Georges-Alexandre-Cesar-Leopold Bizet, francouzský hudební skladatel a klavírista
Je ironií osudu, ¾e autor nejslavnìjší a nejznámìjší opery vùbec za svého ¾ivota netušil, jak bude jednou jeho dílo, opera „Carmen“, známé. Pokud si to uvìdomíme, budeme ještì více pøekvapeni, kolik skladatelových dìl zùstalo nikdy neprovedeno, kolik mìlo pøedstavení a¾ dlouho po jeho smrti a kolik se jich ztratilo. Pøes to, ¾e slo¾il i další význaèné skladby, které známy jsou, i tyto zùstaly ve stínu „Carmen“.
Hudební skladatel Georges Bizet se narodil 25. øíjna 1838 v rue de la Tour d´Auvergne è. 26 v devátém paøí¾ském okrsku a byl pojmenován Alexandre César Léopold Bizet. Ale pøi køtu 16. bøezna 1840 dostal jméno Georges, které je s ním prov¾dy spojeno. Pocházel z hudebnické rodiny: tatínek Adolphe Armand Bizet (1810 - 1886) byl uèitelem zpìvu a amatérským skladatelem a maminka Aimée Léopoldine Joséphine, rozená Delsarte (1814 - 1861), byla nadanou klavíristkou a sestrou významného uèitele zpìvu Françoise Delsarta (1811 - 1871).
Jeho talent se projevil u¾ v dìtství a proto byl u¾ krátce pøed svými desátými narozeninami pøijat na paøí¾skou konzervatoø. Umìní fugy a kontrabasu ho uèil Pierre Zimmermann (1785 - 1853), kterého nìkdy pøi vyuèování nahrazoval jeho ze» - hudební skladatel Charles Gounod (1818 - 1893) - a kterého po jeho smrti jako uèitel vystøídal významný francouzský skladatel Fromental Halévy (1799 - 1862), autor slavné opery „®idovka“ (La Juive). Na klavír Bizeta uèil hrát Antoine François Marmontel (1816 - 1898) a na varhany ho uèil hrát François Benoist (1794 - 1878). Dokonce se uvádí, ¾e hudebního skladatele Franze Liszta (1811 - 1886), který byl u Fromentala Halévyho na jaøe 1861 na veèeøi, Bizetùv klavírní pøednes zaujal natolik, ¾e mu prorokoval, ¾e se stane vynikajícím klavíristou Evropy. Za klavírní hru ho chválil také hudební skladatel Hector Berlioz (1803 - 1869).
Mezi jinými cenami bìhem studií získal v r. 1851 druhé místo v soutì¾i o Øímskou cenu (Prix de Rome), pøi èem¾ udìlení prvního místa znamenalo stipendium pro studijní pobyt v Øímì. Dále získal v r. 1855 ceny za fugu a skladbu pro varhany a ve vìku sedmnácti let napsal svou první symfonii C Dur. Tato symfonie se ztratila a byla objevena dlouho po jeho smrti. Po 2. svìtové válce napsal gruzínsko-americký choreograf George Balanchine (1904 - 1983) balet na hudbu této Bizetovy „Symfonie C Dur“ a slavná premiéra v provedení baletu Paøí¾ské opery se konala v roce 1947 s pojmenováním „Køiš»álový palác“ (Le Palais de Cristal). Ka¾dá vìta baletu má jednoho sólistu, balet nemá dìj. Na konci tanèí všichni spoleènì.
V roce 1854 slo¾il Bizet nìkolik fug na témata svých uèitelù a nìkolik písní. Podle nìkterých pramenù napsal Bizet v jednoaktovou operu „Lékaøùv dùm“ (La Maison du docteur) s libretem Henryho Boiteauxe u¾ v roce 1852, podle jiných a¾ v roce 1855. Opera nebyla nikdy provedena a zbyl po ní pouze klavírní výtah. Z roku 1855 je pøedehra „Ouverture in A“.
V roce 1857 získal Bizet spolu s dalším hudebním skladatelem Charlesem Lecoguem (1832 - 1918) první místo v soutì¾i o Øímskou cenu. Cena byla udìlena za operetu „Doktor Miracle“ (Le Docteur Miracle). Libreto napsali Léon Battu (1828 - 1857) a Ludovic Halévy (1834 - 1908), kteøí byli i libretisty Jacquesa Offenbacha (1819 - 1880), pøièem¾ Ludovic Halévy byl synovcem Bizetova uèitele. Libreto èerpalo z frašky irského dramatika Richarda Brinsleyho Sheridana (1751 - 1816) „Den svatého Patrika (Saint Patrick´s Day). Opereta byla provedena jedenáctkrát v Offenbachovì divadle Bouffes-Parisiens; premiéra byla 9. dubna 1857.
