René Descartes, který dal základy moderní vìdì, urèil tak pravidla racionálního myšlení a umo¾nil tím i vznik osvícenství a následující rozkvìt vìdy, bádání i prùmyslové revoluce. Zahájil tak období horeèného hledání, ale i rozmachu rozumu nad smyslovou zkušeností. Èlovìka tak napadá, zdali nenastartoval ono chápání svìta, které se na Západì zaèíná projevovat všeobecnou krizí, proto¾e právì pøedevším emocionální stránka chybí.
Veškeré zkoumání stavìl na provìøení rozumových závìrù, které vyšly z konfrontace s pochybnostmi a se skepsí.
Obecnì je s ním spojeno latinské: „Cogito, ergo sum“ (Myslím, tedy jsem), které pozdìjší roky opravily na „Dubito, ergo cogito; cogito ergo sum“ (Pochybuji, tedy myslím; myslím, tedy jsem), ovšem takto shrnuli jeho filozofii a¾ jeho následovníci, èím¾ ponìkud nepøesnì opsali zpùsob Descartesova uva¾ování, ¾e pochybnosti byly hlavní metodou jeho zkoumání a nikoli analýza a vìdecký postup. On ale z pochybností vycházel, aby našel øešení, a stavìl právì na svém rozumu a myšlení, ale bylo to myšlení, vycházející z vlastní zkušenosti.
Onen citát: „Myslím, tedy jsem“, je s jeho jménem spojován obecnì, i kdy¾ v podobné verzi jej vyslovil u¾ svatý Augustin z Hippo (354 - 430), který se domníval, ¾e v mysli mohou být absolutní a urèité znalosti pouze tehdy, pokud jsou v ní zaznamenány pøímo a bezprostøednì.
Descartovo pochybování je ale pochopitelné - ¾il ve velmi promìnlivé dobì. Pøestaly platit jistoty dané pøedtím nábo¾enstvím; u¾ pøedchozí doba pøed jeho narozením byla charakterizována boji mezi katolíky a protestanty a to pokraèovalo za jeho ¾ivota - ve tøicetileté válce. Zaèaly rùzné objevy, které zcela popíraly to, èemu se vìøilo dosud.
V matematice dal základy pøedevším analytické geometrii, zavedl pojem promìnné velièiny a zobrazení v soustavì souøadnic, která se po nìm jmenuje kartézská. Zabýval se mechanikou, otázkami fyziologie i psychologie a studoval kosmologii.
Pocházel z rodu lékaøù - oba jeho dìdeèkové jimi byli, dokonce pradìdeèek z matèiny strany byl osobním lékaøem francouzské královny Eleanor Habsburské (1499 - 1524), man¾elky krále Františka I. (1494 - 1547) - toho, který napøíklad pozval do Francie Leonarda da Vinciho.
Nìkteré prameny uvádìjí, ¾e byl ze šlechtického rodu, ale souèasná bádání to spíše popírají.
Otec Descartùv Joachim (1563 - 1640) byl ale právníkem a pùsobil v parlamentu v bretaòském mìstì Rennes, maminka Jeanne Bronchard (1566 - 1597) pocházela z oblasti Poitou, kde je ústøedním mìstem Poitiers; proto Descartes pozdìji nìkdy pou¾íval pøízviska Poitevin. Z jeho sourozencù se vìtšinou uvádí jen o dva roky starší bratr Pierre a o nìco starší sestra. Nìkteré prameny uvádìjí, ¾e René byl pátým dítìtem svých rodièù.
Maminka chtìla pro zaneprázdnìnost otcovu, aby se její další dítì narodilo poblí¾ péèe její matky a tak se stalo, ¾e se René Descartes narodil 31. bøezna 1596 v babièèinì domì v La Haye, které dnes na filozofovu poèest nese jméno Descartes. Pokøtìn byl 3. dubna 1596 v kapli Saint George v La Haye. Podle vysvìtlení slovo „haye“ pochází z francouzského „la haie“, co¾ znamená „køoví“; okolní krajina se prý vyznaèovala trním.
