Pohled z okna
Postupnì se zaèínáme poznávat, zvykat si na sebe a stávat se pøáteli, potkávat se, a tak snad bude namístì (kdo chce - není podmínkou) pøiblí¾it ostatním své okolí, své milé, zájmy atd. Zaèali jsme pohledem z okna. Dalším pohledùm se však meze nekladou, samozøejmì v etických hranicích, daných provozem tìchto stránek.
Chcete se také zapojit? Je to jednoduché, pošlete text (pøípadnì i foto) na info@seniortip.cz a my z toho udìláme dokument, který se objeví na hlavní stránce v tématickém okruhu - Pohled z okna. Zatím to tak funguje a zde je jeden z dalších pohledù - avšak pozor (!) název „Pohled z okna“ je jen pøenesený...
Vzpomínka na „koldùm“ a dnešní bydlení
Dovolte mi jako pamìtníkovi zavzpomínat na dobu pøed 65 lety, kdy jsem jako redaktor Mladé fronty odjí¾dìl s první svazáckou brigádou do Mostu a Litvínova s tím, ¾e budu posílat odtud jednou týdnì dopisy „Píšu vám ze Stavby mláde¾e“. Ještì pøed tím ovšem s tehdejším novopeèeným redaktorem Mladého technika Ivanem M. Jedlièkou, budoucím autorem literatury faktu a dobrodru¾ných pøíbìhù, jsme vyzpovídali dva architekty, kteøí navrhli náš první „koldùm“ a ten jsme mìli budovat.
Koldùm v Litvínovì
Byli to Václav Hilský (1909-2001), ve své dobì významný architekt a urbanista, který kromì Litvínova navrhoval nové Lidice, známé kladenské sídlištì Sitná, jeho dílem je také budova u stanice metra Pankrác, která patøila kdysi Centrotexu, navrhl a realizoval památník ve Slivici u Pøíbrami, kde skonèila vlastnì druhá svìtová válka.
K návrhu koldomu v Litvínovì se spojil s druhým neménì avantgardním architektem pováleèné éry Ev¾enem Linhartem (1898-1949), který byl rovnì¾ èlenem Spolku výtvarných umìlcù Mánes, ale u¾ dávno pøedtím se stal èlenem architektonické sekce legendárního Devìtsilu.
Jaké jsme mìli tehdy mo¾nosti srování? ®ádné – v¾dy» šlo o unikátní návrh, který nám mohli závidìt v první socialistické zemi svìta, proto¾e pøedstavoval na svou dobu naprosto nový styl bydlení vèetnì komplexní vybavenosti jednotlivých bytù, ale zejména pak zaøízení, která mìla slou¾it ke kolektivním ostatním èinnostem obyvatel. Tedy - kolektivní rozlehlá jídelna, prostory pro péèi a výchovu zejména pøedškolních dìtí, knihovna a èítárna, zvláštì pak mo¾nosti sportovního a tìlocvièného vy¾ití (po tzv. vítìzném únoru byl tento pùvodní Tyršùv termín dùslednì nahrazen výrazem „tìlovýchovného“ vy¾ití…). Sportovnì rekreaèní areál s víceúèelovou halou, veøejným koupalištìm, volejbalovými a tenisovými kurty byly jeho souèástí.
Pouze první z uvedených architektù se doèkal významnéhjo ocenìní: koldùm byl zapsán v padesátých letech v Ústøedním seznamu kulturních památek naší republiky, její¾ archiktoniètí èinitelé se mnoho let sna¾ili, aby byl také v zájmu svìtovì zapsaných památek UNESCO.
My, svazáètí brigádníci, jsme museli nejprve zbourat staré válkou znièené i jinak zdevastované objekty pod vedením stavitelù podniku Konstruktiva (ti dokonce i mne jako redaktorovi refundovali mzdu pøes mého zamìstnavatele, jím¾ zùstávalo nakladatelství Mladá fonta). Pak ji¾ nastoupili odbornì zdatní stavební dìlníci, øemeslníci a spolu s tehdejší dostupnou technikou (šlo o 12 nadzemních podla¾í dvou samostatnì stojících obytných køídel, se ¾elezobetonovými stropy a vyzdívaným obvodovým pláštìm) „rostl koldùm do krásy“.