V Øímì bydlel Bizet ve Ville Medici di Roma v ulici Viale dei Trinità dei Monti, kde bydlívali všichni výherci této ceny, a kde je dnes muzeum - viz obrázek.
Bìhem studií slo¾il Bizet ještì nìkolik scénických skladeb pro rùzné pøíle¾itosti. V r. 1856 to byly kantáty „David“ od Gastona d´Albana a „Svatby Prométheovy (Les noces de Prométhée) od Romaina Cornuta, které se obì ztratily. V roce 1857 napsal Bizet další kantáty, z nich¾ nìkteré nejsou kompletní, napøíklad „Andìl a Tobiáš“ (L´ange et Tobie) na biblický námìt a na slova Léona Halévyho (1802 - 1883), bratra Fromentalova; dále kantátu „Héloise de Montfort“ na slova Émila Deschampse (1791 - 1871) z doby ta¾ení proto albigenským ve 12. století; „Okouzlený rytíø“ (Le chevalier enchanté) na slova Calude-Emmanuela, markýze de Pastoret (1755 - 1840). Pouhé dvì z tìchto kantát byly dokonèeny a jsou snad úplné: „Návrat Virginie“ (Le retour de Virginie) od Hermanna Rolleta a „Clovis a Clotilda“ od Amédéa Buriona.
Na základì „øímské“ ceny mohl Bizet strávit tøi roky v Itálii, ale musel se kvùli špatnému zdravotnímu stavu maminky vrátit u¾ za dva roky - v roce 1860; maminka zemøela v roce 1861.
V Øímì Bizet napsal operu „Don Procopio“, která má podobný námìt jako opera „Don Pasquale“ od Gaetana Donizettiho (1797 - 1848). Je to o starém lakomci, který nutí svou neteø ke sòatku s dalším lakomcem. Neteø se svým milým vymyslí lest a pøed svým nápadníkem se projeví jako marnotratnice, èím¾ ze svatby sejde. Opera se ztratila a byla objevena rovnì¾ za dlouho po Bizetovì smrti.
V Øímì také napsal Bizet své jediné duchovní dílo „Te Deum“, které bylo urèeno k soutì¾i Prix Rodrigues, ale Bizet v soutì¾i neuspìl a „Te Deum“ zùstalo nepublikováno a¾ do roku 1971. Bizet mìl v roce 1859 zámìr napsat ještì dvì další symfonie, ale prý znièil ještì v prosinci jejich rukopis. V létì roku 1860 opustil Øím a cestoval po Itálii, proto¾e mìl zámìr napsat další symfonii, v ní¾ by ka¾dá vìta mìla vyvolat dojmy ze ètyø italských mìst: Øíma, Benátek, Florencie a Neapole. Scherzo z této symfonie dokonèil po matèinì smrti; první verzi celé symfonie dokonèil v r. 1866, ale stále skladbu opravoval a do smrti nedodìlal, proto se symfonie nìkdy nazývá „Nedokonèená“. Byla publikována a¾ v roce 1880 jako „Øímská symfonie“.
V roce 1860 skládal vedle symfonie ještì operu „L´amour peintre“ (pøibli¾nì Zamilovaný malíø), ale opera také zùstala nedokonèená a je ztracena. Podobný osud postihl také operetu z roku 1861 „La Prêtresse“ (Knì¾ka).
Mo¾ná v dùsledku matèiny smrti slo¾il v roce 1961 „Scherzo et Marche funebre“ (Scherzo a pohøební pochod).
Po návratu z Itálie se Bizet ¾ivil jako skladatel pøíle¾itostné hudby. Nìjakou dobu také hudbì vyuèoval.
Pomìrnì málo je z Bizetova ¾ivota známo, ¾e podle urèitých pramenù se v èervnu roku 1862 narodil Marii Reiter, slu¾ebné v domì Bizetových, syn Jean Bizet. Chlapec vyrùstal v domnìnce, ¾e jeho otcem je Adolphe Bizet, tedy ¾e se jedná o nevlastního bratra Georgese Bizeta. Ale pozdìji jeho matka prozradila, ¾e skuteèným otcem byl Georges Bizet. O osudech tohoto Bizeta další generace není dále nic známo.
