SeniorTip

Bublinky

Za dveřmi bytu Simona zaslechla dětský pláč. Tak to bude malá Janička, určitě se vzteká kvůli něčemu zcela zásadnímu. Možná zase dostala zákaz strkání kolíčků do bot nebo musela jíst jogurt obyčejnou lžičkou, protože tu svou někam zašantročila. Ale co, alespoň má holka silné hlasivky. Kdyby se jednou chtěla stát zpěvačkou, má už předtrénováno.

Simona stiskla zvonek.

Řev ustal – takovou odezvu Janička nečekala. Je slyšet rychlé dětské cupitání a vzápětí rázné dospělé kroky. Ve dveřích se objevuje Markéta, s Janičkou za zády. „Jééé, Simčo, to je překvápko! Konečně!“

„To zíráš, viď? Já vím, dlužím ti to už dlouho,“ připustila Simona a svou kamarádku dlouze objala.

„To teda jo. Slibuješ mi to nejmíň tři měsíce – počkej.“ Zařinčí za sebe: „Jani, netahej mě tak!“ A povytáhne si tepláky, které jí už sotva visí v bocích. „Dost mi to chybí, Simčo, ty naše psychologický seance.“ Tím myslí drbárnu. „Od tý doby, co mám dítě, se skoro nevídáme.“

„To je logický, jsme každá jinde. Ty se staráš o dítě a já sháním chlapa. V praxi to vypadá tak, že když já jdu večer na lov, ty jdeš spát.“

Malá Janička celý dialog sleduje z bezpečí za máminými zády. Oči zarudlé, tvář flekatou od pláče. Teď teprve zvědavě vykoukla zpoza máminých stehen, aby si prohlédla cizí osobu v jejich předsíni.

„Ahoj, Janičko!“ oslovila ji Simona. „Já jsem teta Simča, pamatuješ si na mě ještě?“

Žádná reakce. Jen dvě velké zvědavé oči upřeně čekají, co se bude dít.

„Představ si, že když jsem šla k vám, slyšela jsem venku na ulici, jak někdo brečí. A říkala jsem si, co to je za zlobidlo, že tak hrozně křičí – a tos byla ty! To jsem teda nečekala, že takhle zlobíš.“

Janička zase rychle zacouvá za mámu. Ne, tak s touhle tetou legrace nebude. Asi nějaká študovaná učitelka.

Markéta tahá dceru z úkrytu. „Tak se pojď ukázat, ty ostudo, když na tebe někdo mluví. A řekni tetě, proč jsi plakala.“

Janička upřeně hledí do země. Dost přesvědčivě si hraje na Fučíka.

Markéta za ni odvětí sama. „Janička se vztekala kvůli bačkůrkám, teto. Podívej, už je zase nemá. Nechce je totiž nosit.“

Janička se trucovitě odvrátí a chopí se nejbližší možné hračky – dveří do koupelny. V předstíraném nezájmu o ty dvě nepříjemné osoby začne jednou ručkou cvakat klikou a druhou postrkovat v pohybu dveřní jazýček.

Markéta vede návštěvu do kuchyně. „Necháme ji tu, ono ji to přejde. A ty mi řekni , jak se máš, s kým randíš a vůbec všechny zajímavosti. Někdy si tu připadám odříznutá od světa jak medvěd na Aljašce.“

„To chápu, já si zas někdy připadám jak z planety opic. Chlapi totiž vymřeli. Zbyli jen zvířata a idioti.“

„Stává se z tebe feministka?“

Simča důležitě zdvihne prst. „Máš pravdu, ještě jsem zapomněla na ženáče.“

„No proto,“ směje se Markéta. „Ale nechceš tím náhodou něco naznačit?“

„No, to bych náhodou chtěla…“

„Tak ženáč, jo? No, pro tebe na figu, ale stejně hořím zvědavostí! Chci podrobnosti! Co on, co žena, co ty. Ale počkej, něco si k tomu uděláme. Dáš si kafe?“ Do Markéty jako když střelí. Rozběhne se k lince. „A co si ještě dáš? Víno? Minerálku?“ nabízí.

