Šerif
Jestli na nìkoho ve škole nešly mrákoty pøi slovì matematika, tak byl buï zvrhlík, nebo mu to bylo fuk, ¾e propadá a školu nedokonèí v øádném vìku. Na mì mrákoty šly permanentnì celý školní rok, co si naši tøídu vybral na výuku matematiky øeditel Schwarz. Vysoká, vzpøímená postava, štíhlý a¾ hubený, v jednoøadovém èerném sáèku, košile s motýlem, na nose silné brýle. Jinak jsme ho obleèeného nevidìli. Nikdy se neusmál, jeho oèi byly fakírsky pronikavé, ¾e èlovìka a¾ mrazilo. Jeho ukazovák, to nebyl prst, to byl fleret, zapichující se do mozku právem útoku na planši.
Hodiny matematiky s øeditelem Schwarzem byly testy, kdo vydr¾í déle. Vìtšinou vítìzil on, velký šerif, jak jsme ho tradiènì nazvali, s náhradní pøezdívkou podìs. Ji¾ jeho vstup do tøídy byl zá¾itek. On do tøídy nevcházel, on do tøídy vletìl. Témìø souèasnì s doznívajícím zvonìním po skonèení pøestávky. Místo obvyklého - posaïte se - kdy¾ jsme všichni vyskoèili do pozoru, ji¾ cestou od dveøí ke stupínku se zvednutým ukazovákem píchal na strnulé studenty a skøehotavým hlasem køièel:
„Á minus bé na druhou! Á plus bé krát á minus bé!“ V rychlém sledu pak píchal prstem a chrlil ze sebe vzorce. Kdy¾ nìkdo neodpovìdìl okam¾itì, ozvalo se jeho:
„Ha!“
Poté skoèil do první ulièky, rozpøáhl obì ruce a píchal støídavì vlevo, vpravo a opìt vykøikoval:
„Á na tøetí plus bé na tøetí! Druhá odmocnina z á na druhou!“
Ještì si pøidával a zrychloval, dával si zále¾et: „Á plus bé, to celé na tøetí!“
Tomu tempu nikdo nestaèil, pøi pøibli¾ování k dalším obìtem se jich vìtšina mimovolnì pøikrèovala, a èekala, ¾e je jeho prst propíchne. Èím dál èastìji se ozývalo jeho vítìzné: „Ha!“
U Veverkové zvolnil, byla to jeho favoritka. Jen lehce si píchl ukazovákem do vzduchu a míøil spíše do rohu tøídy, ne¾ na ni:
„Á na druhou krát á,“ øekl zøetelnì pomaleji, aby ji nevylekal. Odpovìï byla snadná, ale pøesto ji pochválil:
„Výteènì, koneènì nìkdo s matematickým myšlením!“
Dlouhým krokem ji¾ ve stejném chvatném tempu pokraèoval v další ulièce i zpátky kolem oken. Zdánlivì neèekal na odpovìï, co øada, to krok. Nezdr¾oval se pøi pomalých, nebo špatných odpovìdích. Po matematické rozcvièce se usadil za katedrou a zeptal se, kdo chybí, rychle nìco napsal, sklapl tøídnici a zaèal pøekvapivì hodnotit.
„Chalupný, tak podle vás je á minus b, to celé na druhou, á na druhou plus bé na druhou. To je zajímavé, pojïte nám to k tabuli vysvìtlit.“
Chalupný se kymácivým pohybem dostal na stupínek.
„No, Chalupný, napište na tabuli vaši odpovìï, a pak to zkuste opravit!“
„Meduno, neusmívejte se, hned budete mít mo¾nost své znalosti opravit také.“
„Ne, né, Chalupný, tak jste to neøekl, zkuste si vzpomenout. Nebo radìji napište rovnou správný výsledek, a» tu neèekáme do soudného dne. Meduno, pojïte to Chalupnému opravit.“
Meduna, viditelnì rozechvìn, stál chvíli v lavici, pak zakòoural:
„Prosím, Chalupný to má špatnì!“
„Jistì, studente, opravte to prosím!“
„Voøíšku, nekru»te hlavou a jdìte to k tabuli opravit, Meduna se ještì neprobral!“
Voøíšek zbledl, proto¾e vùbec nevìdìl, co tam má opravit. Vstal lámanì z lavice, srazil se u stupínku s Medunou.