Osudy koldomu a jeho obyvatel u¾ se odehrávaly mimo mne i mimo zájem tisku vèetnì Mladé fronty. Inu proto, ¾e je pøehlušily události, které otøásaly celou naší pováleènou spoleèností, sám jsem na svazáckou brigádu a výstavbu koldomu mohl jen vzpomínat kdesi na bøehu východoslovenské øeky Hornádu, kam jsem èerstvì narukoval – èili na druhý konec naší republiky. Zde zanedlouho vyrùstal další megalomanský objekt, jím¾ bylo HUKO (Hutní kombinát Košice). Má pohnutou historii jako mnoho dalších podobných, z nich¾ uvedu ještì dva “giganty“ – rozlehlé skleníkové areály s rychlírnou zeleniny nebo kvìtin – jeden shodou okolností v mé rodné mìlnické vsi a také se mu jinak neøeklo, ne¾ „Gigant“, nebo lidé z „Gigantu“ a druhý v Praze-Modøanech.
Z prvního pøece jen nìco málo pøe¾ilo a¾ do dnešních dnù, ale ten modøanský se stal doslova obìtí a¾ polistopadové privatizace po roce 1989, dnes jsou zde zrezivìlé konstrukce bývalých skleníkù v celém rozsáhlém areálu zarostlé náletovým býlím a divokými døevinami – patøí panu Nikomu. Kvìtiny mohutnì dová¾íme z Holandska a jiných zemí do celé naší republiky.
Vra»me se však k litvínovskému koldomu, který - aè to nebylo pùvodnì v plánu – se stal lákavým pøedmìtem cestovního ruchu, co¾ pøimìlo pøed lety místní radní, ¾e podali ¾ádost o poskytnutí dotace z našeho státního rozpoètu v rámci regionálního programu rozvoje cestovního ruchu v severozápadních Èechách. Tuto dotaci však mìsto Litvínov neobdr¾elo, ale realizovalo alespoò z vlastních zdrojù rekonstrukci støechy a její zateplení. V celém koldomu bylo vybudováno nové ústøední vytápìní, došlo k výmìnì oken a zasklených dveøí na chodbách a schodištích a zejména se podle nových bezpeènostních pøedpisù musela vytvoøit v obou køídlech objektu po¾ární úniková cesta. Radìji nedomýšlet, co by se stalo, kdyby zde v minulosti došlo k po¾áru! Bylo nutné odstranit ještì nìkteré další závady zpùsobující havarijní stav koldomu.
Kolektivní bydlení – tento termín se objevoval v architektonické literatuøe u nás právì po druhé svìtové válce - ale jak zkušenosti obyvatel a další provoz ukázaly, ztroskotalo. Je vìcí odborníkù, kteøí tuto probllematiku jistì zkoumali nebo zkoumají, ale souèasnou situaci charakterizuje pravý opak, jeho¾ ideálem je individuální rodinný dùm, vlastní objekt, navíc ještì oplocený, aby do soukromého bydlení bylo co nejménì vidìt zvenèí. Takové domky rostou kolem našich velkých mìst a nejtypiètìjšími jsou v tomto smìru okresy Praha-východ, Praha-západ, zèásti i okres Mìlník. Tady všude kolem pùvodní vesnické èi venkovské zástavby vyrostlo ji¾ mnoho satelitních mìsteèek.
Co mù¾eme pøitom pozorovat? Pøedevším se staly místem jen pro pøespávání a víkendového lenošivého odpoèinku. V¾dy» nemají mnohdy ani zahrádky, ale jen zatravnìnou plochu s okrasnými døevinami èi stromy a samozøejmì nezbytnou gará¾, proto¾e obyvatelé musí odtud vyjí¾dìt za prací do mìsta. Pokud ovšem nepracují doma u svých poèítaèù a øídí „svoji“ firmu a její zamìstnance, roztroušené èasto i po celém svìtì - jak jinak ne¾ virtuálnì.