Matka ale pøi dalším porodu další dcerušky za tøináct mìsícù po narození Reného zemøela, podle nìkterých zdrojù i z dùvodù tuberkulózy.
Pak ¾il René nìjakou dobu v otcovském domì v Chatellerault, rovnì¾ v provincii Poitou. Bylo to území, kde bylo na tu dobu pomìrnì velké mno¾ství protestantù - pøipomeòme si, ¾e „bartolomìjská noc“ byla v roce 1572. Proto¾e se otec znovu o¾enil a zcela pøesídlil do Rennes, starala se o Reného více babièka z matèiny strany a pak oddaná chùva - zbo¾ná - katolického vyznání. Na své dìtství prý rád vzpomínal.
V roce 1606, nìkteré prameny uvádìjí u¾ roku 1604, pøešel na studie do jezuitské akademie - Royal Henri-Le Grand v La Flèche v Anjou, zalo¾ené nedávno králem Jindøichem IV. (1553 - 1610), která je na dalším obrázku. - Jeho bratr Pierre zde studoval rovnì¾.
Studium se skládalo z køes»anské filozofie, ale i aristotelovské, metafyziky, rétoriky, poetiky , pøírodních vìd, jazykù i matematiky. Mladí mu¾ové se v koleji uèili ale také dovednostem, které byly v té dobì oceòovány - i nezbytné - jízdì na koni a šermu. Vìtšina pramenù se shoduje v tom, ¾e vzhledem k chatrnému zdraví mìl René dovoleno spát dlouho, co¾ byl zvyk, který ovlivnil i konec jeho ¾ivota. Mo¾ná to ale bylo dáno i tím, ¾e øeditel školy Otec Charlet byl jeho pøíbuzný.
Jeho uèitelem byl pomìrnì kontroverzní Otec François Véron (asi 1575 - 1649), všeobecné pova¾ovaný za metlu protestantù.
V roce 1612 kolej opustil a studoval podle pøání otcova práva na univerzitì v Poitiers; lékaøství jeho dìdeèkù ho nelákalo, ale ve svém pozdìjším hledání smyslu ¾ivota i sídla duše dost èasto pitvával rùzné ¾ivoèichy. V Poitiers ¾il jeho strýc z matèiny strany a zároveò jeho kmotr.
V roce 1616 studium úspìšnì ukonèil, nìkdo zase uvádí, ¾e to bylo o dva roky døíve, a podle tehdejších pravidel se rozhodoval jako mladší syn mezi kariérou knìze nebo vojáka, proto¾e otcovo zamìstnání a jeho mo¾nosti mìl mít k dispozici starší bratr. Podle nìkterých pramenù ale nemìl ještì dostaèující vìk pro úøad v parlamentu, musel tedy èekat. Ale v té dobì zdìdil po svých dìdeècích pomìrnì znaèný majetek, který pozdìji výhodnì zpenì¾il a byl finanènì zcela zajištìn a¾ do smrti.
Byl ve vìku, kdy ho bavilo jezdit na koni a šermovat, podle nìkterých pramenù napsal i o šermu knihu, která se nedochovala; byl pova¾ován za šermíøského mistra.
Po studiích byl nìjakou dobu v Paøí¾i, kde se seznámil s matematikem Claudem Mydorgem (1585 - 1647) a vìnoval se studiu matematiky, pøedevším matematiky antické. Setkal se také s francouzským mnichem, Otcem Marinem Mersennem (1588 - 1648), který byl komentátorem Starého zákona - a to èásti Genesis - a skvìlým matematikem. S ním následující roky vedl rozsáhlou korespondenci napøíklad o ku¾eloseèkách a algebøe.
V létì 1618 odešel do Holandska, kde se pøipojil k vojsku Maurice z Nassau, prince Oran¾ského (1567 - 1625), který byl protestant a velitel novì vzniklé armády nedávno vzniklých a nezávislých provincií (Republick der Zeven Verenigde Nederlanden - Republika sedmi spojených provincií - nyní Nizozemí). - Descartes se nezúèastnil ¾ádné bitvy, studoval pouze vojenské umìní, a pøi obhlí¾ení opevnìní mìsta Bredy se seznámil a spøátelil s holandským filozofem a matematikem Isaacem Beeckmannem (1588 - 1637), který ale mìl jako základní vzdìlání medicínu. S ním sdílel také zájem o hudbu a k Novému roku 1619 mu vìnoval své pojednání „Compendium musica“ (Pojednání o hudbì).