V roce 1862 také zemøel Fromental Halévy a jeho opera „Noé“ zùstala nedokonèená. Bizet ji dokonèil, ale nebyla hrána a¾ do r. 1885. Tého¾ roku slo¾il také operu, vycházející z tureckého pøíbìhu - „La guzla de l´emir“ (Emirova guzla, pøièem¾ guzla je jednostrunný smyècový nástroj pùvodem z Balkánu), ale pro neshody s Théâtre lyrique a Opérou Comique nebyla opera nikdy hrána. Libreto bylo od Julesa Barbiera (1825 - 1901) a Michela Carrého (1821 - 1872). Námìty z této opery pøíštího roku zapracoval do další opery, nyní velice úspìšné „Lovci perel“ (Les pecheurs de perles), která mìla dìj na Cejlonu a bylo to drama lásky a obøadù. Premiéra byla v divadle Théâtre lyrique a ze zaèátku nemìla úspìch. Libreto napsali Michel Carré a Eugéne Cormon (1810 - 1903). V roce 1862 zaèal také pracoval na opeøe „Ivan Hrozný“ (Ivan le Terrible) na libreto Françoise Hippolyta Leroye a Henriho Trianona (1811 - 1896). Libreto bylo ale nejdøíve nabídnuto Gounodovi. První soukromé provedení této opery bylo a¾ v roce 1946 a veøejné provedení bylo a¾ v roce 1951 v Bordeax.
Další dva roky nebyl Bizet ve skládání pøíliš výkonný. Zaobíral se nìjakým skladbami studentù a pøipravoval nìkolik pøedstavení a prací pro vydání; sám vydal nìkolik písní s doprovodem klavíru. Také dostal zakázku, aby pøepsal dvì opery od Ambroise Thomase (1811 - 1896) pro klavír sólo a pro klavír pro ètyøi ruce. V roce 1864 slo¾il také operu „L´Andalousie“ (Andalusie).
I v letech 1866 a¾ 1869 skládal písnì na slova francouzských básníkù souèasných i historických. Z tìch historických to byl napøíklad Pierre Ronsard (1524 - 1585) nebo Jean François Regnard (1655 - 1709); ze souèasníkù Alphonse de Lamartine (1790 - 1869), Théophile Gautier (1811 - 1872), Victor Hugo (1802 - 1885), Alfred de Musset (1810 - 1857) a básníøka Marcelina Desbordes - Valmore (1786 - 1859). Pøes velmi malé pøíjmy odmítl místo uèitele hudby i koncertního klavíristy, proto¾e potøeboval volnost ke skladbì.
V roce 1867 byla v Théâtre Lyrique premiéra opery „Kráska z Perthu“ (La jolie folie de Perth) s libretem od Julese Henriho Vernoye de Saint Georges (1799 - 1875) a Julese Adenise (1823 - 1900) na motivy románu Sira Waltera Scotta (1771 - 1832) „The Fair Maid of Perth Or, St. Valentine's Day“ (Poèestná dívka z Perthu aneb Den svatého Valentina). Opera mìla pouze osmnáct repríz.
V prosinci roku 1867 se v divadle Théâtre Athénée konala premiéra ètyøaktové opery, èi spíš operety „Malbrough s'en va-t-en-guerre“ (Malbruk na vojnu jede) o vojenských dobrodru¾stvích vévody Johna Churchilla, vévody z Marlborough na libreto Paula Siarudina (1813 - 1883) a Williama Busnacha (1832 - 1907), synovce slavného Fromentala Halévyho.
V roce 1867 se Bizet zasnoubil s Geneviéve Halévy, dcerou svého bývalého uèitele. Geneviéve Halévy byla jako klavíristka ¾aèkou hudebního skladatele Charlese Gounoda (1818 - 1893). Její matka byla sochaøka a sbìratelka výtvarného umìní Léonie Rodrigues - Henrigues (1820 - 1884) a pocházela z ¾idovsko - portugalské rodiny. - Uvedený obrázek paní Geneviéve je a¾ z doby po Bizetovì smrti. Po smrti Halévyho v roce 1862 a po smrti své sestry trpìla Geneviéve èasto melancholií. Rodina Geneviévy byla ale proti sòatku s nepøíliš bohatým Bizetem, pøes to, ¾e to byl oblíbený Halévyho ¾ák. Dokonce usilovala o zrušení zasnoubení. Snoubenci však stáli na svém. Geneviéve ale odmítla konverzi na katolicismus.
