JULES VERNE
* 8. 2. 1828 NANTES
+ 24. 3. 1905 AMIENS
Vše, co si myslím, vše, co si pøedstavuji, zùstane v¾dycky za pravdou, proto¾e pøijdou chvíle, kdy výtvory vìdy pøekonají výtvory imaginace.
Jules Verne
„Je tøeba uznat pane Ralphe, ¾e se vám povedl dobrý vtip, kdy¾ jste øekl, ¾e se zemìkoule zmenšila. A tak tedy, proto¾e se dnes dá objet za tøi mìsíce…"
"Za pouhých osmdesát dní," øekl Phileas Fogg. "Opravdu, pánové," dodal John Sullivan, "za osmdesát dní, od té doby, co byla zahájena doprava na úseku trati Great Indian Peninsular Railway mezi Rothálém a Alláhábádem, a zde je výpoèet, který sestavil Morning Chronicle …"
Následuje podrobný èasový rozpis putování kolem svìta z Londýna pøes Suez do Bombaje, Kalkaty, Hongkongu a do Japonska, odtud do Spojených státù a pøes Atlantik zpìt do Londýna. Souèet jednotlivých úsekù dává právì onìch osmdesát dní. Nad ním se rozvine polemika mezi èleny Reformního klubu o mo¾ných pøeká¾kách a nepøedvídaných zdr¾eních. která vyústí v uzavøeni sázky.
"Vsadil bych se o ètyøi tisíce liber," zvolal Stuart, "¾e taková cesta, konaná za tìchto podmínek, je nemo¾ná."
"Naopak, je docela dobøe mo¾ná," odpovìdìl pan Fogg.
,Dobrá, tak ji tedy vykonejte'"
"Cestu kolem svìta za osmdesát dní?" .
"Ano."
"Souhlasím. "
..A kdy?"
"Hned."
"To je šílenství," volal Andrew Stuart.
Phileas Fogg vsadil celou polovinu svého jmìní, druhou polovinu si vzal s sebou a ještì tého¾ veèera ve tøi ètvrti na devìt se vydal se svým sluhou na cestu kolem svìta, na ní¾ musel pøekonat mnoho pøeká¾ek a nástrah a pro¾ít èetná dobrodru¾ství, aby se za osmdesát dní, pøesnì na den i hodinu vrátil do Reformního klubu…
To je jedna ze vstupních scén snad nejznámìjšího a nejlepšího románu Julesa Verna, který se nám vepsal do pamìti pod názvem Cesta kolem svìta za osmdesát dní.
Verne jej napsal, kdy¾ mu bylo ètyøiaètyøicet let, kdy u¾ byl znám nejen ve Francii a Evropì, ale i v Americe, Japonsku, Èínì, Kanadì a Iránu jako nejúspìšnìjší spisovatel románù zcela nového typu. Jako podnìt k Cestì kolem svìta prý mu staèila pøíruèka, kterou vydala cestovní kanceláø Thomase Cooka. Román zaèal otiskovat francouzský list Le Temps na pokraèování, a sotva s tím zaèal, vyletìl náklad listu prudce nahoru. Ètenáøi se rozdìlili do dvou táborù a uzavírali mezi sebou sázky, paøí¾ští dopisovatelé amerických deníkù posílali do svých redakcí kabelogramy o postupu Philease Fogga, zástupci paroplavebních spoleèností nabízeli Vernovi závratné sumy, dá-li hrdina pøednost nìkteré z jejich lodí.
Tím úspìch nekonèil, zakrátko se zrodil nový a byl ještì oslnivìjší: Verne dostal nabídku, aby s dramatikem Dennerym zpracoval román jako divadelní hru. Premiéra, která se konala 8. listopadu 1874, pøekonala i nejfantastiètìjší pøedstavy. Na jevišti se støílelo, tanèily indické bajadéry, vystupovali cvièitelé s kobrami, ba dokonce i ¾ivý slon. Paøí¾ šílela, nenasytila se tohoto ohòostroje zábavy ani po dvousté repríze, hra se dávala po celé Evropì (v roce 1889 také v Národním divadle v Praze), hrála se i v Americe a na Verna se koneènì zaèal z rohu hojnosti sypat zlatý déš».