Dlouhá léta si s ním po tom, kdy¾ se jejich cesty rozešly, dopisoval. Podle urèitých pramenù ho ale Beeckmann zklamal, proto¾e o pár let pozdìji pøedkládal Descartovy myšlenky jako své vlastní a prohlašoval se za Descartova uèitele, za co¾ ho Descartes pokáral.
V holandské armádì byl Descartes unaven nedostatkem mo¾né konverzace a tak holandské vojsko v dubnu 1619 opustil a pøidal se k armádì císaøe Maxmiliana I., Bavorského (1573 - 1651). S bavorskou armádou Descartes cestoval po Nìmecku a èasto se traduje, ¾e v listopadu 1619 mìl sen nebo dokonce nìkolik vidìní samotného Krista, co¾ pøedurèilo jeho další sna¾ení k cíli, v nìm¾ mìl nalézt univerzální vìdu. Nìkteré prameny, nikoliv posmìšnì uvádìjí, ¾e strávil chladné ráno kdesi v dobøe vytopené místnosti, èi dokonce na peci, kdy¾ toto vidìní mìl. - Z této doby je jeho podobizna uvedená na zaèátku èlánku.
Maximilian I. se zúèastnil na stranì vítìzù boje proti zimnímu králi - Bedøichu Falckému (1596 - 1632) v bitvì na Bílé Hoøe. Opìt se rùzní Descartovi ¾ivotopisci neshodují v jeho úèasti v bitvì na Bílé Hoøe. Obecnì se má za to, ¾e vùbec nebojoval v ¾ádné bitvì. Sám pova¾oval válku za nesmyslnou a krutou.
Podle nìkterých pramenù táhl s armádou nejen po Èechách, ale v roce 1821 po Maïarsku a pak byl v roce 1622 znovu v Nìmecku a Holandsku. V roce 1622, nìkteré prameny uvádìjí døívìjší, jiné pozdìjší datum, z armády vystoupil a vrátil se do Francie. Mezitím se ale pilnì vìnoval filozofii. Po vystoupení z vojska dále cestoval. Navštívil rodinu v Bretani, dokonèil uspoøádání majetku v La Haye, pak byl ve Švýcarsku, Itálii - a do Paøí¾e se vrátil roku 1625.
V té dobì se s Mydorgem zabýval úhly u lomu svìtla, co¾ vyústilo do fyzikálního zákona, nyní známého jako Snellùv zákon, ale nìkdy taky Descartùv zákon. Øešení popsal a¾ v roce1637 v dále uvedené eseji „Dioptrique“ (Optika). Zde také popsal soustavu èoèek, navrhl svùj mikroskop a pøedstavil matematické vyjádøení výpoètù v optice.
Také studoval ezoterické vìdy; byl zklamán spisy i následovníky mága Raymonda Lulla (asi 1232 - 1316) a a alchymisty Cornelia Agrippy (1486 - 1535). Pova¾oval je za stejnì dogmatické jako støedovìké scholastické církevní uèení. Nadšen byl naopak seznámením s nìmeckým matematikem Johannem Faulhaberem (1580 - 1635), který také stavìl pevnosti a který byl pøívr¾encem rosenkruciánství. O Descartesových sympatiích k tomuto hnutí svìdèí, ¾e pøevzal nìkteré z rosenkruciánských zvyklostí: ¾il jednoduchým, celkem odøíkavým ¾ivotem, provozoval lékaøství, ani¾ lékaøem byl a vyjadøoval optimismus ohlednì mo¾nosti vìdy zlepšit lidské bytí.
V r.oce1627 byl pøítomen pøi obléhání La Rochelle na stranì kardinála Richelieua (1585 - 1642).
