Pohled z okna
Postupnì se zaèínáme poznávat, zvykat si na sebe a stávat se pøáteli, potkávat se, a tak snad bude namístì (kdo chce - není podmínkou) pøiblí¾it ostatním své okolí, své milé, zájmy atd. Zaèali jsme pohledem z okna. Dalším pohledùm se však meze nekladou, samozøejmì v etických hranicích, daných provozem tìchto stránek.
Chcete se také zapojit? Je to jednoduché, pošlete text (pøípadnì i foto) na info@seniortip.cz a my z toho udìláme dokument, který se objeví na hlavní stránce v tématickém okruhu - Pohled z okna. Zatím to tak funguje a zde je jeden z dalších pohledù - avšak pozor (!) název „Pohled z okna“ je jen pøenesený. Dnes je to vzpomínka i pohled na jedno pìkné pøátelství…
Ostravské vzpomínky, poznámky, postøehy, zá¾itky
Poprvé jsem byl na Ostravsku v èervenci 1945, kdy se zde konalo setkání èesko-slovenské mláde¾e na Radhošti, o nìm¾ jsem také psal coby novopeèený redaktor Mladé fronty (od kvìtna 1945).
Ještì v dobì války jsem poznal Jaroslava Bouze, stal se èlenem naší ilegální organizace Masarykova kulturní generace (konspirativnì MKG – Mladá kulturní generace), navštívil jsem ho v Èáslavi, kde byl ji¾ ve svých necelých 18 letech re¾isérem tamìjšího Dusíkova divadla. Ale v¾dy tou¾il dìlat rozhlas, co¾ se mu zdaøilo hned po revoluci 1945: odjel na výzvu do Ostravy, zde se poznal s Janem a Lenkou Neulsovými, rozhlasovými novináøi, zatímco Honza byl pozdìji také tvùrèím pracovníkem Ès. televize.
Kdy¾ jsem se tu v èervenci 1945 objevil, postaral se Jarda Bouz o mé ubytování, seznámil mne se svou funkcí inspicienta ostravského rozhlasu a odjel se mnou na Radhoš» k tomu setkání. Tady jsme se oba pokusili prodávat zvláštní vydání Mladé fronty, které jsme za tím úèelem ještì v Praze pøipravili. Mìl jsem dokonce snímek svého pøítele, jak stojí s balíkem novin pøes ruku… Skonèil v 50. letech v Praze a nastoupil jako jeden z prvních televizních hlasatelù do Ès. televize, která zahájila své vysílání 1. kvìtna 1953.
O nìco málo dní pozdìji v tom roce 1945 jsme si s mojí budoucí ¾enou Kvìtou vzali dovolenou na cestu po Moravì, Slovensku a na Podkarpatskou Rus. To jsem jí u¾ ukazoval známá místa v Ostravì a Beskydech (na Poustevnách v hotelu Taneènice jsme byli na obìdì).
Tehdy jsem nemìl ani tušení, ¾e tady budu slou¾it jako voják v základní slu¾bì, a sice v posádce Frýdek-Místek. Miloval jsem Petra Bezruèe, který zde kdysi pracoval na poštì. Také jsem ji¾ vìdìl o dalším ostravském spisovateli Vojtìchu Martínkovi, který byl pøedsedou Spoleènosti Petra Bezruèe. Ze Slezska pocházel spisovatel A. C. Nor jeho¾ èlánky a pozdìji i romány jsem znal podle Lidových novin.
Naše rota z místecké posádky stála èestnou strá¾ pøi smuteèní tryznì v Ostravì na námìstí, krátce poté, kdy 12. února 1949 došlo na Dole Doubrava k velkému neštìstí, pøi nìm¾ zahynulo 19 horníkù a pìt záchranáøù. Napsal jsem k této pøíle¾itosti báseò a tu otiskla Nová svoboda, vycházející v Ostravì jako deník.
Posílal jsem do novin potom i nìkteré další zajímavosti, proto¾e ve Frýdku byl známý 8. Slezský pluk, který se postavil nacistùm 15. bøezna 1939 a odmítl slo¾it zbranì. Prostudoval a sepsal jsem tenkrát vše pro našeho politruka a také pro Obranu lidu a Novou svobodu.
Nìkolik dnù jsme jezdili do Ostravy brigádnièit (na dùl Hlubina), tak¾e jsem poznal na vlastní kù¾i, co to je práce pod zemí. Do TipSenioru jsem o tom do „hornického okénka“ napsal své vzpomínky, které vyšly loni 10. záøí 2010.