„Ty vole,“ zašeptal, „jak to je správnì?“
„Nevím, tak tam nìco napiš na druhou, a je to!“
„Jak páni studenti chcete øešit rozklad mnohoèlenù, kdy¾ neznáte základní vzorce!“
„Horáková, jdìte to tìm odlehèeným hlavám vysvìtlit!“
Horáková, známá šprtka, graciéznì vstala a nìkolika tahy køídou vzorec doplnila a odtanèila zpìt do lavice.
„Posaïte se a buïte jistí, ¾e vám ještì dnes tu vaši algebru seètu,“ s posunkem svého ukazováku vybídl øeditel tøi matematické antitalenty k odchodu do lavic.
„Pešek, co jste to zamumlal na vzorec á plus bé krát á minus bé?“
Pešek vyskoèil z lavice a zùstal stát s vytøeštìným pohledem na øeditele.
„Tak co bylo, to vaše, á, á, á,“ zeptal se ironicky øeditel, „nìkdo vám stoupl na nohu, nebo jste myslel, ¾e máme hodinu zpìvu?“
„Prosím ano, toti¾, prosím né,“ koktal Pešek a hluboce se divil, jak si to øíïa zapamatoval, kdy¾ kolem nìj pøebìhl a nic na jeho zablekotání neøíkal. To bylo na jeho rozcvièce se vzorci nejzajímavìjší, pamatoval si všechny odpovìdi i mlèení, nebo zaváhání a pak to všem osolil.
Pøi hodinì matematiky jsme museli být stále ve støehu, stále pøipraveni na po¾adovanou odpovìï. Zadal tøeba výpoèet nìjakého slo¾itìjšího vzorce, vyvolal k tabuli na zaèátek vìtšinou Veverkovou, o které jsme vìdìli, ¾e zná všechno a všichni jsme museli do sešitu poèítat souèasnì s ní.
„Staèí Veverková,“ pøerušil náhle její poèítání a zvolal: „pokraèuje Šulc.“ Veverková odbìhla a k tabuli pøišel Šulc. Vzal køídu a zaèala rozpaèitì psát. Po dvou øádcích se opìt ozval øeditel: „Pokraèuje Morávek!“ Morávka vystøídal Zedníèek. Ten se u výpoètu zarazil, se zoufalým výrazem bloudil po tøídì, a kýváním bradou naznaèoval dotaz, jak dál. ®ádné nápovìdy se však nedoèkal.
„Zedníèek, sednout, pokraèuje Veselá,“ mrzutým hlasem naznaèil Schwarz nespokojenost. Nakonec to šla dopoèítat Veverková, která opravila výsledek a byla opìt pochválena.
Pøi tomhle zpùsobu poèítání, dokázal zamìstnat celou tøídu, nikdo neunikl. Bohu¾el, nìkdy byli vyvolaní u tabule tak rychlí, ¾e to ostatní nestaèili ani opisovat, nato¾, aby tomu rozumìli. Nejhorší bylo, ¾e na èísla na tabuli nebylo vidìt pøes postavu poèítajícího, nebo se èmaropisná èísla nedala rozluštit, a to se klepala vìtšina oslovených. Zachraòovali to Chalupný s Medunou a Voøíškem, kteøí postupný výpoèet zvládali jen s nápovìdou a hlavnì pomalým, loudavým krokem, kdy¾ mìli jít k tabuli.
„Voøíšek,“ zvolával Schwarz, „vy jdete k tabuli, jako kdy¾ se jdete modlit do zákristie, trochu pohybu prosím!“
Vzorcové rozcvièky pokraèovaly a stávaly se vìtší hrozbou, proto¾e byly stále slo¾itìjší a nároènìjší na zapamatování. Desky lavic se plnily vzorci, jednak vyrytými, jednak napsanými inkoustem. Poslou¾ila i zadní plocha opìradel ¾idlí, dlanì, prsty, rukávy. Situace byla èím dál napjatìjší, jen jsme nevìdìli, jak si pomoci. Šprtali jsme, pøedøíkávali vzorce o pøestávce na chodbì nahlas, jak pøi procesí na Svatou horu. Stejnì jsme jeho tempu chrlení otázek nestaèili.