Byl to desátý román edice, která vycházela u nakladatele Hetzela pod názvem Podivuhodné cesty. Pøedcházely mu neménì slavné, které utkvìly v povìdomí tìch ji¾ nìkolika generací lidí na celém svìtì. Pøipomeòme alespoò ty nejznámìjší: Pìt nedìl v balónì, Cesta do støedu Zemì, Dìti kapitána Granta, Ze Zemì na Mìsíc a Dvacet tisíc mil pod moøem. Ale to byl teprve zaèátek, v¾dy» Verne byl mladý a èekalo ho ještì dlouhé období velice plodného ¾ivota. Vra»me se však do starší minulosti.
Proti vùli rodièù
Vstoupil do tohoto podivného svìta 8. února 1828, a to v rodinì ctihodného advokáta Pierra Verna a Sofie rozené Allotte de la Fuye v pøístavním mìstì Nantes. Advokacie se u Vernù dìdila z otce na syna, a proto¾e Jules pøišel na svìt jako prvorozený, mìl jednou i on pøevzít dobøe prosperující kanceláø po svém otci. On sám si s tím hlavu nelámal, vstøebával do sebe obrazy tohoto mìsta poèestných obèanù, ruch v pøístavu, hrkot fiakrù i dùstojné kolébání bílých omnibusù ta¾ených bílým ètyøspøe¾ím (však se jim tu øíkalo Bílé paní), kolesové parníky se stì¾ni a plachtovím plující po Loiøe. Kdy¾ se nauèil èíst, hltal dobrodru¾né kní¾ky Fenimora Coopera a nebyl s to se naba¾it Defoeova Robinsona.
Bylo mu jedenáct let, kdy¾ ho svedla touha spatøit vysnìný svìt na vlastní oèi - pokusil se uprchnout na poštovní lodi do Indie. Nepodaøilo se mu to, otec ho dohonil v nejbli¾ším pøístavu a pøísnì ho potrestal, ale touha vymanit se z otcovy nadvlády v Julesovi, jak mu pøibývalo let, vzrùstala.
Na lyceu studoval sice s nevalným prospìchem a maturitu slo¾il "s odøenýma ušima", ale otec od svého zámìru neustoupil. Vypravil ho do Paøí¾e, aby tam vystudoval práva. Snad by nakonec podlehl naléhání a pøevzal otcovu kanceláø, kdyby si v dobì, kdy skládal poslední zkoušky, nezajeli dva jeho strýci do Paøí¾e vyhodit si z kopýtka. Ti ho uvedli do salónù paøí¾ské spoleènosti, osobnì se poznal s Victorem Hugem i Alexandrem Dumasem.
To rozhodlo. Bude také psát, stane se spisovatelem. Marnì mu otec domlouval, marnì se ho pokoušel vyhladovìt. Mladý Jules Verne to nejprve zkoušel s divadelními hrami (jedna se hrála pod Dumasovým jménem), psal povídky pro almanach Musée des familles, ¾ivoøil jako tajemník v Lyrickém divadle, po svatbì se na radu svého švagra pustil do burzovního podnikání, znovu to zkoušel s divadelními fraškami a povídkami - klopýtal, bloudil, tápal a tøel pøitom bídu.
V dobì tohoto bezúspìšného hledání se seznámil se skupinou amatérských nadšencù pro vzduchoplavbu, kteøí se v té dobì pokoušeli zkonstruovat helikoptéru. Patøil k nim také Félix Tournachon, známý spíš pod jménem Nadar. I on patøí k osobnostem, které natrvalo vešly do dìjin. Nadar se do nich zapsal nejen jako vynikající fotograf, ale i jako jeden z prvních vzduchoplavcù. Spøátelili se a Verne se zaèal vá¾nì zajímat o technickou stránku aviatiky. Svùj podíl na Vernovì zájmu o vìdu mìli matematikové a fyzikové, kteøí se scházeli u profesora Garceta, a Gestovatel Jacques Arago, který absolvoval cestu kolem svìta (a skvìle ji popsal) a ve svých padesáti letech, aè slepý, vedl výpravu francouzských zlatokopù do Kalifornie. Kolem nìho se soustøeïovali cestovatelé, vìdci i dobrodruzi a probudili ve Vernovi nový zájem - zaèal vá¾nì studovat geografii.
