Pro ménì zasvìcené zaènìme vtipem: „Ráno v panelovém domì. Vìtšina dru¾stevních nájemníkù právì pou¾ívá WC. Nìkde v patøe si kdosi pšoukne. Zlomyslný nájemník v jiném patøe zvolá – èest práci soudruzi. Odpoví mu sborový ohlas – ty nám polib prdel.“
Abych zdùvodnil takový trochu neobvyklý, pøisprostlý úvod. Zvukovým izolacím v pøevládající výstavbì panelových domù, byla døíve vìnována minimální pozornost. Šlo hlavnì o kvantitu a splnìní plánu výstavby bytù na nových sídlištích.
Jistì je taková kvalita bytù v dnešních podmínkách právem kritizována. Není pøece ¾ádoucí slyšet a vidìt filmové situace, jak Bartáèková klepe do prkénka, aby si sousedi mysleli – podívej ty Bartáèkovi, to u¾ je tento týden potøetí co mají øízky a my tu ¾u¾láme tlaèenku s cibulí.
Ale na druhou stranu se však nedostateènì izolované stìny v pøípadì Bohumila Podlá¾ky ukázaly jako element, který mu zachránil ¾ivot.
JUDr. Bohumil Podlá¾ka obýval garsoniéru ve druhém patøe dru¾stevního panelového domu. Byl pova¾ován za podivína, který se s ostatními nájemníky blí¾e nestýkal, dokonce ani na schùze svolávané obèas domovním dùvìrníkem nechodil. Nezdálo se, ¾e by oplýval více pøáteli, jen domovní dùvìrník vìdìl, ¾e je mu 38 let, je svobodný a chodí do oddílu Rudé hvìzdy cvièit jógu. Jednou se mu svìøil, ¾e má rád klasickou hudbu.
Jeho garsonka sousedila s tøípokojovým bytem s lod¾ií. Bydleli tam dvì sestry. Jedna z nich studentka zdravotní školy Jarmilka a druhá studentka právnické fakulty Kamila. Se sousedem Podlá¾kou se vídaly výjimeènì a ani se o bli¾ší seznámení nesna¾ily. Dobøe si rozumìly a svùj èas dìlily mezi sebou nezávisle podle potøeb svého studia a volného èasu. Také chodily cvièit, dokonce Kamila se vìnovala nezávisle na Podlá¾kovi józe v klubu plaveckého stadionu v sousedství.
Nedìlní odpoledne probíhalo obvyklým zpùsobem. Poèasí bylo nevlídné s drobným deštìm a nárazovým vìtrem. Jarmilka byla nìkde s pøáteli a Kamila byla zahloubána do skript tak, ¾e ani venkovní fujavici nevnímala.
Nejen¾e nevnímala mimo právnickou vìdu ošklivé poèasí se závany vìtru, ale nevnímala ani ozývající se rány a klepání na stìnu v kuchyni. Nevšímala si toho i kdy¾ rány zesilovaly a dunìly v rychlejším tempu. Pomyslela si, ¾e asi soused nìco spravuje a bude pokraèovat nepøíjemné vrtání, co¾ bylo v domì dosti èastým jevem a èetla si dál. Øekla si, ¾e pokud zaènou vrtat, vezme deštník a pùjde do kavárny na stadion.
Vrtání nepøicházelo, a dokonce i rány a dunìní ustalo také. Zklidnila se a èetla dál. Ne dlouho. Rány se ozvaly znovu, dutìji a silnìji. K tìm pravidelným úderùm se pøipojily nezvyklé zvuky, jakýsi køik a kvílení. To ji u¾ nenechalo v klidu a šla se podívat na balkon, co se to dìje. Zvuky se ozývaly z garsonky. Vidìt tam do okna nemohla, proto¾e tomu bránila boèní stìna lod¾ie, ale bylo jasné, ¾e ten rambajs je z garsonky.
Vyšla ven na chodbu a poslouchala za dveømi. Køik a rány byly slyšet na chodbu zøetelnìji. Odvá¾ila se pøekonat strach, který se jí zmocnil a zaklepala na dveøe. Køik zesílil a volání ji¾ hlasitì vyznívalo doslova pomóc, pomóc!
