Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda, odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Nejkrásnìjší zá¾itek
Mezi nejkrásnìjší zá¾itky ka¾dého dìtství patøí déš». Déš» procházející se po oplechování okna, déš» zvonící v okapech, déš» rozpíjející se na tabulkách skla, tajuplná noèní bouøka prosycená dunìním hromu naléhající na ztemnìlá okna, s bleskem šlehne poka¾dé trochu strachu, tím spíše, ¾e zase nejde proud. Sedíte kolem stolu pøi svíèkách a povídáte si tichými hlasy, nebo le¾íš v postýlce, docela sám, peøina mrazivì høeje, studí, ale u¾ se stává teplou a je teplá stále víc a víc a ty usínáš s oèima vytøeštìnýma do tmy. Takovou má nad tebou bouøka moc.
Pak ve dne sníš, ¾e se pøi¾ene bouøka, ty si budeš hrát na dvoøe a maminka nevybìhne a nezavolá tì domù, bude ticho, jedinì hrom dá obèas ránu, tì¾ké kapky se zaènou snášet z nebe a vpíjet se do zemì. A ještì na tebe nikdo nevolá a ty nespìcháš domù, chytáš ty kapky do dlaní. A pak u¾ budeš docela mokrý, šaty se ti budou lepit k tìlu, v botách ti bude èvachtat a po tváøích ti poteèou pramínky vody a ty zavøeš oèi a otevøeš pusu, zakloníš hlavu a nabereš trochu deštì do úst. Jenom¾e maminka poka¾dé vybìhne a zavolá.
Jednou jsme se s maminkou vypravili na jahody, na dru¾stevní pole. Jak jsme šli, putovaly s námi, jak špatné svìdomí, èerné mraky. Nevšímali jsme si jich, mìli jsme plné ruce práce. A také trochu strachu jsme mìli, ¾e nás nìkdo naèapá a bude zle. Naèapal nás déš». U¾ dlouho se ohlašoval dutým burácením, jako kdy¾ v dálce odstøelují kámen. Rychle se stmívalo a bylo to vá¾nì moc napínavé, jak mì maminka povzbuzovala a jak jsem trhal a poøád trhal a ani jednou jsem se nespletl a nepodal si jahodu do úst, tak napjatý jsem byl, ¾e bych ji nedokázal ani spolknout. Pak na zem zaèaly dopadat první kapky. Byl èas nalámat kvìty èerného bezu, aby zakryly náš lup, a bì¾et domù.
Spìchali jsme. Maminka spìchala, já jsem se opájel štìstím. Nejradìji bych vykøikl radostí, ale nevìdìl jsem, co by tomu øekla maminka. Vypadala tak ustaranì. Proto jsem nekøièel a spìchal, pro ni. Pro sebe jsem schválnì šlapal do lou¾í.
Pak se stal zázrak. Maminka pøestala spìchat. Bylo to jedno, byli jsme mokøí jako dva snìhuláci po oblevì, na rozdíl od nich na nás ale nemìlo co roztát. Snad naše obavy, snad jenom zbyteèný smutek. A tak se stalo.
Sedìl jsem ve vanì. Všude kolem bublala a vznášela se horká voda. Kdybych se podíval na zrcadlo, vidìl bych, ¾e je pokryté nedozírnou vrstvièkou kapièek sra¾ené páry, mo¾ná bych vstal a nìco na nì prstem napsal nebo namaloval, ale nestalo se tak, proto¾e mi celý výhled vyplòoval záøící oblièej mojí maminky. Pa¾emi se koupala spoleènì se mnou a ústy mluvila, jistì nìco krásného, ale co, to jsem neslyšel, v uších mi poøád ještì znìlo šumìní deštì.
Maminka vstala, šplíchla na mì hrst vody, usmála se a odplula do kuchynì. Bylo slyšet, jak tátovi a dìdeèkovi a babièce a docela malé sestøièce, plná dìtinského nadšení, líèí naše dobrodru¾ství. Rázem jsme se promìnili v udatné rytíøe, kteøí se vrátili ze zemì le¾ící za sedmero horami a ještì více moøi.
Jindy bych ve vanì vydr¾el tøeba hodinu a nechtìlo by se mi ven, voda by u¾ byla dávno studená a dìtské prstíky plné vrásek a maminka by musela pøijít a vylovit mì jako kapra o Vánocích, dnes jsem se hnal ven, sotva jsem se namoèil. Tolik mì pøitahoval smích z kuchynì. Také jsem se chtìl smát a vypravovat, nabírat plné hrsti jahod, jako v truhle plné zlata se v nich pøehrabovat, sypat je do umývadla a zase je vybírat, maèkat je s cukrem a nakládat do misek, nechat si a¾ kdesi zezadu z èelistí vystøelovat déš» slin a olizovat se a¾ za ušima. A tak se stalo.