Ale v¾dy» chtìl být spisovatelem, nikoli vìdcem. Lze spojit tyto dva zájmy? Mù¾e vìda poskytnout nosná témata pro beletrii? Zkusí to. Jestli Dumas prorazil s historickým a Balzac a Hugo se spoleèenským románem, on napíše "vìdecký román", v nìm¾ by se uplatnily jak jeho zájmy o techniku a zemìpis, tak i literární ambice. A bude tìch románù mnoho a vytvoøí spoleènou øadu, kterou nazve Podivuhodné cesty. Jejich jevištìm bude svìt, jejich hrdinou vìda.
Proto¾e mu tehdy uèarovala vzduchoplavba, zrodil se první román, který nesl typické rysy všech budoucích verneovek. Jmenoval se Pìt nedìl v balónì a stal se bestsellerem roku 1863. Verne v nìm uplatnil nejen všechny tehdejší poznatky o létání v balónech a nejen zkušenosti cestovatelù pøi objevování Afriky, ale i smysl pro dramatický dìj i humor, a to vše dokázal vyjádøit moderním stylem se svi¾nými dialogy a okouzlujícími, i kdy¾ trochu naivními postavami.
Nesplnìné sny
Dodnes se nikomu nepodaøilo zjistit, jak vypadala pùvodní verze tohoto románu. Na dnešní podobì má svùj podíl Vernùv nakladatel Hetzel. Tito dva lidé jako by se hledali: Verne potøeboval nakladatele, který by mìl porozumìní pro tento nevyzkoušený druh literatury. Hetzel hledal autora pro svùj magazín zamìøený na "výchovu a zábavu" dorùstající mláde¾e. Jisté je, ¾e Verne musel první verzi dùkladnì pøepracovat, potlaèit technické a vìdecké pasá¾e ve prospìch ètivosti.
Po pøekvapivém úspìchu prvního románu Hetzel déle neèekal a nabídl Vernovi lákavou smlouvu: Verne dodá ka¾dý rok dva svazky, Hetzel za nì bude platit paušálnì dvacet tisíc frankù, smlouva bude uzavøena na dvacet let. Verne podepsal. Nejménì dvacet let bude pøipoután k Hetzelovi a k edièní øadì, kterou sám navrhl a její¾ náplò pøedznamenal svým románem Pìt nedìl v balónì.
Zdálo by se, ¾e se všechno dostalo nejlepší cestu. Verne pilnì psal, Hetzel jeho práce pravidelnì vydával, ètenáøi se nemohli doèkat dalších, a pøesto se Verne necítil zcela spokojen. On tou¾il prorazit do svìta "velké literatury", ale nakladatel ho nutil, aby orientoval své romány na dospívající mláde¾.
K dobru, èi ke škodì Vernova díla? Odpovìdìt na to tehdy nikdo nedokázal, nikoho to také nezajímalo – kromì Verna, jen¾ nepøestával snít o slávì takového druhu, jakou svìt obdaøil Dumase, Balzaka a Huga, to záøivé trojhvìzdí francouzské literatury. A proto¾e si byl vìdom, ¾e jako autor literatury pro mláde¾ se mezi tyto velikány tì¾ko kdy zaøadí, osazovala se v jeho duši trpkost, které se nikdy nezbavil.
Smlouva je však také vìc cti a Verne byl èlovìk ryzího charakteru. Plnil ji poctivì, ka¾dý rok odevzdal své dva svazky napsané podle nejlepšího svìdomí. Hlad po tvoøení ho neopouštìl a jeho fantazie se zdála být nevyèerpatelná. Jeho èervené kní¾ky se zlatou ra¾bou otvíraly nenasytným ètenáøùm svìt neprobádaných kontinentù, moøí, ostrovù, ale i útrob Zemì a hlubin oceánù a nebeských prostor. O¾ivil je hrdiny s vùlí po poznání, po èinech, lidmi, kteøí zápasí s tajnými silami pøírody a vítìzí nad zlem, které pøedstavují nejen rùzní padouši, piráti a desperáti, ale i zdánlivì noblesní jedinci, jaké pøedstavuje napøíklad kapitán Nemo z románu Dvacet tisíc mil pod moøem. "Kapitáne," øíká jeden z mluvèích veliteli Nautila, "mýlil jste se, kdy¾ jste se domníval, ¾e lze vzkøísit minulost. Bojoval jste proti nutnému pokroku."