Také jsme se zúèastnili záchranných prací, kdy¾ se v roce 1949 rozvodnily øeky Ostravice a Odra, na kterých jsme pøedtím nacvièovali „násilný pøechod pøes øeku“ jako souèást našich bojových cvièení.
V roce 1949 se v Ostravì ještì konal Týden mláde¾e, v nìm¾ jsme vystupovali s naším vojenským souborem na veøejném prostranství a poté objí¾dìli nìkterá místa kolem Ostravy. Tady jsem se také krátce uvidìl se svou dívenkou – budoucí ¾enou Kvìtou, byla èlenkou taneèního souboru, který v Ostravì rovnì¾ úèinkoval.
Po vojnì jsem pracoval jako propuštìný politicky nespolehlivý redaktor Mladé fronty v letecké fabrice, ale za mnoho dalších let jsme se sešli s Jaroslavem Bouzem u spoleèné práce v redakci Televizních novin, kam jsem pøišel v listopadu 1965; pracoval v jednom z týmù, které jsem zde øídil.
Mìl jsem v té dobì na starosti také krajská studia Ès. televize, tedy i ostravské, kde byl vedoucím Ev¾en Saidok. Dokonce jsme zde mìli jedno naše výjezdní tøídenní zasedání, na které se sjeli zástupci všech Hlavních redakcí ÈST. Pamatuji si na nezapomenutelného Jiøího Maláska, který nám veèer pøehrával své klavírní skladby, pøi nich¾ jsme zpívali i tanèili. Zamiloval jsem se tenkrát do skladby Balada pro Adélku, koupil si Maláskovo „elpíèko“ Romantický klavír, pøehrával je dìtem a mùj nejmladší vnuk Bertík s ním soutì¾il v Lidové škole umìní.
Koho z Ostravákù jsem za svou novináøskou éru dále poznal: Èestmíra Berku, zpravodaje Mladé fronty, Jindru Suchého, bývalého redaktora týdeníku My 45-48, který po listopadu 1989 mìl v Ostravì vlastní nakladatelství, dalším byl Bedøich Tyleèek, rovnì¾ zde pùsobil v redakci Mladé fronty. Velmi dobøe jsem osobnì poznal Láïu Bublíka, redaktora, èlena Svazu èeských novináøù a pozdìjšího spisovatele. U¾ z dob války jsem navázal velmi úzké vztahy a pøátelství se studentem Stáòou Sohrem z Pøerova. Po listopadu 1989 ¾il v Ostravì a zalo¾il zde rovnì¾ literární a umìlecké studio, vydával dokonce Pøíbìhy Rychlých šípù, jejich¾ autora Jaroslava Foglara jsme osobnì znali z redakce Mladého hlasatele.
Moje dcera Jana si vybrala pro jednu svoji vysokoškolskou práci Leoše Janáèka, navštívila se svými francouzskými pøáteli Ostravsko a samozøejmì Hukvaldy a jejich hudební festival. Spolu jsme byli také v Hradci nad Moravicí, známém to mìstì Ludwiga van Beethovena, kde na zámku pøebýval jeden èas.
Z dob pùsobení v Hospodáøských novinách (1957-1965) jsem byl rovnì¾ v Ostravì nìkolikrát. V Praze bylo mou nepøíjemnou povinností kontaktovat na ÚV KSÈ tehdejšího tajemníka pro prùmysl, jím¾ byl Drahomír Kolder z Ostravy. Primitiv a zákeøný navíc. Ostravak, který neumìl poøádnì èesky. Typický produkt komunistické totality.
Stejnì tak pozdìji jako øeditel UTRINu (Ústavu technického rozvoje a informací), který byl po srpnu 1968 povolán jako „zdravý kádr“ èi pøesnìji „zdravé jádro strany z Ostravy“ do Prahy. Mám na jeho „kratké ostravske náøeèi“ mnoho peprných vzpomínek. Pracoval jsem v tom ústavu jako rešeršér vìdeckotechnických informací (VTEI), kdy¾ mne pøedtím propustili ze slu¾eb Ès. televize (1965-1968).
