BIBLE, NOVÝ ZÁKON - 7 PAVEL A JEHO LISTY
CITACE BIBLE: Pro Pavlùv ¾ivot máme dva prameny. Skutky apoštolské a autobiografické poznámky v jeho listech. Tyto poznámky jsou nejspolehlivìjším svìdectvím o apoštolovì ¾ivotì a podle nich je tøeba interpretovat údaje Skutkù.
Pavel, ¾idovským jménem Saul-Šavel, se narodil kolem r.10 v Tarsu v Kilikii z ¾idovské rodiny, patøící ke kmeni Benjamín. Ji¾ jeho otec byl øímským obèanem. První vzdìlání Pavlovo bylo asi øecké. ®idovské vzdìlání získal v Jeruzalémì, kde byl ¾ákem Gamalielovým. Povoláním byl øemeslník, zhotovoval stany. V dobì Je¾íšova veøejného pùsobení asi v Palestinì nebyl. Pøíslušnost ke stranì farizeù a horlivá oddanost tradicím otcù ho vedly k tomu, ¾e se postavil proti køes»anské „herezi“ a její vyznavaèe pronásledoval. Podle Skutkù se úèastnil kamenování jáhna Štìpána i akcí ¾idovských úøadù proti køes»anùm.
Zjevení vzkøíšeného Krista na cestì do Damašku rázem zmìnilo celý jeho ¾ivot: z nepøítele se stal slu¾ebníkem Kristovým. Po svém obrácení poèátkem tøicátých let se Pavel nìjaký èas zdr¾oval v Arábii. Potom se vrátil do Damašku a po tøi roky tam hlásal Krista. Nepøátelství ¾idù a místodr¾itele nabatejského krále Arety jej pøinutilo k odchodu. Odebral se do Jeruzaléma, aby poznal Petra. Setkal se také s Jakubem, bratrem Pánì. Po ètrnáctidenním pobytu v Jeruzalémì odešel do Sýrie, Kilikie a snad do svého rodištì Tarsu.
Kolem roku 44 pøivedl Barnabáš Pavla do Antiochie. Pavel tu hlásal evangelium a byl také spolu s Barnabášem povìøen, aby pøedal dary jeruzalémské obci, ohro¾ené hladem. Po návratu byli oba vybráni Duchem svatým pro misii mezi pohany. Mezi r. 45 – 49 vykonali první apoštolskou cestu. Kázali evangelium na Kypru, v Perge v Pamfylii, v pisidské Antiochii a v lykaonských mìstech Ikoniu, Lystøe a Derbe. Skutky nám líèí typický prùbìh misie. Zaèali kázat v synagóze, ale brzy se obrátili k pohanùm, a¾ nakonec nepøátelství ¾idù znemo¾nilo jejich pùsobení. Práce misionáøù byla však úspìšná; ve všech mìstech zalo¾ili a zorganizovali køes»anské obce.
Po návratu do Antiochie vznikl spor mezi køes»any ze ¾idù a obìma misionáøi, proto¾e obráceným pohanùm neukládali zachovávat Moj¾íšùv zákon. Definitivnì byl problém vyøešen na shromá¾dìní apoštolù v Jeruzalémì asi v r. 49, kde Pavel a Barnabáš obhájili své stanovisko.
V létech 49 – 52 vykonal Pavel druhou misijní cestu. Místo Barnabáše byl jeho prùvodcem Silas, v Lystøe se k nim pøidal Timoteus. Navštívili obce, zalo¾ené na první cestì a kázali ve Frygii a Galacii. Z Troady se pøeplavili do Makedonie, kde zalo¾ili obce ve Filipech, v Tesalonice a v Beroi. Pro nepøátelství ¾idù se nemohl Pavel nikde dlouho zdr¾et. Pøes Athény pøišel do Korintu, kde zùstal nejménì pùldruhého roku. Z Korintu napsal listy Tesalonickým. Potom se zase vrátil pøes Cesareu a Jeruzalém do Antiochie.
Po krátkém oddechu v Antiochii se Pavel vydal na tøetí apoštolskou cestu (asi 52-56). Znovu prošel Galacii a Frygii a potom zùstal po tøi roky v Efezu. Úspìšná èinnost v tomto mìstì byla spojena s mnoha nebezpeèími; byl vìznìn. Z Efezu napsal list Galatským, Korintským a snad i Filipským. Po nepokojích, vyvolaných zlatníkem Demetriem, odešel Pavel do Makedonie. Odtud poslal druhý list Korintským, který mìl pøipravit delší pobyt v této obci. Návštìva v Korintu trvala tøi mìsíce. Listem Øímanùm (mezi 54-58) pøipravoval tehdy svou cestu do západních provincií Øímské øíše. Pøedtím chtìl ještì donést do Jeruzaléma sbírku od køes»anù v Øecku a v Malé Asii.
V Jeruzalémì vyvolala Pavlova pøítomnost pobouøení u ¾idù. Nakonec byl Pavel zatèen a pøevezen do Cesareje. Tam zùstal ve vìzení dva roky. Po pøelíèení pøed prokurátorem Festem se odvolal k císaøi. Po dobrodru¾né a nebezpeèné plavbì byl dopraven do Øíma, kde byl dva roky ve „volné vazbì“ a mohl otevøenì zvìstovat Bo¾í království. Z Øíma podle tradice napsal listy Efezským, Koloským, Filemonovi a snad i Filipským. Z prvního listu Klementa Øímského se vyvozuje, ¾e došel a¾ do Španìlska. Pastýøské listy pøedpokládají, ¾e opìt pracoval na východì. Podle tradice byl s»at na ostijské silnici asi roku 67.