V roce 1868 vznikla opera o pìti dìjstvích „Templáøi“ (Les templiers) na libreto Julesa Henriho Vernoye a Léona Halévyho. Opera se ztratila. V roce 1868 bylo odmítnuto rùznými divadly nìkolik Bizetových skladeb. Další Bizetova opera, byla z roku 1869. Byla to opera „Pohár krále z Tuly“ (La coupe du roi de Thulé) na libreto Louise Galleta (1835 - 1898) a Édouarda Blaua an Goethovy motivy. Z opery se zachovaly pouze fragmenty.
V roce 1869 se Bizet o¾enil s Geneviéve. Man¾elé bydleli v Paøí¾i v rue de Douai è. 22 s Geneviéviným bratrancem Ludovicem Halévym, jeho ¾enou Valentinou a dvìma syny Éliem a pozdìji také s Danielem. Daniel byl stejnì starý jako syn Bizetových Jacques (1872 - 1922), který se narodil tøi roky po svatbì. Man¾elství Bizetových dost trpìlo nedostatkem penìz, které se ještì vyèerpaly prusko-francouzskou válkou. K tomu ještì Geneviévina matka trpìla nìjakou duševní chorobou, ale i paní Geneviéve byla nìkolikrát blízká zhroucení, co¾ všechno pøispívalo k neustálému napìtí a man¾elství pøíliš š»astné nebylo.
V roce 1870 zaèal Bizet nìkolik prací, ale po porá¾ce Napoleona III. v bitvì u Sedanu pruskými vojsky ve francouzsko- pruské válce se stal také èlenem národní gardy. Bìhem oble¾ení Paøí¾e se Bizetovi s man¾elkou podaøilo uprchnout do mìsta Le Vésinet nedaleko Paøí¾e.
V letech 1870 a¾ 1871 zaèal Bizet pracovat na další opeøe „Clarisse Harlowe“, na téma románu anglického spisovatele Samuela Richardsona, hrabìte z Derby (1689 - 1761). Libreto napsali Philippe Gile (1831 - 1901) a Adolphe Jaime (1824 - 1901). Podobnì pracoval i na komické jednoaktovce „Grisélidis“ o ïábelských pokušeních mladé pastýøky ze støedovìké Provence na libreto dramatika Victoriena Sardoua (1831 - 1908). Téma pozdìji zhudebnil francouzský hudební skladatel Jules Massenet (1842 - 1901). Ani jedna z tìchto Bizetových oper nebyla ani dokonèena, ani provozována.
Jediné Bizetovo dílo z této doby, které se zachovalo, je prùvodní hudba k dramatu Alphonse Daudeta „Arlézanka (L ´Arlésienne), jeho¾ premiéra byla na podzim roku 1972, ale po patnácti reprízách byla z programu Théâtre Vaudeville sta¾ena. Nyní se doprovodná hudba hraje v podobì svity, tj. hudby, spojující pøedevším taneèní prvky z takovýchto prùvodních hudebních dìl. Svitu “Arlézanka“ po Bizetovì smrti dokompletoval jeho pøítel, hudební skladatel Ernest Guiraud (1837 - 1892), s ním¾ kdysi studoval na paøí¾ské konzervatoøi. Drama Daudet zpracoval podle jedné ze svých povídek, které u¾ døíve èasopisecky uveøejnil. Sbírka povídek z Provence byla zveøejnìna nejdøíve pod názvem „Dopisy z mého mlýna“ (Lettres de mon moulin).
V roce 1871 slo¾il Bizet komickou jednoaktovku „D¾amilé“ (Djamileh) z prostøedí orientálního harému o mladém orientálním velmo¾ovi, který všechno má, ¾e se mu i jeho harémové krásky zprotiví. Ale otrokynì D¾amilé ho u¾ dlouho miluje a kdy¾ zjistí, ¾e její pán hledá novou lásku, pou¾ije lsti a v noci se k nìmu pøiblí¾í jako nová krasavice. On ji ale pozná, je na ni pøíkrý, ale proto¾e zároveò zjistí, jak velice ho má ráda, uèiní ji favoritkou svého harému. Libreto napsal Louis Gallet podle básnì francouzského básníka Alfreda de Musset (1810 - 1857) „Namouna“. Premiéra byla 22. kvìtna 1872 a opera je nyní pova¾ována za pøedchùdkyni slavnìjší „Carmen“. Pøíliš velký úspìch však nemìla a skladatel prý o publiku prohlásil: „Oni mi nerozumìjí.“
Z roku 1871 byla jeho skladba „Jeux d´enfants“ (Dìtské hry). Je to dvanáctidílná skladba pro klavír pro ètyøi ruce.