V tìch abnormalizaèních letech (1971-1989) jsem èasto zají¾dìl na Ostravsko, které se svým prùmyslem bylo velkým zdrojem informací, typických pro tehdejší rozvoj (èi spíše zaostávání) našeho prùmyslu. Vydal jsem dokonce spolu s Vítkovickými samostatnou publikaci o Hutnicko-strojírenském kombinátu. Voda mi ji v srpnu 2002 vzala, proto¾e mnoho vìcí z té doby jsem mìl na Mìlnicku, na své rodné chalupì, která musela být po záplavách zdemolována.
Se všemi podniky na Ostravsku jsem udr¾oval tìsný kontakt, zejména s jejich tiskovými a propagaèními pracovníky. Nìkolikrát jsem byl v té dobì v Ostravì na výstavách, které se konaly na výstavišti Èerná louka. Pamatuji se, ¾e jsem nocoval v hotelu Atom.
V 90. letech minulého století, kdy jsem øídil Media¾urnál v Praze, jsem poznal blí¾e Janu Lorencovou, stateènou novináøku z Ostravy. Naše spoleèné osudy by vydaly urèitì na delší esej.
Pøed svým letošním odjezdem do Ostravy za naší dlouholetou pøítelkyní Lenkou Kocierzovou, jsem se o cestì zmínil nìkterým svým pøátelùm. Okam¾itì zareagovala z kanadského Toronta šéfredaktorka Nového domova Vìra Kohoutová, které posílám své pøíspìvky. Byla pøed svou emigrací uèitelkou mateøské školy v Ostravì - Porubì, potom ve Veèerníku, rozhlasu a Nové svobodì. Vzpomíná nerada na nìkteré zapálené „rudé soudruhy“.
Druhou je ing. Ludmila Holubová, která z Ostravy øídí internetový deník TipSenior, kam rovnì¾ pøispívám. Po¾ádala mne, abych svou pøítelkyni pozdravil i jejím jménem, zda by se jí neozvala, ¾e by s ní ráda navázala kontakt.
Netušil jsem zdaleka, co všechno mám ulo¾eno ve své pamìti ve vztahu k Ostravì a jeho kraji. Vím, ¾e to není úplnì všechno. Jedeme poprvé „Pendolinem“, zpáteèní jízdenky s místenkami pro nás oba-seniory stály 1630 Kè. Mìli jsme místa u okénka proti sobì - jak jsem si mohl v pøedprodeji ještì vybrat.
Svìøili jsme se zcela do péèe naší hostitelky, která je rodaèkou Vítkovic, jim¾ zùstává neustále vìrná nejen jako grafièka a výtvarnice povoláním, ale také je dlouholetou kronikáøkou Vítkovic, prùvodkyní a uèitelkou výtvarné výchovy. Máme její nádherné grafické listy v pra¾ském bytì i na chatì v Cholupicích u Prahy. Ilustrovala moji kní¾ku básní, mezi námi putovaly ji¾ desítky dopisù a e-mailù, zamilovala si mùj rodný kraj – Máchùv kraj od Mìlníka a¾ po Bìlou pod Bezdìzem.
Malá vesnièka Kadlín v severovýchodním cípu mìlnického regionu má osvíceného starostu a tady se Lenka Kocierzová poznala u¾ pøed deseti lety s další umìlkyní – malíøkou skla Monikou Frydrychovou, dnes u¾ Šimkovou, na jejich¾ statku má svùj ateliér i prodejnu. Vzácné je pøátelství s umìleckým kováøem Jaromírem Hoškem, který si postavil v nedalekých Všelisech (v osadì Peklo) „lešetínskou kovárnu“ – doslova si pro osiøelé zaøízení této kovárny zajel do lounské vesnice Slavìtín, kterou básník Svatopluk Èech ve svém eposu pøejmenoval na Lešetín.
Tady je snad druhá polovina Lenèina srdce, však o Kadlínu a svém vztahu k nìmu se vyznala i ve Zpravodaji mìstského obvodu Vítkovice. Poøádají se zde bìhem roku èetné ji¾ tradièní akce, vzniklo zde vesnické muzeum, turistická poznávací cesta „Sedm kadlínských zastavení“, byla tu postavena rozhledna, zdejší i okolní dìti znají svou Lenku jako výtvarnici, která pro nì pøipravuje rùzné soutì¾e a roztodivné aktivity.