Jednoho dne pøišla Jelínková s nápadem od svého bratra, který studoval matematiku na univerzitì.
„Co kdybychom se šerifa zeptali na nìjaký matematický problém. Aby nám ho vysvìtlil. Tøeba ho tím od zkoušení zdr¾íme,“ navrhla mo¾nost, jak zmírnit úsilí øeditele dostat do nás matematické myšlení.
Její návrh byl okam¾itì schválen. Jen šlo o to zajímavý problém najít. Jelínková slíbila, ¾e se bratra zeptá a nìco pøinese.
„Zeptat se šerifa ale musí nìkdo jiný, já mám trému,“ podmiòovala svou ochotu splnìním slibu, ¾e to sama nebude muset šerifovi navrhnout. Bráška opravdu pomohl. Nejednalo se o ¾ádný tì¾ký matematický problém. Spíše o kuriozitu, známou ka¾dému, kdo se o matematiku jen trochu zajímal, nato¾ našemu šerifovi.
Rozhodnutí, kdo se Schwarze zeptá, padlo vyta¾ením kratší sirky na Chalupného. Pøi jeho známých výsledcích a odpovìdích to bylo dost odvá¾né, ale zkusil to. Hned jak skonèila rozcvièka, pøihlásil se.
„Prosím, pane øediteli, mohl byste nám vysvìtlit, jak je mo¾né pomocí rozkladu mnohoèlenù dokázat, ¾e dvì se rovnají jedné?“
„Chalupný,“ podíval se pøekvapenì na studenta, „kde jste k tomu zrovna vy, pøišel? Váš zájem je opravdu mimoøádný, u mì jste samá nedostateèná a teï tohle. No dobrá, vysvìtlím.“
V øediteli se zøejmì ozvala vnitøní pýcha. Dostal mo¾nost se pøedvést. Ukázat tìm dutým hlavám, posti¾eným neschopností, zapamatovat si základní matematické pojmy a vzorce, co je to logické uva¾ování a praktické pou¾ití matematiky i v zábavné formì. Ješitnost mu nedovolila pokraèovat v obvyklém postupu vystøídání pùlky tøídy na jednom pøíkladu. Chopil se køídy a zaèal na tabuli energickými tahy psát a chrlit ze sebe dùkaz, ¾e dvì se rovnají jedné.
V m¾iku na sedmém øádku podtrhl výsledek rovnice. Dvì, rovná se jedna. Tøída ani nedutala. Schwarz se otoèil ke tøídì s napøa¾enou rukou, ve které dr¾el køídu, øekl:
„Quod erat demonstrandum, je to jasné?“
Z lavic se ozvalo jakési pochvalné mruèení, prolo¾ené nìkolika hlasitìjšími souhlasy, ¾e ano. Tøída byla napjatá a èekala na vysvìtlení, proto¾e výsledek byl naprosto nesmyslný a logicky nezdùvodnitelný.
„Vá¾ení, váš souhlas dokazuje, ¾e vám to jasné není a nechali jste se pomýlit zdánlivì správným pou¾itým postupem rozkladu mnohoèlenu pøi øešení rovnice. Ujal se bli¾šího vysvìtlení, ukázal na moment, kdy se podaøilo dokázat logický nesmysl. Èas ubíhal a Schwarz opakovanì ukazoval na to, ¾e matematika je nádherná vìda a ¾e jí je mo¾né i pobavit, a zábavným zpùsobem zvýšit její oblibu.
Sympatické bylo, ¾e se ten den nezkoušelo. Abychom nezùstali nic dlu¾ni výuce, pøipomnìl nám na konci hodiny citát Alberta Einsteina, ¾e matematika je jediný skuteènì zaruèený zpùsob, jak se zbláznit.
„Této skuteènosti se u vás naprosto neobávám a jako domácí úkol napíšete, jaká je podle vás nejnenávidìnìjší vìta v matematice.“
Musel být svým vystoupením dojat, proto¾e ze tøídy odešel i s køídou v ruce.