V roce 1628 se zúèastnil rozpravy, kde byl pøítomen kardinál Pierre Bérulle (1575 - 1629), francouzský mystik a zakladatel školy duchovnosti, dále Otec Mersenne, lékaø a alchymista Étienne de Villebressieu (+ 1653), s ním¾ si i pozdìji Descartes hodnì dopisoval a který vynalezl obléhací stroj a pøenosný most, a tajemná postava - podle nìkterých chemik a lékaø, podle jiných „odborník na kovy“, ale podle osudu pravdìpodobnì alchymista, Sieur Chandoux, o nìm¾ je jen dále známo, ¾e pro jakýsi padìlek byl o tøi roky pozdìji popraven. Chandoux pøi debatì tvrdil, ¾e vìda je zalo¾ena na pravdìpodobnosti, zatímco Descartes prohlásil, ¾e základem lidského poznání mù¾e být pouze jistota a ¾e má metodu, jak jistoty dosáhnout.
Kardinál Bérulle, nadšený plamenným Descartovým projevem, mu doporuèil, aby své bádání napsal. Tak prý vzniklo v roce 1628 jeho slavné pojednání „Regulae ad directionem ingeni“ (Pravidla vedení rozumu), které však nebylo vydáno døíve ne¾ v roce 1701.
V roce 1628 se ale rozhodl pøestìhovat se do Holandska; rùzné prameny to rùznì zdùvodòují - ¾e hledal klid ke studiu, nebo kvùli rozporùm mezi katolíky a protestanty v dobì tøicetileté války, ale prý i proto, ¾e ho kardinál Bérulle nutil k vìtší anga¾ovanosti pro katolickou církev apod. Je pravdìpodobné, ¾e on, by» katolík, ale vyrostlý v protestantském prostøedí, sympatizující s rosenkruciány, se fanatismu militantního Bérrula polekal.
Jiné prameny uvádìjí, ¾e Holandsko nejvíce odpovídalo jeho vlastní povaze. V protestantském Holandsku s krátkými pøestávkami bydlel a¾ do roku 1649. V Holandsku se mnohokrát stìhoval. Po svém pøestìhování do Holandska bydlel nejdøíve v roce 1628 v Dordrechtu, pak studoval ve Franekenu v roce 1629.
V letech 1629 a¾ 1630 bydlel v Amsterodamu a ještì v tém¾e roce studoval v Leydenu, v letech 1630 a¾ 1632 byl opìt v Amsterodamu, pak bydlel do roku 1635 v Deventeru a zbytek roku v Amsterodamu.
V letech 1635 a¾ 1636 bydlel v Utrechtu, zbytek roku 1636 znovu v Leydenu a mezi roky 1636 a¾ 1638 v Egmondu. Hned na to od roku 1638 do roku 1640 bydlel v Santpoortu, nìjkou dobu uèil v Utrechtu, pak jeden rok bydlel opìt v Leydenu, pak na zámku Endegeestu nedaleko Oegstgeestu a nakonec delší dobu mezi roky 1643 a¾ 1649 v Egmond-Binnenu.
V roce 1629 zaèal další èást svých studií - na univerzitì v holandském Franekeru ve Frísku (viz obrázek), kde byl ¾ákem lékaøe Henriho Reneriho (1593 - 1639) a následujícího roku pøešel pod svým pøízviskem Poitevin na univerzitu v Leydenu, kde studoval matematiku u významného matematika a znalce arabštiny Jacoba Golia - nebo té¾ holandsky - Jacoba van Goola (1596 - 1667) a astronomii u Martina Hortensia - opìt holandsky Maartena van der Hovea (1605 - 1639).
Tehdy také napsal první verzi svých pozdìjších „Meditationes de prima philosophia, in qua Dei existentia et anima immortalitas demonstratur“ (Meditace o první filozofii, ve které je dokazována Bo¾í existence a nesmrtelnost duše).
Krátce po svém usazení se v Holandsku napsal své pojednání „Le monde, ou traité de la lumiére“ (Svìt èili rozprava o svìtle).