„To ani ne, dík, stačí to kafe. I když vlastně… něco přece. Docela bych si zapálila.“ Za odpoledne si totiž udělala nikotinový dluh. „Je mi jasné, že z to nemáš moc velkou radost, protože nekouříte, ale mohla bych si na chvíli vlézt na balkón, kdyby ti to nevadilo.“

„No jasně, běž, prosím tě. Klepej to do květináče, já to zatím uvařím. A nezapomeň tu řeč!“

Před dveřmi na balkón sedí malá Janička. Snaží se posadit plyšového medvěda na autíčko z kinder vajíčka. Možná se ale pokouší o rektoskopii, kdoví. Při této činnosti, navíc ve vytahaných punčoškách a v tričku o pár čísel větším každopádně působí roztomile. I obličej jí mezitím pěkně zrůžověl. „Ahoj,“ zdraví Simonu, jako by ji viděla poprvé. Neviňátko! „Kam deš?“

„Na balkón. Pustíš mě?“

Janička se po zadku odšoupne dál. „A co tam deš dělat?“ vyzvídá.

A je to tady. Výslech jako posledně. A proč máš tak velké náušnice? A proč se ti to líbí? Mamíí, co to je „ksesy“? A proč to nemůžu říkat?

Má raději zatloukat, zatloukat, zatloukat, nebo se má přiznat rovnou a doufat, že to záhy neschytá od Markéty za dávání špatného příkladu? Zdráhá se, nechce tomu prckovi hned kazit pohled na svět. Ale ta chuť na cigaretu taky není nezanedbatelná!

Ach jo!

„Jdu se podívat, jak je venku hezky,“ vykroutí se nakonec. Tuhle lež snad nemůže bezprostřední dětská nevinnost odhalit, Janičku určitě nenapadne, že zvenku Simona teprve před chvílí přišla.

„Já ci taky,“ hlásí prcek.

Hmm, boduje, ale teta Simča se jen tak na lopatky nepoloží. To teda ne! „Mohla bys jít se mnou, to ano,“ připustila. „Jenomže na balkón se bez bačkůrek nesmí. Podívej, já mám také pantofle, co mi půjčila maminka, vidíš?“

Janička skloní hlavu. „Hmmm.“ Přemýšlí.

A je to jedna jedna!

Simona se vítězoslavně usmívá.

Nakonec Jana kývne. „Tak já je pšinesu.“

A je to v pytli!

Za chvilku je holčička zpátky. Rozhodně dává bačkůrky Simoně. No, když jiného, alespoň ji pochválí Markéta. Simona nejprve vytáhne Janině punčocháče, které jí dole přečnívají, až si po nich šlape. Ta malá potvůrka má nakonec docela radost z toho, že si nechává bačkory nazout. Najednou to jde bez pláče a pocitu ukřivdění. Simona si v duchu představuje, jak se bude s Markétou přátelsky škorpit, která z nich dvou to umí lépe s dětmi.

Společně vstoupí s děvčátkem na balkón. Do jedné jeho části svítí slunce.

„Je hezky, viď?“

„Jo.“

Chvíli spolu pozorují kolemjdoucí, Simona přes zábradlí, Janička svou škvírou mezi zdí balkónu a betonovým zábradlím.

Simona zjišťuje: „Ještě tě to baví?“

„Jo,“ zní jasná odpověď.

Škoda.

Simona přemýšlí, kolik toho asi v tuhle chvíli ten mrňous může vnímat. Dívá se ven, sotva reaguje, navíc stejně bude nejspíš na kouřící lidi zvyklá. Někdo v rodině určitě kouří. No jasně, matně si vzpomíná, že Markétina maminka kouřila. Tak jo, konec poplachu. Bude si prostě s holkou dál povídat jakoby nic a přitom si vykouří jednu nevinnou cigaretku. Dítě si toho vůbec nevšimne…

Připálí si.

Janička se zamračí. „Ty koužíš?“ vypálí. Zřejmě už tetu podezřívala, že to s tím jejím kocháním přírodou nebude tak horké.

„Někdy,“ odvětila.

