Pøed nìjakým èasem se v komentáøích pod vyprávìním o souboji malého Vietnamce Taie se záludnostmi èeštiny objevil nápad, aby se souèástí magazínu stal jazykový koutek, který by pomohl omést prach z vìdomostí, které jsme kdysi ve svém dìtství do hlav pracnì vpravili. A kdy¾ se na osobu, která tento nápad vypustila z úst, nesneslo hromobití, byl nápad rozšíøen o dotaz, zda bych se jazykového koutku neujala já. Ba dokonce se našla i taková „šprtka“, která slibovala, ¾e si oøe¾e tu¾tièku a posadí se do první lavice, aby jí neušlo ani slovo! (Zapomnìla ovšem, ¾e nejvìtší „šprti“ sedí v lavici poslední a nevyznaèují se oøezanou tu¾tièkou, nýbr¾ pytlíkem ovoce z vlastní zahrádky polo¾eným nenápadnì na uèitelský stolek…) Nu co¾! Mateøština mì ¾ivila po nìkolik desetiletí, tak se o takové malé poradenství pokusím. A kdy¾ ètenáøi nebudou spokojeni èi pomine zájem, jazykový koutek prostì skonèí…
Slova vyjmenovaná (døíve vyòatá) po - v, z
Vyjmenovaná slova po v
Snad ka¾dý si ze školy zapamatoval, ¾e pøedpona vy-/ vý- je v¾dy tvrdá. Leckterý pisatel se však škrabe za uchem: „Ale jak poznám, ¾e je to právì pøedpona vy-?“ Laická odpovìï zní: Kdy¾ to vy- odtrhneme, zbude nám slovo, které bude mít smysl. Napø. : výtah – tah, vynesl – nesl, vyšel – šel, vyprávìní – tady je schováno slovo pravit, vymlouvat – mluvit, výborný-vybírat- brát …
Pozor! Na záhon jsem vysel ( sel) mrkev. x Na stìnì visel (viset) obraz.
Mezi oblíbené chyby patøí psaní y ve slovech: viset, vinout se, vidìt, vítìzit. ( Ve slovì vinula se, napø.cesta se vinula do vrchu, dívenka se vinula k matce… sice po odtr¾ení vi- zùstane nula, ale jistì budete souhlasit, ¾e vinutí nemá s nulou nic spoleèného.)
Vy (zájmeno 2.os. mno¾. èísla) píšeme analogicky jako my (zájmeno 1.os.mn.èísla):vy všichni – my všichni . (Vy jste to nevìdìli, my to také nevíme.) Samozøejmì pak také píšeme vykat - oslovovat 2.os. èísla mno¾ného – vyjádøení úcty.( U¾ ti bylo osmnáct, mìla bych ti vykat.)
Rozlišujeme!
Pes, vlk, špatný zpìvák vyje, ale dívka, která plete vìneèek, ten vìneèek vije.
Druh sovy je výr, toèící se voda nebo vítr tvoøí vír. (A mikroorganismus nebo škùdce v PC je vir.)
Ten, kdo jásavì køièí,výská.
Kdy¾ se matka probírá dìdovi Vševìdovi ve vlasech, víská ho. Malá ves je víska.
Obdivovali jsme výšku ( od slova vysoký) vì¾e. Nebyla to tedy ¾ádná ví¾ka (malá vì¾).
Nedal se nikým zviklat (zbavit jistoty). Martínkovi se zaèal viklat (kývat) mléèný zub.
A následující slova si musíme jen pamatovat:
povyk, povykovat (køik, hlasitì køièet)
vy¾le (štìnì honicího psa)
výheò (ohnivá)
vyza (ryba)
kavyl (bylina)
cavyky (okolky – dìlat cavyky)
Vyjmenovaná slova po z
Slova pøíbuzná se slovem jazyk vìtšinou nedìlají pisatelùm potí¾e. Snad bude dobré jen pøipomenout,¾e s jazykem souvisí i jazylka (kost podpírající jazyk).
S vyjmenovaným slovem nazývat se jsou pøíbuzná i slova vyzývavý (vyzývavé chování) a vzývat (vzývat Boha).
Protikladem bude zívat, nazívat se (únavou).
Pozor!
Píšeme sice brzy, ale ve slovì brzièko se píše i ( analogicky s malièko).
V této kapitole jsem se zastavila jen u výrazù, v nich¾ se (jak jsem ve své praxi poznala) nejvíce chybuje. Tìm, kdo hledají vyèerpávající odpovìï, bych doporuèila Pravidla èeského pravopisu a Slovník spisovné èeštiny pro školu a veøejnost.