Pro úkol, který Bùh urèil Pavlovi pøi zalo¾ení církve, byl apoštol vybaven ani ne tak silou tìlesnou – zdá se, ¾e nemìl pøíliš pevné zdraví – jako mocnou silou ducha, která byla ještì znásobena jeho tajemným spojením s Kristem. Od chvíle, kdy se setkal se vzkøíšeným Pánem, nechtìl znát u¾ nic ne¾ Krista. Všechno, co svìt oceòuje a èím se on jako ¾id honosil, pokládá za bezcenné. Jeho ¾ivotem je Kristus. Oddanì slou¾í tomu, kterého døíve pronásledoval, i kdy¾ to znamená ¾ivot plný odøíkání. Nic jej nemù¾e odlouèit od lásky Kristovy. Vše co snáší, je mu drahocenné, proto¾e se tím úèastní utrpení a køí¾e svého Pána.
Pavlova láska ke Kristu zahrnuje všechny, kdo jsou Kristovi. Právì tato starostlivá láska jej vedla ke psaní listù. V nich je svìdectví o jeho náklonnosti, ale také o prudkém pobouøení, kdy¾ Galatští jsou na nejlepší cestì zradit svou víru, i o bolestném ú¾asu nad vrtkavostí Korin»anù.
Pavel dovedl promýšlet i pro¾ívat nejhlubší køes»anská tajemství a pøitom mìl cit pro to, co je tøeba, aby køes»anské obce se svými institucemi a problémy byly pevnì zakotveny ve skuteèném ¾ivotì a¾ do pøíchodu Pána. Dovedl rozlišit, kde se nesmí ustoupit a kde je mo¾né pøizpùsobení. Pøi své èinnosti mìl mnoho spolupracovníkù. Umìl si je vybrat a získat jejich úplnou oddanost v práci; jinak by nemohl vykonat tak veliké dílo. Pøitom uznával autoritu Petra a ostatních apoštolù i dùle¾itost tradice. Pøes mocné vìdomí, ¾e byl mimoøádnì vyvolen a poslán, zùstal pokorný pøed Bohem i lidmi.
Vìtšina listù v kánonu NZ nese Pavlovo jméno. Pavel nepíše soukromé dopisy ani èistì literární epištoly, nýbr¾ výklady, které jsou urèeny konkrétním ètenáøùm a pøes nì všem vìøícím. Právì proto, ¾e jsou odpovìdí na urèité situace, nelze v nich hledat úplný a systematický obraz apoštolova myšlení a uèení. Nalezneme v nich zvìstování spásy, pouèení o køes»anské mravnosti, povzbuzení, smìrnice pro liturgii. Listy jsou názorným obrazem ¾ivota v obcích, ve kterých Pavel pùsobil. Hlavním úèelem je pouèení køes»anù a øád ¾ivota v køes»anských obcích. V øadì dopisù se však apoštol zabývá pøednostnì urèitou otázkou køes»anské nauky. Tak v listì Øímanùm rozvíjí jako protiklad k ¾idovské spravedlnosti ze skutkù Zákona nauku o spáse jako o daru milosti skrze Krista. Poznáváme otázky, kterými se Pavel musel zabývat, i vývoj jeho myšlení pod vlivem Ducha, který jej vedl.
Sloh Pavlových listù je plný ¾ivota. Nìkteré èásti diktoval tak ¾ivì, ¾e dìlají dojem mluvené øeèi. Apoštolovi jde pøednì o myšlenku a té ustupuje èasto vnìjší stránka, tak¾e v listech najdeme nahromadìná slova a nedokonèené vìty, ale také místa strhující krásy.
Na mnoha místech dopisù je znát, ¾e øeètina nebyla Pavlovým mateøským jazykem. Ovládal ji sice dokonale, ale v listech bylo tøeba vyjádøit rozhodující duchovní skuteènosti a vìci nové a vznešené, hledat výrazy pro nové pojmy. Proto èerpá z øeckého textu Starého zákona, Septuaginty.
Po vnìjší stránce se Pavlovy listy podobají epištolám, které byly oblíbeným a rozšíøeným literárním druhem helénistického svìta, a zachovávají tehdejší zpùsob psaní dopisù. Na zaèátku je uvedeno jméno odesilatele, potom adresáta, pozdravy a pøání ve formì po¾ehnání nebo modlitby. Následuje vlastní obsah dopisu. Na konci pøipojuje pozdravy známým køes»anùm, vyøizuje pozdravy od svých spolupracovníkù a konèí po¾ehnáním. Podle zvyku tehdejší doby Pavel své listy diktoval, na konci nìkdy pøipojil podpis vlastní rukou. Psaní rozsáhlejších listù trvalo zøejmì delší dobu.
Text Pavlových listù se zachoval lépe ne¾ text jiných knih NZ. Nevykazuje vìtší odchylky ani pokusy o zharmonizování. Varianty vìtšinou vypouštìjí nebo pøidávají èleny, zájmena, zamìòují èasy nebo pou¾ívají jiného výrazu se stejným významem.