„Pane doktore, co je vám? Jak vám mohu pomoct?“
Ozvalo se úpìnlivé zachroptìní: „Zavolejte sanitku! Prosím! Rychle!“
„Dobøe, zavolám, ale co jim mám øíct? Krvácíte?“
„Neé, mám nohu za hlavou a nemù¾u ji sundat!“
„Co¾e? Prosím vás, kterou nohu tam máte?“ zeptala se zmatenì a nepøípadnì, jako by na tom zále¾elo, kterou nohu má za krkem.
„Je¾íšmarjá,“ zaskuèel bolestí, „to je snad jedno, né?“
„Levou!“
„To si dìláte legraci,“ trochu nedùvìøivì a podezíravì odpovìdìla, „tak mi otevøete, snad vám pomù¾u sama.“
„Nemù¾u otevøít. Sedím na ¾idli a mám nohu za krkem. Ani se nehnu!“
„A nemohl byste si dát za hlavu i pravou?“ pokusila se situaci ponìkud zlehèit, aby povolilo urèité napìtí spojené s jeho pokraèujícím kvílením.
„Prosím vás, proè mám dávat za hlavu pravou, staèí, ¾e nemù¾u sundat tu levou.“
Sama pravidelnì chodila cvièit jógu na sousední plavecký stadion, kde se nauèila, jak pracovat s tìlem, aby byly její pohyby úèelné a úèinné. Netušila, ¾e v jisté klidové fázi mù¾e nastat situace, kdy tìlo pøestane poslouchat.
„Aby to bylo symetrický a vyvá¾ený,“ navrhla s vá¾ností, která se však nesetkala s pochopením. Taky ¾e ne. Tady nešlo o jednoduchou polohu stromu, nebo bojovníka, ale o slo¾itou pozici ze souboru královských pozic.
„Do prdele, pardón, to je blbej for,“ pokraèoval zoufale, „zavolejte prosím vás tu sanitku, potøebuji doktora, rychle!“
„Zkuste se šoupnout ke dveøím, jó?“
Za dveømi se ozval skøípot, praskot a duté ¾uchnutí se zaøváním.
„Co se dìje? Jak je vám?“
„Pøevrátila se se mnou ¾idle do pøedsínì pøes práh,“ naøíkal a hlasitì nesouvisle bìdoval, „asi mám nìkolik vìcí zlomených, nemù¾u se ani hnout!“
„Jak vám mù¾u pomoct, kdy¾ neotevøete, nemám klíèe.“
„V¾dy» sem vám øíkal, zavolejte pohotovost, sanitku, rychle, chytají mì køeèe do rùzných èástí tìla, u¾ to nevydr¾ím!“
„Tak moment, vydr¾te,“ sna¾ila se zklidnit situaci Kamila, „jdu si pro mobil a zavolám.“
Vrátila se do bytu, popadla mobil a po stisku ikonky zavolala tísòovou linku. Operátorka se ozvala ihned a její rychlý, bezprostøední dotaz Kamilu zaskoèil. V ten moment vùbec nevìdìla, co má na její dotaz øíct.
„Záchranná slu¾ba Praha, tísòová linka, dobrý den, jaký máte problém?“
„Prosím vás, soused potøebuje rychle pomoc – je v bytì a volá o pomoc.“
„Kdo volá a odkud, kde jste prosím, adresu, pøesnì, jak se jmenujete, uklidnìte se a øeknìte mi co je sousedovi, co se mu stalo, dýchá, jestli krvácí?“
„Nevím, co se mu stalo, volá ¾e nemù¾e dát nohu dolù, upadnul ze ¾idle a má strašné bolesti.“
„Co má s nohou? Má ji zlomenou?
„Né, volá, ¾e ji má za krkem a nemù¾e ji sundat, píchá ho ve svalu.“
„Co¾e, kde má nohu?“
„Za krkem, asi cvièil jógu, je divnej.“
„Poslyšte, my tu nejsme pro legraci,“ zmìnila operátorka vlídný tón hlasu na pøísnìjší, „kdy¾ mù¾e dýchat a nekrvácí. Jak dlouho tam tu nohu má? Vy k nìmu nemù¾ete?
„Je zamèenej, poøád øve, pøijeïte prosím vás, Mikulcova 28, druhé patro, výtah jezdí.“
„Dobøe, dobøe, øeknìte mu, ¾e k vám posíláme sanitku!“
„Co¾e?“
„Øeknìte mu, ¾e k nìmu posíláme sanitku, a» otevøe dveøe!“
Kamila vybìhla zpìt na chodbu ke dveøím doktora Podlá¾ky a vyøídila vzkaz operátorky, ¾e má otevøít dveøe.
