Jak nám Je¾íšek pøetváøku prominul Bylo to ke konci roku 1959, kdy se nezadr¾itelnì blí¾ily vytou¾ené vánoèní prázdniny. Tomu taky odpovídala atmosféra a nálada ve tøídì veèerního studia stavební prùmyslovky, ve které si pracující doplòovali své vzdìlání. Zaèala pøestávka, na chodbách se rozprostøel obvyklý ruch. Také ve tøídì zaèal ten známý halas, ve kterém pøeva¾ovaly hlasy ¾enské, prolínány basovým bruèením nìkolika mu¾ù.
Znenadání vyskoèila na stupínek u tabule štíhlounká Jarka, kterou jsme pro její štíhlou postavièku a zároveò ponìkud dutou hlavu a taneèní kreace u tabule nazývali Hurdiskou. Toto podobenství s dutou, tenkou a pevnou stropní tvárnicí a indickou taneènicí bylo fascinující. Hurdiska se umìla velmi dobøe vcítit do ka¾dé situace, kterou tøída pro¾ívala, a tak se nikdo nedivil, kdy¾ vytáhla svazek prskavek, rychle je rozdala, zhasla svìtla a zaèala zpívat tu táhlou, vznešenou koledu – Narodil se Kristus Pán.
Tøída zareagovala spontánnì, jako hejno holubù pøi zmìnì smìru letu. Ve ztemnìlé místnosti tøídy, osvìtlené jen jiskøícími prskavkami, zaznìl starý chorál o narození Krista a o tom, ¾e se máme veselit, kdy¾ nám vykvetl z rù¾e kvítek. Bylo mo¾né pochybovat o tom, kolik je ve tøídì vìøících. Ve skuteènosti, jak se pozdìji ukázalo, tam nebyl nikdo, ale ta po mnoho generací pøe¾ívající tradice, kterou nezlomila ani tupá materialistická výchova a dìdomrázovství, propukla v té intimitì šera takovou silou a vášní, kterou by závidìl leckterý knìz pøi bohoslu¾bì.
Nad hlavami zpìvákù se zaèal vznášet modravý dým z prskavek a dokresloval tu zvláštní, absurdní situaci. Zpìv se rozléhal a sílil, jak se pøidávali další a další ¾áci, z nich¾ nìkteøí zkoušeli pøispívat do chóru druhými i tøetími hlasy. Na stupínku, s rozta¾enýma rukama, v ka¾dé ruce prskavku, stála ve své vznešené póze Hurdiska a svým sopránem tahala výšky, které vystupovaly a¾ ke stropu zahaleném ji¾ hustým oblakem.
Pøi druhé sloce, kterou ovšem ji¾ nìkteøí doprovázeli jen popìvkem – la, la, la, se náhle rozlétly dveøe jak pøi divadelním výstupu. Do tøídy se vøítil obtloustlý politický zástupce øeditele školy Kuk. Tøesoucí se rukou v té tmì zašátral u dveøí po vypínaèi a rozsvítil svìtla. Pohled na tøídu, které ji¾ zbo¾ná slova – radujme se, zamrzla v ústech, byl ohromující. Sedící ¾áci, z nich¾ se nìkteøí pokoušeli povstat, stále ještì tøímali v ruce hoøící prskavky.
Na zaøvání zástupce øeditele Kuka: "Zhasnìte to!", zareagovali zcela logicky, ale nevhodnì – smíchem. Zkuste zhasnout hoøící prskavku v takové situaci. Teprve po tøetím hrozivém zaøvání zaèaly nìkteré prskavky dohoøívat. Jen ten modrý dým nad hlavami zùstával jako ozvìna pøedchozího zbo¾ného zpìvu. Kdy¾ ještì nìkolik prskavek na jeho øev nereagovalo, zvolal výhru¾nì: "Komunisti vystoupit!".
Tento rozkaz ovšem ji¾ tøídu ponìkud v té rozvernosti zarazil. Všichni se zaèali rozhlí¾et, kdo je vlastnì ve tøídì komunista. Po chvíli trapného ticha se ozval znovu naléhavý køik soudruha zástupce Kuka.
"Sou tu òáký komunisti?"
Tu se v zadní lavici zvedla osamocená ruka Pavla Henka, který byl zamìstnán u jakési stavební slo¾ky ministerstva vnitra.
"Udìlejte si tady poøádek!", zaøval Kuk, vybìhl ze tøídy na chodbu a významnì práskl dveømi.
Chvíli bylo ticho, prskavky ji¾ dohoøely, jen modravý dým se rozplýval. Rozpaèité oblièeje zíraly na Hurdisku, která na stupínku jako by zkamenìla.
"Blbec!", øekla samozøejmým hlasem, „slaví jen øíjnovou revoluci." Svým taneèním krokem si šla sednout do lavice. Z oèí jí však tryskalo nepokryté šibalství. Pro podobné situace mìla vtipné rèení - s blbcem se nikdy nepøi, nìkteøí lidé by si nemuseli všimnout, ¾e je mezi vámi rozdíl.
Tøída letargicky mlèela, vìdoma si jaké následky mohou za tuto seanci nastat. Ticho narušil a¾ zvonek ohlašující konec pøestávky. V pokraèující hodinì hospodáøského plánování ¾áci ani vyuèujícího poøádnì nevnímali a netrpìlivì èekali na konec vyuèování. Tøída se rychle vyprázdnila a provinile se rozprchla ze školy do veèerní malostranské ulice.
