Mimo jiné je to také znamení, ¾e Vánoce jsou za dveømi.
Význam jména znamená, ¾e jeho nositel mu¾ný. Vychází to z øeckého slova andréiós, které má právì tento význam. Ondøej byl Je¾íšovým vrstevníkem a pocházel z Betsaidy v Galileji. V mládí ¾il spolu se svým mladším bratrem Šimonem, který je více znám jako apoštol Petr. Bydleli v Kafarnau a na ¾ivobytí si vydìlávali jako rybáøi. Ondøej se stal pozdìji uèedníkem Jana Køtitele a jako první apoštol pøistoupil k Je¾íši. Od té doby nese také pøívlastek - Prvnì jmenovaný. Ondøej pøivedl mezi uèedníky i svého bratra. Pøi té pøíle¾itosti jim Je¾íš øekl: Následujte mne a uèiním z vás rybáøe lidí. Ondøej absolvoval misijní cesty, které jej zavedly a¾ k Èernému moøi a pozdìji i do Øecka. Podle jiné povìsti se dostal a¾ do Gruzie.
Okolo roku 60, v dobì Neronovy vlády, jej øímský místodr¾ící Egee nechal zatknout. Apoštola krutì týral a nutil jej, aby obìtoval øímským bohùm. To však Ondøej odmítl a tím nad sebou vyslovil rozsudek smrti. A tak 30. listopadu roku 60 nebo 62 jej vojáci ukøi¾ovali. Jeho poprava se uskuteènila na šikmém køí¾i, kterému se od té doby øíká Ondøejùv. Ondøej se stal oblíbeným svìtcem.
Svatý Ondøej byl v lidové tradici také pova¾ován za patrona nevìst, a proto na jeho svátek zkoušela dìvèata rùznými zpùsoby poznat svého vyvoleného. Napøíklad na Slezsku lily v tento den dívky olovo. Roztavily je na l¾íci nad svíèkou a pøes klíè, jeho¾ zuby vytváøely køí¾, ho rychle vylily do studené vody. Z tvaru, ve kterém olovo ztuhlo, se potom vìštilo, jaký bude ¾enich: jestli štíhlý nebo tlustý, krásný èi ošklivý… Podle tvaru olova se ale také napøíklad usuzovalo, zda bude ¾enich øemeslníkem nebo sedlákem. Jinde dívky hledaly podobu budoucího ¾enicha ve vysekané díøe v ledu, kde jim stíny mìly prozradit jeho zjev. Ale dìlaly se i jiné vìci: tøáslo se stromem nebo se hledìlo na hladinu vody ve studni, kde se mìla zjevit podoba milého.
Ovšem nezùstalo jen u lití olova nebo dìr v ledu, ale èarovalo se i se zvíøaty, respektive se ¾ábami. Mrtvá ropucha se zahrabala do mraveništì, kde ji stovky malých mravencù nenechaly na kostech ani kousek masa. Ze zbylých kostí se potom vìštilo: kùstka v podobì háèku mládence pøitahovala, lopatkovitá odpuzovala. O pùlnoci pøed svatým Ondøejem se také klepalo na kurník. Pokud se dívce ozval jako první kohout, mìla se do roka vdát, pokud slepice, zùstala svobodná. O pùlnoci bylo také mo¾né spatøit obraz nastávajícího na hladinì vody v dí¾i, v zrcadle nebo dokonce v komínì! Nìkde nenechaly dívky radìji vùbec nic na náhodì a hledaly si man¾ela po svém: posledního listopadu odevzdaly hospodyním napøedenou pøízi a odmìnou dostávaly peníze, za nì¾ mládence hostily v šenku.
Pro vìštìní budoucnosti se v lidové víøe pova¾oval den svatého Ondøeje vedle Štìdrého dne za nejdùle¾itìjší. Je tomu tak pøedevším proto, ¾e stojí na zaèátku adventu. Dodnes se vypráví, ¾e vìštìní na svatého Ondøeje souvisí s kultem pohanských démonù, ochranou pøed zlem a mocí nastupující zimy. Vìštilo se také na rùzné zpùsoby. Ètyømi hrneèky se obvykle pøiklopila trocha hlíny, kus chleba, høeben a prsten tak, aby ten, kdo chce znát svùj osud, nevìdìl, kde se která vìc nachází. Potom se hrnky postupnì odklápìly. Ten, kdo pod svým nalezl hlínu, mìl být do roka mrtev. Pokud nìkdo pod svým hrneèkem objevil høeben, mìl se mít na pozoru pøed záludnou nemocí, chléb byl symbolem majetku a prsten znamenal blízkou svatbu.
Jan Kareta
Tento den je také bohatý na pranostiky:
Na svatého Ondøeje konec pocení.
Na svatého Ondøeje ještì se nám ohøeje, ale na svatého Mikuláše u¾ je zima celá naše.
Kdy¾ na Ondøeje snì¾í, sníh dlouho pole¾í.
Ondøejùv sníh zùstane le¾et sto dní.
Sníh svatého Ondøeje, oziminám nepøeje.
O Všech svatých vìtry-li jsou, znamenají zimu promìnlivou; pøijdou-li ale s Ondøejem, dobré zimy se nadìjem.
Poletují-li na svatého Ondøeje vèely, bude neúrodný rok.