„Halo, prej dveøe nemù¾e otevøít, proto¾e le¾í na zemi s prasklou ¾idlí a nemù¾e se hnout.“
„Jestli to jde, a» se šoupne ke dveøím, aby se k nìmu mohli zdravotníci dostat.“
„Zase tam nìco prasklo a zaèal strašnì øvát. Já u¾ nevím, co mám dìlat?“
„Zeptejte se, jestli krvácí.“
„Pane doktore, mám se vás zeptat, jestli krvácíte.“
„Jé, jé, nekrvácím, ale asi dodýchávám, nemù¾u se hnout, pošlete sem koneènì tu sanitku, jé, jéj!“
„Halo, nekrvácí, ale le¾í vedle prasklé ¾idle, nemù¾e se hnout, furt øve, to je hrozný to poslouchat.“
„Tak vydr¾te, posíláme sanitku, zaøídím techniky na otevøení dveøí, pøijedou i hasièi, uklidnìte ho, a sebe také.“
„Zùstaòte s námi ve spojení, kdyby se pøestal ozývat, tak mi to hned øeknìte.“
„Dochází mnì baterka, furt naøíká a jeèí.“
„Dejte mobil blí¾ ke dveøím, a» ho slyším. Øeknìte mu, ¾e sanitka je u¾ na cestì, zeptejte se, jak se cítí!“
„U¾ zase strašnì øve, prosím vás, pøijeïte rychle, to se nedá poslouchat:“
„Jak je vám? Vydr¾te, u¾ to nebude dlouho trvat.“
„Øíká, ¾e asi umírá, tì¾ko dýchá a berou ho køeèe do krku:“
„Jen vydr¾te, sanitka tam bude ka¾dou minutu.“
Chodba se plnila køikem doktora Podlá¾ky. Jindy byl v domì èil ruch, ale pøi této hlasité produkci zrovna nikde ani èlovíèka. Kamila stála pøed dveømi, chvílema nahlí¾ela z okna na ulici, poslouchala, jestli uslyší houkání, ale nic. Úplný klid, jen øev Podlá¾ky.
Koneènì vysvobození, ozývá se pronikavý zvuk, který vyvolává husí kù¾i. Sanitka zastavuje pøed domem a vzápìtí za ní dodávka s hasièi.
„Kde ho máte?“ ptá se jí zdravotník s brašnou.
„Doma v bytì, ale nemám klíèe.“
Mezitím pøispìchali technici a skrytým zpùsobem otevøeli dveøe, jako by mìli nìjaké univerzální klíèe.
Za dveømi le¾el u rozlámané ¾idle zkroucený Podlá¾ka a naøíkal.
„Copak ste provádìl pane,“ ptali se Podlá¾ky, „vy jste cirkusák, nebo artista?“
„Prdlajs artista, áá, zkouším jógu nó.“
Odsunuli v pøedsíni zbytky ¾idle a doktor poklekl k naøíkajícímu Podlá¾kovi. Kamila zùstala radìji na chodbì a vydechla si. Podlá¾ka pøestal øvát, jen hekal.
Kdy¾ doktora Podlá¾ku rozmotali a polo¾ili na nosítka, byla ji¾ Kamila klidná, jen se na souseda soucitnì dívala a pokývala na nìho povzbudivì hlavou.
Technici ji podali klíèe od bytu, které visely hned u dveøí pøedsínì a Kamila byt zamkla. Kdy¾ Podlá¾ku odnášeli, dala mu je do ruky a zeptala se ho:
„Prosím vás pane doktore, jak se ta pozice, co jste zkoušel, jak se ta poloha nazývá?“
Pohlédl na ni útrpnì a øekl: „Chtìl jsem vylepšit pozici boha Marièi marichyasána, která je dosud nepojmenována . . .“
Co ale øekl dál, to se nedá reprodukovat. Po chvíli se ozvalo opìt nepøíjemné houkání RZS. Kamila si øekla, ¾e mu budou muset øíct, aby pøed ka¾dým cvièením na nì za»ukal a nechal otevøené dveøe.
Tak¾e nedostateènì izolované stìny paneláku, v pøípadì Bohumila Podlá¾ky, ukázaly jistou výhodu, která mu s pomocí ochotné Kamily zachránila ¾ivot.