Rovnì¾ hlavní mìsto Praha u¾ nìkolikrát poznalo umìní Lenky Kocierzové. Øíká o Praze, ¾e je to obrovská kapitola jejího ¾ivota. Patøí k ní napøíklad výstava Art Strahov, další výstavy o moderním bydlení, v nìm¾ by nemìla chybìt grafika a umìlecké pøedmìty z dílny Jaromíra Hoška. V¾dy» i tu jednu svou pra¾skou expozici nazvali „Potkali se u Kadlína…“
Ji¾ na poèátku našeho pøátelství jsem dopsal tenkrát do Vítkovic, jakou¾e to mají významnou rodaèku, ¾e by nemìli pøehlédnout její tehdejší 55. narozeniny (*1950) a skuteènost pøedèila všechna oèekávání. Na uspoøádané slavnosti pro Lenku zazpíval zdejší pìvecký sbor své skladby.
Máme doma její letošní kalendáø nazvaný „Vítkovice 2011 oèima Lenky Kocierzové“, dìtem jsem pøed lety daroval její Vítkovické pexeso, vydané u pøíle¾itosti 100 let povýšení Vítkovic na mìsto 1908-2008. K „Vítkovické Evì“ pøibývaly postupnì další “Mìlnická Eva“, „Malostranská Eva“, „Karlovarská Eva“, dokonce vznikl kalendáø „Ostravské Evy v roce 2002“. Ilustrovala uèebnice pro ¾áky s vývojovými poruchami uèení, jako¾ i uèebnice nìmèiny. V roce 2003 mne pøekvapila svou kní¾eèkou veršù „Tìlem psáno“.
Sleduji se zájmem Lenèiny veøejné aktivity, objevuje „neznámé Vítkovice“, je èlenkou obèanského hnutí „Ostravak“, prohlí¾ím výroèní kolekci svìtoznámé skláøské firmy Moser, která byla zalo¾ena pøed 150 lety v Karlových Varech. Mezi jejími výtvarníky – jedineènými mistry nádherné krásy bezolovnatého køiš»álu nacházím dvoustránku s výtvarnými pøedlohami pro ryté a pískovcové motivy, jejich¾ autorkou je ostravská Lenka Kocierzová.
Provází nás nyní po deseti místech starodávných Vítkovic, oznaèených malou destièkou s letopoètem vzniku toho kterého objektu. Všechno zaèalo v hodinách výtvarné výchovy na støední odborné škole. Po studentech bylo objevování objektù nabídnuto i veøejnosti, nadšení lidé kolem Lenky realizovali projekt spolufinancovaný Evropskou unií a Moravskoslezským krajem. Dodnes všechny ty architektonické a památkáøské skvosty industriálních Vítkovic shlédly ji¾ stovky dìtí, studentù i dospìlých. Mìstský obvod je protkaný systematickou a na svou dobu jistì dùmyslnou sítí potrubí rùzných svìtlostí.
Doma u ní v bytì-ateliéru nás zahrne svými kresbami a grafikami, které nemohou zapøít její pùvodní profesi kreslièky u firmy, která byla souèástí Ostravsko-karvinského revíru. Vidíme na nich ladné ¾eny, cítíme z nich jejich touhu a sny, ale také jejich starosti a bolesti. Naproti tomu jsou to jásavé barevné obrázky pro dìti, kresby tisícù kvìtin, zvíøat a hmyzu, popsaných krásným kaligrafickým písmem, s ním¾ jsme se setkali i na vítkovické radnici.
Bohatá alba dokládají její úèast na více ne¾ tøiceti výstavách doma i v zahranièí. Její díla zdobí soukromé sbírky v Kanadì, Anglii, Rakousku, Polsku a na Ukrajinì. Práce s jejími motivy jsou vystaveny ve Frankfurtu nad Mohanem, v Umìleckoprùmyslovém muzeu v Praze, ale i dalších místech, kde všude vystavuje karlovarský Moser. Jeho sklo je klenotem èeského skláøství, také se mu právem øíká „sklo králù“, proto¾e zdobí slavnostní tabule mnoha královských sídel ve svìtì.
