí ji èím dál ménì, náš svìt je toti¾ pøesenzaènìný a èlovìk kdy¾ dneska slyší, ¾e tam a tam je nìco senzaèního, hotové unikum, obrací se opaèným smìrem a prchá co nejdál od fantastické podívané. Marnì se zabíjí ka¾dý ètvrtý automobilový závodník a marnì se rve tisíce divákù kolem dvaadvaceti vydìšených fotbalistù. Senzací je to jen pro nìkoho a jenom na chvilku, nebo» nìkde jinde jiní lidé se rvou pro nìco jiného, ještì nesmyslnìjšího. A èlovìk nìco vidí nebo o nìèem slyší a myslí si, ¾e je to jedineèné a nepøekonatelné, ale ji¾ za týden, mìsíc nebo rok vidí nìco, proti èemu to, co vidìl pøed tím, je dìtskou hrou.
A ka¾dý sportovec, který chce mít úspìch, musí si poèínat stejnì øeholnì a ukáznìnì jako artista v cirkuse. Jeho výkon musí být nadlidský a jeho svìtový rekord bude co nevidìt pøekonán novým svìtovým rekordem, nebo», jak se ta krerá vìc pìstuje víc a víc, vznikají zvláštní odrùdy lidí-skokanù, bì¾cù, plavcù, kopajících, puky honících, boxerù, vzpìraèù atd. atd., a ka¾dá další generace je neuvìøitelnì lepší ne¾ ta pøedcházející, a tak to jde do nekoneèna.
Ale ono je to tak i v umìní, ale zase taky jinak. Tøeba virtuózové rùzného ra¾ení, takzvaní perfektní profesionálové, i kdy¾ popudy nutkající k práci, bývají alespoò zpoèátku jiné. Øekne se tøeba muzikant. Nekoneèné mno¾ství disciplin. Napøíklad umìlec, který hudbu tvoøí, vulgárnì øeèeno vymýšlí, a umìlec, který reprodukuje a zase jak reprodukuje a kolik té vìci dá ze sebe.
Chce-li pøedávat ostatním nesmrtelná díla ve svém osobitém pojetí, musí být napøed ještì ¾onglérem s tou¾ disciplinou, trpìlivostí, vùlí a s tím vším, co patøí k artistovi a musí i s tìlem a svalstvem prodìlat tyté¾ procesy co ¾onglér, kouzelník nebo nìkdo, kdo se rozhodl, ¾e pøeskoèí la»ku ve výšce dva metry tøicet. Franz Liszt trénoval klavír se záva¾íèkama na prstech. A teï si pøedstavte tìch nuancí. Na jedné stranì cti¾ádost a ješitnost a na druhé touha sdìlovat objevená tajemství tìm, co pro to mají orgán, jemu¾ bychom mohli øíkat vnímák.
A na kolik procent se takový jedinec vyrovná, aby se tak øeklo "duchovnì" s pány Bachem a Beethovenem, Smetanou a Dvoøákem. A proto¾e bez ¾onglérù to nejde, jde o artistiku, vznešenì øeèeno, s vyšším posláním. Ale tak trochu podobnì je to i s herci. Eskamotérství, je-li spojeno s vývojem osobnosti, roste do tì¾ko mìøitelných rozmìrù. A jsou na tom jako virtuosové neskladatelé. Reprodukují cizí myšlenky, s nimi¾ se sna¾í ztoto¾nit. A tu pojednou nìkteøí zaènou zlobit, improvizují a chtìjí být autory nebo aspoò spoluautory. A taky jde o to, na kolik procent. A tu a» mi tragédi a charakterové prominou, improvizace je výsadou komikù. A tak ti velcí a opravdoví píší hry anebo filmy sami pro sebe, anebo se v cizích hrách stávají autoautory, co¾ je nìco jako autor na druhou. Všechno se toèí kolem nich, vymýšlejí, improvizují a vládnou. U Vlasty Buriana vùbec nezále¾elo na tom, kdo hru napsal a jaké hodnoty hra mìla.
On sám byl na jevišti hodnotou a to staèilo. A herec-spisovatel? Moliere, Chaplin, Voskovec a Werich. Tady musí být veliký smysl i pro harmonii, nebo» kdy¾ je veselo, musí být i smutno, an¾to takový je ¾ivot. Proto jednou se zpívá Nebe na zemi a jednou Klobouk ve køoví, nebo» tak to v ¾ivotì chodí.
A malíø? Malíøi chodí do malíøských škol, uèí se malíøskými ¾ongléry a stávají se akademickými. Ale jen si pøedstavte: akademický malíø rRmbrandt, akademický malíø Cézanne nebo Gogh. A malíøe, jako byl Tichý a jako je Zrzavý, pravidelnì ze škol vyhazují anebo je ani nepøijmou. Jdou pak svou cestou, sami nacházejí vzory, sami rozhodují kdo je ovlivòuje, jen¾e malují tak, jako nikdo pøed nimi, jsou sví a mají svùj svìt. A z jejich obrazù je lidem veselo, ale i smutno, jako z muziky a z knih a z umìní a mo¾ná ¾e i z artistù, kdoví. Nebo» do tøetice, takový je ¾ivot.