TOÈITÝ VÍR
Øeka od Bílku k Chotìboøi neteèe línì co noha nohu mine, ale má naspìch. Skáèe a brká pøes balvany, jako by nad ní nìkdo práskal bièem. Místy sotva popadá dech. Koryto je sevøené z obou stran zalesnìnými stránìmi a vysokými skalami. Na nejvyšší je mo¾no spatøit Èertùv stolek.
A tady na tom divokém ocásku vody mìl svùj domov vodník. Svoji tùòku udr¾oval èistou a celý úsek øeky mìl pod kontrolou a se všemi pstruhy i raky vycházel po dobrém. A jak tak rejdil od rána do veèera po øece, vracel se domù unavený a pøece nerad. Nikdo ho tam toti¾ neèekal. Veèeøi si musel udìlat sám, sám si pøišít záplatu na všední fráèek, podlepit staré boty, sám se sebou pohovoøit a co bylo nejhorší, sám musel i spát. A to na milého vodníèka bylo moc.
Kdy¾ k nìmu na návštìvu zavítal nìkterý vodník ze sousedství, v¾dycky pøiplaval se svou man¾elkou a nìkdy i s houfem dìtí. Vodník z Doubravky nevìdìl, co døív. Jestli je s jásotem pøivítat, nebo zaplakat nad svým neštìstím. Jednou mu vodník a¾ od Mladotic nabídl k okouknutí svou dceru. Holka byla feš a vodníkovi se moc líbila. Poøád po ní pokukoval, ale kdy¾ s ní zùstal sám, nevìdìl jak zaèít. V rozpacích kroutil šùsek a malièko koktal. Nevypravil ze sebe kloudné slovo. Holka mìla fištrón a hned poznala, kterak se vìci mezi nimi mají. Nakrucovala se pøed ním, aby mu dodala odvahy, ale vodník byl v tìch vìcech doèista nezkušený. Potøeboval se poradit, ale nemìl s kým. Za jejím tátou nemohl, aby si ten ještì nerozmyslel, ¾e ji takovému nekòubovi nedá. Holka si v zrcadle jeho tùòky navìsila na sebe barevné pentle a v jednom kuse se ho ptala, jak jí sluší. On si myslel, ¾e moc, ale bál se jí to øíct.
„Uka¾ mi své dušièky,“ lísala se k nìmu.
Ale vodník z Doubravky ¾ádné dušièky nemìl. Hrníèky stály v polièce doèista prázdné. Co mìl tedy dìlat? Pøiznat barvu se mu nechtìlo, aby v jejích oèích nevypadal jako nìjaký nuzák.
Holka u¾ mezitím okoukla v jeho domácnosti kde co a právì proto, ¾e poznala, jaký je dobrák, si s ním drobátko pohrávala. Tu a tam s ním koketovala, tu a tam se kolem nìho toèila tak blizouèko, ¾e vodníèkovi ucházel dech. Taky spolu plavali proti proudu mezi kameny a zpátky se dr¾eli za ruce, proto¾e je to neslo jako na tobogánu. Kdy¾ se nedíval, nakoukla mu také do špajzky a podstrojovala mu pak samé dobroty, ¾e se divil, kde ¾e se tady vzaly.
Kdy¾ mladotický vodník vidìl, ¾e by mohla být ruka v rukávì, ohlásil èas k návratu. A jako správný otec domluvil se ¾enichem èas svatby.
Oba mladí se hned tetelili radostí ze spoleèného ¾ivota, hned usychali smutkem, ¾e se musí ještì rozejít. Kdy¾ byli otec s dcerou pøipraveni na cestu, budoucí nevìsta svého milého sama objala a nìco mu pošeptala. Poté vklouzli do vln. Vodníèek je vyprovázel a¾ k Dolnímu mlýnu a a¾ na Valše se zastavil a dlouho se za nimi díval.
Zatím se pøipravoval na svatbu. Poøídil si nový klobouk, nový fráèek a botky. Vyèistil kdejaký koøínek, kdejakou skulinu a èekal. A ve slíbený den se celý jak ze škatulky vypravil do Mladotic. Ale ouha. Rodièe ho pøivítali plaèky.
„Pøichomejtnul se tady nìjakej pobuda od Èertovky a holku nám unesl.“
A ¾e byl doubravský vodníèek plný lásky, dala mu sílu a odvahu, ¾e si pro ni dojede. Na nic neèekal a plaval dál. Po proudu to šlo samo.
Ne¾ našel Èertovku, musel se nìkolikrát ptát a ne zadarmo. V Praze to u¾ nebylo tak snadné, bøehy byly kamenné a vody jako v moøi. Pøi vší smùle mìl štìstí, ¾e potkal jednoho, kdo toho dotyèného zlodìje znal. Kousek s ním plaval a ukázal mu, kudy se dát.
„S ním radìj nic nemít,“ øekl. „Dál musíte sám.“
Vodníèek z Doubravky nešel za ním na rovinu, ale lišácky ho vylákal ven. Poèkal si, a¾ vytáhne paty z domu a šup a u¾ byl v jeho království. Jak uvidìl svoji nevìstu celou uplakanou, pøešmiknul provaz, kterým byla uvázaná, a u¾ spolu kormidlovali po proudu k Labi a pak dál proti proudu a¾ domù.
Doma se moc neradovali, proto¾e èekali, ¾e pra¾skému vztek zatemní mozek a bude tu jako na koni.
„Jen a» si pøijde. Pustím se s ním do køí¾ku. Dokud bude z vody vystøikovat bílá pìna, bude vítìzit on. Zbarví-li se do èervena, budu vítìzit já. Tak si to moje milá pamatuj.“
Netrvalo dlouho a pøedpovìï se vyplnila. Mladá vodnice byla schovaná, aby ji zase neodnesl a tak jim dvìma vodníkùm nezbylo, ne¾ se dát spolu do køí¾ku. Oba mìli síly za tøi. Voda se v tùòce vaøila, støíkala do všech stran, mocnými gejzíry šla do výšky, huèela a øvala, a¾ se skály otøásaly. Vodnici se podlamovaly nohy, tiskla si ruce na prsa, vidìla jen bílou pìnu. Tu se v tùòce zaèala voda toèit èím dál rychleji, bílá pìna klesala a barvila se do èervena.
Najednou z tùòky vyskoèil pra¾ský vodník, jako úhoø se prosmekl mezi kameny a zmizel po proudu.