Avšak pøesto, ¾e spis byl témìø dokonèen, obával se Descartes jeho vydání, proto¾e v té dobì probíhalo usvìdèování Galilea Galieliho (1564 - 1642) z nesprávnosti jeho heliocentrického názoru, které vyvrcholilo Galileiho odsouzením k domácímu vìzení v roce 1633. Descartes se tedy rozhodl, aby se pouze èást jeho práce o svìtì zveøejnila, ale a¾ po jeho smrti, co¾ bylo v roce 1664.
Pro plagiátorství ze strany Beeckmanna ukonèil Descartes s ním své vztahy v roce 1630, ale získal mnohé další vìdecké pøátele. Byli to napøíklad vedle jeho uèitelù Hortensia a a Golia a døívìjších pøátel - Mydorga a Mersenna, s nimi¾ si nadále dopisoval, také matematik, fyzik a astronom Christiaan Huygens (1629 - 1695) a Frans van Schooten st. (1615 - 1660).
V roce 1631 navštívil Dánsko, dle nìkterých pramenù s Étiennem de Villebressieuem.
Názory Descartovy se staly pøíèinou ostrých nábo¾enských sporù mezi francouzským lékaøem a filozofem Henrim de Roy, jinak té¾ zvaným Henricus Regius (1598 - 1679) a holandským protestantským kalvinistickým teologem Gisbertem Voetiem (1589 - 1676). Spor trval a¾ do Descartovy smrti a Descartes sám ve své korespondenci prohlašoval, ¾e není rozdíl mezi katolickým uctívání Boha, ani protestantským, ¾e dokonce i Turci uctívají stejného Boha. Descartùv názor na Boha vyjadøuje jedna vìta z jeho korespondence, ¾e to, ¾e „Bùh existuje, on ví s vìtší jistotou, ne¾ zná pravdu o jakékoli geometrické vìtì“.
Na zaèátku tøicátých let se zabýval èasto pitváním zvíøat, zaobíral se myšlenkou pøedstavy èlovìka jako stroje. Spis, který byl na tìchto pokusech zalo¾en, „De homine“ (O èlovìku), vyšel a¾ po jeho smrti v roce 1664 - francouzsky pod názvem „L´home, et un traité de la formation du foetus“ (Èlovìk a pojednání o vytváøení plodu) .
V roce 1635 se narodila jeho dcerka Francine, kterou mìl se svou hospodyní Helenou Jans. O vztahu Descarta k rùzným nábo¾enstvím svìdèí i to, ¾e pokøtìna byla v protestatském kostele v Deventeru 7. srpna 1635. Dcerušku vydával za svou neteø a vztah k ní tajil i pøed nejbli¾šími pøáteli. Po jeho smrti byla korespondence s Helenou znièena. K jeho velkému zármutku zemøela Francine v roce 1640 v Amersfoortu na spálu.
V roce 1637 vyšla v Leydenu „Discourse de la méthode“ (Rozprava o metodì), první moderní filozofické dílo, které nebylo psáno latinsky. Dùvodem Descartovým pro u¾ití francouzštiny bylo, aby knihu mohli èíst i ti, kteøí nemìli vzdìlání; bylo urèeno i ¾enám. V „Rozpravì“ se Descartes sna¾il nalézt zásady øešení problémù pomocí øešení jednotlivých jednoduchých krokù. Èerpal ze své zkušenosti s geometrickými dùkazy. Vycházel i z toho, co napsal v „Pravidlech vedení rozumu“ a postup rozdìlil na následující kroky: - zaèínat u toho, co je naprosto jasné, ¾e nevzbuzuje ¾ádné pochybnosti;
- ka¾dý problém rozdìlit na takto popsatelné èásti;
- postupovat od jednoduššího ke slo¾itìjšímu;
- sestavit seznamy jednotlivých stránek problému, aby nic nebylo pøi øešení opominuto.
Descartes sám sebe pøedstavil jako jakéhosi Sókrata, hledajícího pravdu a moudrost.