Tøídní profesor této podaøené tøídy byl in¾enýr Mareš. Postarší pán, pøíjemného, elegantního vzhledu, klidný, mírný ve svém projevu. Významný specialista na tenkostìnné konstrukce, pøed nìkolika lety dokonce korespondent akademie vìd, odkud však byl pro svùj pùvod a postoje vyhoštìn. Tento vysoce vzdìlaný a erudovaný odborník a publicista v oboru stavebních a tenkostìnných konstrukcí byl nakonec rád, ¾e mohl alespoò uèit matematiku a mechaniku na úrovni této støední stavební školy.
®áci ho mìli rádi pro jeho zpùsob, jakým umìl tuto suchou a nezá¾ivnou vìdu pøednášet a svými zajímavými prùpovídkami okoøenit tì¾ko pochopitelné abstrakce. Jeho oblíbený citát Goetha: "Šedá je teorie, ale zelený je strom ¾ivota," dokresloval jeho ¾ivotní styl. Miloval vá¾nou hudbu a èasto pozval své ¾áky na koncerty Mozartových, Haydnových a dalších dìl klasikù, o nich¾ umìl také zasvìcenì vyprávìt.
Událost se zpìvem koledy se ho pochopitelnì bytostnì dotýkala. Pøedevším ho mohl soudruh Kuk, jako politický zástupce øeditele školy lacinì obvinit z neschopnosti uplatòování tøídního pøístupu k výchovì budoucí socialistické støední inteligence, s dùsledky jednoznaènými – vyhazov. Naštìstí to rychle pochopilo nìkolik ¾ákù, vèetnì organizátorky zpìvu Hurdisky, pøedsedkynì tøídy Majerové a dvìma výteèníky Petrem a Karlem. Dali hlavy dohromady a jak bylo v té budovatelské dobì zvykem, sepsali kolektivní socialistický závazek, v nìm¾ se zavázali k obligátnímu sbìru starého papíru, úpravì nástìnných novin, zlepšení prospìchu a školní docházky, odpracování brigádnických hodin na úpravì a úklidu školního dvora a vyrobení výukových pomùcek pro kabinet stavitelství.
S tímto závazkem navštívili jako zkroušená a pokorná delegace tøídy soudruha zástupce øeditele Kuka. Soudruh Kuk nejprve pøekvapenì zíral na loudavé, nesmìlým krokem vstupující ¾áky. Patrnì se obával, ¾e mu pøišli zazpívat tøíkrálovou koledu. Kdy¾ zjistil, ¾e jsou ètyøi, brzy získal jistotu a z výšky uvìdomìlého strá¾ce dodr¾ování zásad proletáøského internacionalismu a budovatele socialismu, s uspokojením a¾ fanatickým vyslechl omluvu nesmìlé delegace. Hurdiska, ve zlomené pozici, jakou umìla sehrát u tabule, kdy¾ jí chybìly vìdomosti, oznaèila tyto zpìvy za neuvá¾ený projev pøe¾itkù v hlavách nìkterých ¾ákù a slíbila, ¾e se nìco podobného ji¾ opakovat nebude. Majerová chvìjící se rukou pøedala spokojenému zástupci písemný závazek, který spoleènì sestavili.
Soudruh Kuk se špatnì pøedstíranou lhostejností, ale dojatì a s velkým potìšením, pøijal písemný projev závazku jako zadostiuèinìní za pøedvánoèní poklesek. Nasadil si brýle a zaèetl se do podané listiny. Obèas pøerušil èetbu a zahledìl se jakýmsi otcovským pohledem na delegaci, pøièem¾ pokyvoval hlavou. Kdy¾ doèetl, bylo vidìt, ¾e se zmocnil pocit vítìzství. Celý se napøímil a se zvednutou hlavou zaèal pateticky pøítomné ¾áky chválit.
"Soudruzi, ani nevíte, jaký krok jste ve své uvìdomìlosti uèinili. Strana si takových mladých støednì technických kádrù vá¾í a budoucnost socialistického stavebnictví je ve vašich rukou. Budování nového myšlení je jako budování stavby, musí se zaèít od základù. To si pamatujte!"
Se silným stiskem podával pak všem svou dìlnickou ruku a dìkoval za projevenou sebekritiku a za tento, podle nìho stateèný budovatelský poèin.
Po pøíchodu delegace zpìt do tøídy prohlásila Hurdiska: "Náš Mareš je zachránìn, ten Kuk ho snad bude jmenovat zase zpátky akademikem!" Tím se sice nestal, ale na obou stranách bylo znát plné uspokojení. Zelený strom ¾ivota tak rozkvetl a tøídu dále bavila šedá teorie matematiky a mechaniky.
Pøemysl Èasar
* * *
Kolá¾e Marie Zieglerová
Ilustrace: Eva Rydrychová
Poznámka redakce: Ètenáøùm, kterým se texty Pøemysla Èasara líbí, doporuèujeme shlédnout jeho videa, která jsou dùkazem jeho mnohostranných kreativnì tvùrèích schopností. Zobrazit všechny èlánky autora
.jpg)