A teï se náhle obrátí k naší návštìvì: “Pøinutili jste mne k pøemýšlení o mnohém a urèitì mì to posune zase nìkam. Bylo toho mnoho, co jsme si povìdìli, vlastnì jsme do nìkterých mých šuplíèkù jen nahlédli a pootevøeli je… Milý Mirku, nasadil jsi mi dalšího brouka do hlavy. Námìt „®ena v novodobém podnikání“ – to je zajímavá, ale dosti trnitá cestièka, boj o chléb a o pøe¾ití ¾eny, která je romantièkou a vùbec by nemìla podnikat, zabývat se ekonomikou. Je zázrakem pøe¾ití a výdr¾e, ne ambicí, jen snahou dokázat, ¾e to zvládne…“
Znovu se zamyslí a zaène vzpomínat na své pøedky, kteøí tu ve Vítkovicích ¾ili a pracovali. Jsou zde pohøbeni. „Dìvuško, nikdy nepodnikej, je to tì¾ká cesta!“, øekla jí kdysi její babièka. Ta touhle trnitou cestou prošla za první republiky, ve válce i po ní. Ve svých 60 letech musela nakonec pracovat jako úèetní, aby si vydìlala na nejmenší dùchod, jaký potom dostávala – 300 korun mìsíènì. Ano, proto¾e po tzv. vítìzném únoru 1948 všechno padlo, vèetnì pojištìní, které si celý ¾ivot platila.
Naše Lenka sedí proti nám u malého stolku s dobrotami, alby, obrázky, sklenkami na víno a minerálky: „Nikdy jsem podnikat nechtìla, osud to zaøídil jinak. Tak¾e jsem podnikatelskou z donucení a proto je také pro mne pøe¾ití velkým úspìchem…“
Jakou to vyslovila pravdu!
Kdejaký pingl si pøišel k penìzùm a zaèal si po listopadu 1989 diktovat, z bývalých „zdravìjaderných komunistù“ se stali majitelé firem, vytunelovali naše národní bohatství, mají své ochránce v zemích daòových rájù, naše vláda pro nì nemá mechanismy, jak by z tìch miliard nadnárodních a mezinárodních firem také nìco mìla. Podle statistiky máme u nás ji¾ 17 000 multimilionáøù. A tady na Ostravsku, nìkdejším ¾elezném srdci republiky, jsou dnes nezamìstnaní a ¾ijí zde lidé, kteøí se opìt bojí o svou práci. Lidé jako všude jinde, na nich¾ chce vláda šetøit a od nich¾ chce inkasovat bilióny, jimi¾ zadlu¾ili všichni její pøedchùdci naši zemi. Pøitom - jde-li o stát humanitnì demokratický - mìl by naopak svého obèana chránit!
Mezi nimi ¾ije – dnes vprostøed mìsta Ostravy – ¾ena (nedaleko od ní její dvì dcery se svými dìtmi) s bohatými zkušenostmi, která zùstává svá za všech okolností, svými postoji, svým umìním, svým zpùsobem ¾ivota, jeho¾ znaènou èást má ještì pøed sebou.
Svými otázkami a postøehy jsem jí dokonce obèas zaskoèil, nìkteré své názory jsem formuloval dost pøíkøe, ale v¾dy se snahou povzbudit ji jako pøítelkyni, podpoøit ji, posílit její zdravé sebevìdomí a její mimoøádný talent. Je umìlkyní se vším všudy, a to øíkám s vìdomím, s kolika lidmi jsem se v ¾ivotì u¾ potkal, do jejich¾ ¾ivota jsem mìl rovnì¾ mo¾nost jako novináø a spisovatel nahlédnout do svých 85 let. Vìøím, ¾e naši Lenku Kocierzovou èeká ještì mnoho dobrého, povzbuzujícího, krásného.
Popøáli jsme jí z celého srdce co nejvíce radostí z práce, ze ¾ivota jejích nejbli¾ších a popøáli také mnoho dalších dobrých lidí kolem. Z Pendolína u¾ jsme se jen pohledem dívali na mizející mìsto, které má také pøed sebou velkou budoucnost.
O tom, jak jsme Ostravu poznali, bych rád napsal pøíštì, bude-li zájem.
Pozn. redakce: odkaz na internetovou knihu e-book, kterou pan Sígl nemohl z finanèních dùvodù vydat v tištìné podobì. Kniha O kom - o èem, má automatické obracení 575 stránek.
Jen pro zajímavost: Ústav pro èeskou literaturu Akademie vìd ÈR si knihu z internetu stáhli, okopírovali, vytiskli a svázali,aby ji mohli zaøadit mezi své kni¾ní fondy.
Národní knihovna ÈR: První e-book, které udìlili mezinárodní ISBN.
e-book: http://msigl.pageflip.cz/