V prvních dvou èástech líèil své pùvodní filozofické pochyby, které vyvrcholily v popisu metody onìmi ètyømi kroky. Ve tøetí èásti vysvìtlil svùj systém morálky a metafyziky a v èásti ètvrté pøedstavil svùj model vesmíru a mechanismus lidského tìla, zvláštì obìhové systémy. Šestá èást zahrnuje jeho eseje o výše uvedené optice, meteorologii (Les météores), a geometrii (La géométrie). V této èásti chtìl Descartes ukázat praktické pøíklady, jak lze jeho metody pou¾ít.
Pomìrnì zajímavá je èást o morálce, kde vysvìtloval své zásady pro pøe¾ití v „reálném“ svìtì.
Doporuèoval uznávat zákony a zvyklosti v zemi, kde ¾ijeme, èím¾ se èlovìk vyhne problémùm, které mu prostøedí pøináší, ale pøitom odmítat vše, co omezuje svobodu ducha a svobodu volby, co¾ ale vzájemnì mù¾e nìkdy být v rozporu. Dále doporuèoval být pevný a rozhodný ve svých èinnostech a sna¾it se v¾dy zvítìzit nad sebou samým, ne¾ nad osudem, a koneènì mìnit svá pøání spíše ne¾ øád svìta, èím¾ èlovìk dosáhne urèitého stoického klidu.
V pojednání o meteorologii vysvìtluje svùj názor na vznik duhy a vysvìtluje pomocí mechaniky další jevy v ovzduší.
V „Geometrii“ pøedlo¾il zpùsob matematického vyjádøení geometrických obrazcù pomocí algebraických rovnic. Zavedl také dnes bì¾nì pou¾ívané symboly „a“, „b“, „c“ pro parametry v rovnicích a „x“, „y“ a „z“ pro neznámé. Zavedl tzv. „carteziánské souøadnice“, pomocí nich¾ se snáze pøedstaví jakýkoliv rovinný nebo prostorový geometrický útvar. V této èásti také pøedvedl obecné øešení tzv. Pappovy úlohy - podle slavného øeckého matematika Pappa Alexandrijského, ¾ijícího ve 3. století našeho letopoètu.
Roky 1637 a¾ 1640 strávil Descartes korespondencí s odpùrci svých názorù uvedených v „Rozpravì“.
Zprostøedkovatelem byl èasto Otec Mersenne. Zdùvodòoval své názory pøedevším anglickému filozofovi Thomasu Hobbesovi (1588 - 1679) a francouzskému matematikovi Pierrovi Fermatovi (asi 1601 - 1665). Jiní myslitelé, napøíklad teolog Libertus Fromondus (1585 - 1638) a holandský lékaø Vopiscus Fortunatus Plempius (1601 - 1671) nesouhlasili s mechanickou pøedstavou èlovìka.
Vytrvalým kritikem byl francouzský matematik, astrolog a astronom Jean Baptiste Morin (1583 - 1656), který mìl námitky proti Descartovì pøedstavì svìtla. Dalším kritikem byl filozof a mechanik Pierre Petit (1594 - 1677), který mìl velký vliv na prosazování vìdeckého zkoumání na francouzském královském dvoøe a kterému se rovnì¾ nelíbila Descartova mechanistická pøedstava.
Podle nìkterých pramenù v roce 1638 èetl Komenského „Pansofii“, tj. „Obecnou rozpravu o nápravì vìcí lidských“. Nejsem si jistá, ¾e je to pravdìpodobné; „Rozpravu“ napsal Komenský a¾ v závìru svého ¾ivota. Jistì ale je, ¾e Komenský (1592 - 1670) ji¾ ve ètyøicátých letech 17. století uva¾oval o napsání takovéhoto díla. Descartes s nìkterými Komenského myšlenkami souhlasil, ale obecnì Komenskému vytýkal pøílišnou víru v proroctví a zjevení, i kdy¾ sám svùj ¾ivot zalo¾il na základì zjevení. S Komenským se osobnì setkal a¾ pozdìji, po ètyøicátém roce, na zámku Endegeestu.