Janička si demonstrativně ucpala nos. „Fuj, to smldí!“

„Promiň.“ Simča rychle hledala takovou polohu, aby kouř vanul na druhou stranu. „A nemyslíš, že už se medvídkovi po tobě stýská?“ naváděla malou teroristku.

„Ne, ten jel na dololenou,“ dostalo se jí bleskurychlé odpovědi.

Nezbývalo než… „Podívej, tamhle běží pejsek!“ ukazovala.

Janička nacpala skoro půlku těla mezi zeď a betonové zábradlí. Vystrčila ven nohu v bačkůrce. Prostor to byl tak úzký, že se jím nemohla protáhnout, přesto v Simoně zatrnulo. „Co děláš? To nemůžeš!“ Vylítla.

Janička stáhla nohu zpátky. „Ploč?“

„Protože by ti mohla spadnout bačkora,“ vysvětlila. Až pozdě ji napadlo, jestli bystrému tvorečkovi neposkytla návod, jak se nepohodlných bačkor zbavit.

Ale Janička už nad tím nepřemýšlela. Zlobilo ji, že vidí tak málo. Natáhla k Simoně ruce. „Teto, vem mě,“ žadonila.

„Teď nemůžu, vždyť kouřím. Sama jsi říkala, že to smrdí.“

„A ploč koužíš?“

Simona vzdychla a típla cigaretu do muškátu. Děti! Přitáhla si Janičku k sobě. „Tak co, už jsi spokojená?“

Jana přikývla. „Jo.“

No, aspoň někdo.

Pak spolu chvíli hrály hru, kdo dřív udiví pejska, kočárek, červené auto, mráček a kluka na kole. Když po chvíli přestoupily práh bytu, vzpomněla si Janička, že potřebuje čůrat. „Kde je maminka?“ sháněla se, ale obě slyšely, že Markéta s někým telefonuje.

„Zvládneme to i bez maminky,“ rozhodla Simona. „Vždyť to přeci umíš i sama, ne? A já tě doprovodím.“

„Tak jo,“ souhlasila Janička a popadla tetu Simonu za ruku. „Poď!“

Když se Simona chystala záchod spláchnout, Janička ji přitáhla. „Koukej!“

Simona se s pocitem odporu nahnula nad mísu. Proud modré vody sklouzl po stěnách a zabublal ve středu mísy, pak se utišil. Dezinfekční roztok vytvořil na hladině namodralé bublinky. Některé se nafukovaly a praskaly, jiné se naopak zmenšovaly, až docela zmizely pod vodou.

Zatímco si Simona s Janou myly ruce, Markéta už na ně z kuchyně volala. „Co tam tak dlouho vyvádíte, vy dvě?“

„Promiň, ale tvoje dcera mě zaměstnala na plný úvazek. A také pro tebe máme překvapení. Zkus Janičku zavolat a uvidíš.“

„Vážně?“ usmívala se Markéta. Vlastně se poslední dobou často takhle usmívá, uvědomila si Simona. „To jsem moc zvědavá. – Janičko, pojď sem, co pro mě máš?“

Z chodby se ozýval šramot. „Už ti někdy ukazovala bublinky?“ kývla Simona po směru zvuku.

„V záchodě? Jasně, ta už objevila takových věcí, že se nestačím divit.“

„Bylo to zvláštní. Tak roztomilé. Netušila jsem, že bych zrovna v záchodě mohla objevit něco nového. Ale je pravda, že děti žijí v jiném světě.“

„To jo. A proto je tak krásné mít děti. Donutí tě vnímat spoustu maličkostí.“

Příčina této životní moudrosti, Janička, se dostavila v plné polní. Náruč přetékající hračkami, na hlavě Markétin klobouk a v puse starou láhev s dudlíkem. Samozřejmě bez bačkůrek. Tento svůj stav okomentovala slovy: „Teto, sem stopojená.“

Renata Šindelářová

Datum	Jméno	Téma
20.02. 14:23	Danka
18.02. 21:39	Evussa
18.02. 15:27	Bohuna	Roztomilý příběh

Navigace

Svátek

Klub

Anketa

Statistika

Podporují nás