Marné jsou snahy o nìjaké kolektivní sou¾ití, proto¾e obslu¾né objekty tu vìtšinou chybìjí. Kde se ti obyvatelé mohou vlastnì stýkat, realizovat své kulturní a spoleèenské zájmy? V¾dy» i v nìkterých televizních seriálech z tìchto prostøedí se ukázalo, jaká odcizenost provází takové bydlení. Dodateènì pøikupují obyvatelé další nákladná zaøízení, která by jim slou¾ila k vìtšímu pohodlí a odpoèinku (bazény, saunovací zaøízení, vyu¾ití støešních teras, poøizování malých domácích dílen…). Jaký zde mù¾e být ¾ivot?
Školní dìti jsou odkázány také na vzdálenou docházku, pokud je movití rodièové neodvá¾ejí dennì do škol ve mìstì, kde je pøece jen „vyšší“ úroveò. Sportovnì, kulturnì a spoleèensky se mohou vy¾ívat zase jen ve mìstì – nikoli tam, kde mají svùj domov.
Satelitní mìsteèka a individuální rodinné domky jsou pøedmìtem velkého byznysu, podnikání, developmentu, chcete-li. Kšeftování s pozemky kvete ¾eò. Uniformní architektura, sériovost výstavby mnohdy netypických, èasto a¾ vyzývavých bytových objektù je výsledkem uspokojování nejrùznìjších po¾adavkù, ale také snahy o snadné a rychlé zisky architektù, projektantù a stavitelù. Naproti tomu lze zaznamenat, ¾e nìkteré obce s podnikavými obecními zastupiteli dokázali zbohatnout, vybavenost jejich obcí se zlepšila (spolu s vybudovanou infrastrukturou jsou ve vesnicích èastìji vidìt bezprašné komunikace, chodníky) – ale to je tak asi všechno. Chybìjí zdravotnická zaøízení, obchody, slu¾by. Za vším se musí dojí¾dìt.
Objevují se té¾ developerské projekty s rezidenèním i komerèním zamìøením, polyfunkèní objekty, zasahující nejširší problematiku s tím spojenou. Nejde jen o zpracování projektù, ale vzápìtí je tu celý øetìz otázek, spojených s financováním, architektonickým a stavebním øešením, nároèná technologická vybavenost dodavatelù stavebních materiálù a zaøízení vèetnì zaøízení interiérù a exteriérù. Nejsou výjimky, pokud jde o dodr¾ování stavebního zákona, daòové legislativy èi územního plánování. Mnohé obce se všemu uèí doslova za pochodu s pomocí odborníkù, architektù, stavebních in¾enýrù, ale i právníkù a dalších odborných expertù.
Realitní trh je dnes rozsáhlou oblastí, zamìstnávající desítky lidí, od nich¾ se také právem po¾adují podrobné analýzy a prognózy o dìní v celém stavebnickém oboru a bydlení.
Chtì nechtì, vracím se k samotnému zaèátku, ke kolektivnímu bydlení. U¾ mnoho let existují hotelové domy, domy s peèovatelskou slu¾bou, domy pro osamìlé a starší obèany. Jaká je tady budoucnost? Zkoumá nìkdo u nás materiální a sociální podmínky ¾ivota lidí v tìchto domech? Jaké odtud pramení podnìty pro naši budoucí architekturu ve srovnání se zkušenostmi s individualizovaným bydlením v satelitních mìsteèkách, sice v rodinných domcích, ale mnohdy izolovanì od ostatní spoleènosti? Existuje nìjaký ideál v bydlení, k nìmu¾ by naše spoleènost mìla smìøovat?
Vùbec se nestydím za své naivní mládí, kdy jsem odjí¾dìl z Prahy pln ideálù stavìt náš první koldùm. Pochopitelnì mne nutnì napadají otázky, nad nimi¾ jsem se zamyslel opìt jako neodborník, ale jako novináø a spisovatel, jemu¾ souèasné civilizaèní problémy nejsou lhostejné.