V roce 1641 vyšlo další Descartovo výše uvedené, nepøíliš rozsáhlé dílo „Meditationes de prima philosophia“. U¾ v tomto roce vyšlo s nìkterými kritikami a komentáøi dalších vìdcù, napøíklad Thomase Hobbese, francouzského teologa, matematika a astronoma Pierra Gascendiho (1592 - 1655) a Descartova pøitele, francouzského teologa, filozofa a matematika Antoina Arnauda (1612 - 1694), který mìl na Descartovy vývody dost èasto nesouhlasný názor. V dalším vydání v roce 1642 se okruh komentáøù ještì rozšíøil.
V „Meditacích“ je uveden dost známý Descartùv „voskový argument“. Dokázal toti¾ ošidnost našich smyslù a mo¾nost zmìny pozorování okolními podmínkami na hrudce vosku. Ta má urèité vlastnosti - tvar, strukturu, barvu, chu» a vùni. Pùsobením ohnì se ale tyto vlastnosti zmìní. Je tedy nutné pøi posuzování pou¾ívat rozumu.
V roce 1642 se Descartes setkal s princeznou Al¾bìtou Èeskou (1618 - 1680), nejstarší dcerou „zimního krále“ Bedøicha Falckého, kterou zaujaly jeho spisy. Není ale známo, kde k setkání došlo.
S ní si dlouho dopisoval.
V roce 1643 odsoudila utrechtská univerzita celou Descartovu filozofii.
V roce 1644 vyšlo pojednání „Principia philosophiacae“ (Principy filozofie), kde si pøál ustavit stejnì záva¾né a platné zásady jako pøedstavovala aristotelovská filozofie.
Popsal v nìm své metafyzické názory, dále své názory na fyziku a podrobný popis pøedstavy vesmíru a dále i nìkteré další pozemské úkazy. Ještì plánoval pokraèování spisu o ¾ivoèiších a èlovìku, ale u¾ tuto èást nedokonèil. Zároveò navštívil v roce 1644 opìt Francii, kam se vrátil opìt v r. 1647, kdy vedl znaèné debaty s fyzikem Blaisem Pascalem (1623 - 1662) o tom, ¾e vakuum neexistuje.
Jeho vydavatelem byl Claude Clerselier (1614 - 1684), jeho¾ švagr, francouzský diplomat Hector Pierre Chanut (1604 - 1667) se pøimluvil u nezletilého francouzského krále Ludvíka XIV. (1638 - 1715), ¾e byla Descartovi v r. 1647 vymìøena penze, kterou on podle nìkterých pramenù ale nikdy nedostal. - Na krátkou dobu se naposledy rozjel kvùli tomu v roce 1648 do Paøí¾e.
16. dubna 1648 poskytl Descartes v Egmond-Binnenu rozhovor mladému studentovi teologie Fransi Burmanovi (1628 - 1679) a zodpovìdìl mu dotazy na sporná místa ve svých spisech. Obsah rozmluvy byl zachycen ve spisu „Responsiones Renati Des Cartes a quasquam difficulties ex meditacionibus...“ (Odpovìdi Reného Descarta k urèitým obtí¾nostem z Meditací...), obecnì nazývané jako “Konverzace s Burmanem“. Spis byl ztracen a znovu nalezen a publikován a¾ v devatenáctém století.
V roce 1649 psal Descartes pojednání „Les passion de l´âme“ (Vášeò duše), které vycházelo z korespondence s princeznou Al¾bìtou Èeskou. Pojednání bylo napsáno francouzsky a vydané v r. 1649 v Amsterodamu a v Paøí¾i. Je slo¾eno z øady krátkých èlánkù, které vycházely z odpovìdí na princezniny dotazy o souvislosti tìla a duše.
Práce byla spojením psychologie, fyziologie a etiky a podle Descarta není mysl pøímo ovlivnìna ¾ádnou èástí tìla, s výjimkou šišinky mozkové. Všechny pocity v tìle se do ní pøenášejí prostøednictvím nervù a dávají mysli signál pro vyvolání odpovídajícího vjemu. Mysl a tìlo jsou nesporné podstaty pro to, aby byla nesmrtelnost mo¾ná.