Bizet slo¾il bìhem svého ¾ivota ještì nìkolik dalších skladeb pro klavír.
V létì - 10. èervence 1872 - se narodil man¾elùm Bizetovým syn Jacques.
V listopadu toho roku byla v paøí¾ském Château d´Eau premiéra jednoaktové hudební høíèky „Sol-si-ré-pif-pan“, o ní¾ není s výjimkou data premiéry nic známo; pravdìpodobnì se ztratila.
V roce 1872 skládal Bizet ještì operu „Don Rodrigue“ podle námìtu španìlského dramatika Guilléna de Castro (1569 - 1631) o španìlském národním hrdinovi El Cidovi. De Castro byl toti¾, ještì pøed Francouzem Pierrem Corneillem (1606 - 1684), prapùvodcem dramatu o nìm. Cid se vlastním jménem nazýval Rodrigo Díaz de Vívar (1040 - 1099). Libreto napsali Louis Gallet a Édouard Blau. Jednalo se pouze o nedokonèený návrh. Premiéra torza opery se konala a¾ v závìru dvacátého století. V roce 1873 slo¾il Bizet ještì symfonickou pøedehru „Patrie“ (Vlast).
V létì 1873 napsal Bizet podstatnou èást své další opery „Carmen“, která vycházela z drobné povídky francouzského spisovatele Prospera Meriméa (1803 - 1870) z roku 1846. Pøíbìh pùvodní povídky vyprávìné v první osobì líèil spisovatelovu cestu po Španìlsku, kde se setkal s místním podloudníkem. Proto¾e mu byl sympatický, pomohl mu i uprchnout pøed èetníky. Ale pozdìji se s ním setkal a¾ pøi své návštìvì ve vìzení, kde podloudník èekal na popravu a kde mu podloudník vyprávìl svùj ¾ivot, jak byl vojákem a jak ho okouzlila cikánka, kterou mìl zatknout. Líèil, jak se kvùli ní stal podloudníkem a nakonec ji ze ¾árlivosti zabil. Pozdìji byly spisovatelovi doruèeny hodinky se vzkazem od podloudníka, které mìl nìkomu pøedat se zprávou, ¾e podloudník byl za svùj zloèin popraven.
Obsah opery sleduje základní rysy Meriméovy povídky, ale je mnohem dynamiètìjší v tom, ¾e voják - desátník Don José zabije v závìru opery ze ¾árlivosti cikánku Carmen v okam¾iku vítìzství svého soka toreadora Escamilla pøi koridì. Dramatiènosti pøidává také pøíbìh Josého krajanky Micaëly, která byla první láskou Josého a stále ho miluje. Velmi dramatická je rovnì¾ scéna, kdy si pøi podloudnícké výpravì ¾eny vìští svùj osud a Carmen se z karet dozvídá, ¾e ji Don José zabije, ale ¾e i on v dùsledku toho bude muset zemøít. Libreto napsali Henri Meihac (1831 - 1897) a Ludovic Halévy, pøièem¾ mluvené dialogy napsal Meilhac a zpívané party napsal Halévy. Mluvené dialogy pozdìji pøepracoval Ernest Guiraud na recitativy. Bizet v dobì prací na „Carmen“zakoupil domek v mìsteèku Bougival na Seinì, nedaleko Paøí¾e, kde dokonèil v létì 1874 klavírní výtah opery.
Koncem roku 1874 ¾ili z dùvodu velkého napìtí man¾elé Bizetovi dva mìsíce oddìlenì a tehdy Bizet svou nejslavnìjší operu dokonèil.
S velkou nadìjí èekal Bizet na premiéru, která byla provedena 3. bøezna 1875 v divadle Opéra comique, v hlavní roli s mezzosopranistkou Célestien Galli-Marié (1840 - 1905).
Opera ale byla pøijata vla¾nì. Obecenstvo nemohlo pøijmout, ¾e hrdinkou je cikánka a scény se neodehrávají v nìjakých palácích. Sice bìhem dalších tøí mìsícù bylo sedmatøicet repríz, ale pùvodní zklamání skladatelovo to nevyrovnalo. Bizet se ji¾ nedo¾il velikého úspìchu „Carmen“, který potom následoval.