Zpoèátku spojoval Verne pokrok s rozvojem vìdy a techniky. V nich spatøoval sily, které zajisti lidstvu materiální potøeby, a to v takové míøe: ¾e dojde k vyrovnání sociálních rozdílù a nastolení plné svobody. Souèasnì však nemohl zùstat slepý a hluchý k událostem, je¾ se za jeho ¾ivota valily ulicemi Paøí¾e, k bouøím roku 1848, k neš»astné válce s Pruskem a koneènì k onìm slavným i tragickým dvaašedesáti dnùm Paøí¾ské komuny. Jeho pøátelství s Groussetem, Reclusem a Louisou Michelovou, kteøí v Komunì hráli významnou roli, ovlivnila jeho myšlení nejsilnìji.
Zùstala jedinì práce
Po masakrech v paøí¾ských ulicích se naivní pøedstava Vernova o nenásilné pøemìnì svìta ve spoleènost sobì rovných a svobodných lidí zhroutila a se ztrátou iluzí vychladla i jeho láska k mìstu poznamenanému krvavými násilnostmi.
Verne hledal útoèištì a našel je v Amiensu. V Amiensu pracoval v tamní Akademii, ve volbách kandidoval za "levé", jako zvolený radní rozvíjel kulturní ¾ivot mìsta s takovým elánem, ¾e mu prezident udìlil øád Èestné legie a jeho italský obdivovatel Zanini mu nabídl obrovskou sumu, aby mohl kandidovat do senátu a pozdìji na úøad prezidenta. Verne však netou¾il po roli politika.
Ve spar»ansky zaøízeném pokojíku ve vì¾i amienského domu si stvoøil svùj vlastní svìt, v nìm¾ vìda a technika sice stále hrály prim, ale u¾ to nebyl svìt prùzraènì èirý a pøímoèarý. Naopak, Verne v nìm ve svém zmoudøení u¾ dokázal rozeznávat síly zla, pro nì¾ se vìda mù¾e stát prostøedkem k uchvácení moci. Proto ve svých románech prozrazuje obavu ze zneu¾iti vìdy, proto se v jeho Vynálezu zkázy ozývá apel na morální odpovìdnost vynálezce, proto se v jeho Plujícím ostrovì objevuje myšlenka, ¾e sebedokonalejší technika nebude lidem nic platná, pokud nebudou mít dobrou vùli.
Nebyl by to však Verne, kdyby upadal do beznadìje. Dokázal pøekonat své niterné deziluze, dotírající nervovou chorobu, smutek nad ztrátou matky a Hetzela i duševní otøes, který mu zpùsobil synovec, kdy¾ na nìj spáchal atentát.
Za svùj ¾ivot napsal víc ne¾ šedesát románù. Uplatnil v nich všechno, co mohl poznat ve svìtì rozvíjející se techniky, a ve svých vizích dokázal domýšlet to, co se teprve rodilo a co se uskuteènilo jen nedávno: øiditelné vzducholodì, letadla t쾚í vzduchu, ponorky, helikoptéry, všestranné vyu¾iti elektøiny, film a televizi, ba i dobytí vesmíru, ale také zbranì hromadného nièení, bezpilotní zbranì a bojové plyny. V¾dycky však v jeho románech zvítìzili lidé, kteøí se semkli, aby spoleènì èelili zlu.
Tím se stává jeho dílo aktuální i dnes, svou dùvìrou v lidstvo a pokrok promlouvá Verne se stejnou naléhavostí, s jakou své romány tvoøil.
Pøeèetli jsme za vás - Zdroj: Jan Marek; Pøemo¾itelé èasu
Zprostøedkoval:Zdenìk Jeklovec