Pùvodnì mìlo být dílo vìnováno princeznì Al¾bìtì, nakonec je Descartes vìnoval královnì Kristinì Švédské (1626 - 1689), která ho ještì pøed vyjitím díla pozvala ke svému dvoru. Pozvání k švédskému královskému dvoru zprostøedkoval Chanut, který se stal velvyslancem ve Švédsku.
Situace v Evropì se toti¾ na podzim r. 1648 po ukonèení tøicetileté války uzavøením Vestfálského míru podstatnì zmìnila. Alespoò ve Francii, kde vypuklo povstání šlechticù proti královské moci a kardinálu Mazarinovi (1602 - 1661), zvané fronda, následované obèanskou válkou (1648 - 1653). V Holandsku se naopak upevnila moc kalvinistických teologù, kteøí Descarta pronásledovali. Mo¾ná, ¾e odchod do Švédska byl tehdy pro nìj jednou z mála mo¾ností.
Ve Stocholmu mìl Descartes královnu Kristinu uèit filozofii; ona jako ètenáøka jeho spisù oèekávala jeho osobní vysvìtlení k nim. On byl zvyklý pracovat dlouho do noci, ale královna po¾adovala ranní studium pøed pátou hodinou ráno. Nedostatkem spánku se jeho organismus vyèerpal a pøidalo se drsné severské podnebí.
Dokonce po¾adavky královny pøíliš neodpovídaly celo¾ivotní Descartovì filozofii. Naøídila mu toti¾ napsat oslavné pøedstavení ve verších „La naissance de la paix“ (Zrození míru), ve kterém mìla být oslavena její úloha pøi uzavøení Vesfálského míru.
1. února 1650, kdy vypracoval také na pøíkaz královny statut pro švédskou akademii umìní, pocítil mrazení. Nìkteré prameny uvádìjí, ¾e se nakazil od Chanuta. Dostal zápal plic, ale neléèil ho prý královnin lékaø, ale jeho intelektuální odpùrce, jakýsi lékaø, jménem Weulles. Nìkteøí se dokonce pøiklánìli k názoru, ¾e byl otráven.
Pøed koncem ¾ivota pøedal své osobní dokumenty a svou osobní korespondenci svému dùvìrníkovi Corneillovi van Hogenlanedovi, jeho¾ jméno je pouze známo z Descartovy korespondence, která vyšla ve vydání Descartova nakladatele Clerseliera v roce 1657.
Zemøel 11. února 1650. Pohøben byl, jako¾to katolík v protestantské zemi, nejdøíve v hrobì na høbitovì u kostela Adolfa Fredericka ve Švédsku. Pozdìji byly jeho ostatky pøevezeny do Francie a náhrobek, který byl v kostele postaven v 18. století, zùstal ve Švédsku.
O jeho ostatcích se rùzné prameny neshodují. Byly prý nejdøíve pohøbeny v kostele pøi opatství Saint-Germain-des-Prés v Paøí¾i. Nìkteré prameny uvádìjí kostel svaté Geneviévy du Mont. Pak bylo bìhem Velké francouzské revoluce rozhodnuto o jeho pøemístìní do Panthéonu, ale opìt nìkteré prameny to popírají a podle seznamu slavných lidí pochovaných v Panthéonu tam jeho jméno není.
Dokonce podle nìkterých pramenù byla z tìla oddìlena lebka a urèitá lebka, která je za jeho lebku pova¾ována, je nyní umístìna v Museu èlovìka (Musée de l´homme).
V roce 1663 bylo Descartovo dílo pape¾em zaøazeno mezi „libri prohibiti“ (zakázané knihy).
Pak nastala doba osvícenská a vítìzné ta¾ení rozumu...
Vedle ji¾ uvedených pojmenování, hlavnì v matematice, je v Paøí¾i také rue Descartes a jmenuje se po nìm malý asteroid objevený v roce 1981.
Na závìr bychom mohli ocitovat jednu stokrát ovìøenou pravdu, kterou Descartes zformuloval následovnì: „V¾dycky jsem se znovu pøesvìdèil, ¾e se pøede mnou samy otevøely dveøe, kterými jsem mìl projít. Zato nikdy nedopadlo dobøe, kdy¾ jsem jimi chtìl proniknout násilím.“