Ve svém rekreaèním pøíbytku v Bougival pobýval Bizet zaèátkem èervna 1875, kdy náhle 3. èervna zemøel, pøesnì na šesté výroèí své svatby a pøesnì tøi mìsíce po premiéøe „Carmen“.
Krátce pøed smrtí byl ale jmenován rytíøem Èestné legie. O jeho smrti kolují rùzné povìsti: ¾e neunesl zklamání nad „Carmen“, ¾e podlehl infarktu, dokonce se spekulovalo, ¾e nedaleko zaznìla støelná rána. Další podobná úvaha je o tom, ¾e jeho dlouholetý pøítel Élie-Miriam Delaborde (1839 - 1913) ho vyzval k plaveckému závodu v Seinì a on se nachladil. Dnešní úvahy jsou, ¾e zemøel v dùsledku streptokokové infekce.
Byl pochován na slavném paøí¾ském høbitovì Père Lachaise blízko Fréderica Chopina (1810 - 1849) a Gioachina Rossiniho (1792 - 1868).
U¾ v øíjnu 1875 byla premiéra „Carmen“ ve Vídni; tvrdí se, ¾e skladatel Johannes Brahms (1833 - 1897) operu zhlédl dvanáctkrát, jak se mu líbila. Nadšení neskrývali ani další skladatelé - Claude Debussy (1862 - 1918), Camille Saint-Saëns (1835 - 1921) nebo Petr Iljiè Èajkovskij (1840 - 1893). Opera vítìzila ve velkých evropských mìstech a dostala se a¾ do Ameriky. V Paøí¾i zájem ponìkud ze zaèátku opadl. V Praze byla Carmen poprvé hrána nìmecky v roce 1880, pozdìji byla pøelo¾ena od Elišky Krásnohorské a èesky uvedena v Národním divadle v roce 1884.
Paní Geneviéve se nìjakou dobu pøátelila po Bizetovì smrti s Delabordem, ale v roce 1886 se provdala za bohatého právníka a sbìratele umìní Émila Strause, o nìm¾ se tvrdilo, ¾e byl levoboèkem Rotshildovy rodiny. Po Bizetovì smrti, jak stoupala jeho sláva, zdìdila Geneviéve jeho autorská práva; autorská práva po svém otci zdìdila pak po r. 1884, kdy zemøela její matka. Zaøídila si literární salón a setkávala se u ní umìlecká smetánka. Bizetùv syn Jacques chodil do školy s Danielem Halévym, dále s pozdìjším spisovatelem Marcelem Proustem (1871 - 1922), který rodinu Strausových èasto navštìvoval. Poznal salón paní Geneviévy i to, ¾e v nìm vznikalo hnutí na podporu nevinnì odsouzeného Alfreda Dreyfuse (1859 - 1935), známého ze špioná¾ní Dreyfusyovy aféry v roce 1894, a celé pozorované dìni popsal ve tøetím díle svého ¾ivotního díla „Hledání ztraceného èasu“ (À la recherche du temps perdu), nazvaném „Svìt Guermantových“ (Le Coté de Guermantes) a paní Geneviéva byla pøedlohou pro knì¾nu Guermantovou.
V mládí si byli Proust a mladý Bizet více ne¾li blízcí. Hudební historikové o nìm uvádìjí, ¾e byl také velmi køehké duševní nátury. Jsou jen mlhavé zmínky o dvou Jacquesových man¾elstvích. Jacques Bizet byl spisovatelem a novináøem; po roce 1900 si zaøídil automobilový salón „Le Zèbre“ (Zebra). Ve vìku padesáti let se ale zastøelil, snad prý v dùsledku alkoholismu a po¾ívání drog. Zemøel o patnáct dní døíve ne¾ jeho pøítel Marcel Proust.
„Carmen“ se stala bìhem devatenáctého a hlavnì dvacátého století nejslavnìjší operou.
Rùzné Bizetovy melodie byly také u¾ity v baletní tvorbì. Vedle ji¾ uvedené „Symfonie C Dur“ zaran¾oval ruský skladatel Rodion Šèedrin (* 1932) „Carmen - Suite“ pro Bolšoj teatr a v úpravì francouzského choreografa Rolanda Petita (* 1924) se tanèí „Arlézanka“.
Je zvláštní, ¾e Bizetovým jménem, pøes to, ¾e se jedná o tak významného skladatele, je po svìtì pojmenováno pomìrnì málo ulic a pomník má snad pouze na svém hrobì. V Èeské republice ulici nemá, pouze na Slovensku v Nitøe je Bizetova ulice.