Letadlem z Prahy do Káhiry coby dup. Z Káhiry do Hurghady coby další dup. A u¾ jen chybí jen krùèíèek k hotelu Aladdin – Beach Resort, room No. 577.
Cestou do vytou¾eného cíle mì doprovází vysoký, štíhlý Egyp»an, nese mùj miniaturní kuføík a u¾ nám zbývá jen vystoupit po ètyøech schùdkách na terasu, ze které vedou dveøe do mého apartmánu. Vše probíhá idylicky, a¾ na jednu cihlu, která se rozhodla, ¾e se na schodišti trochu uvolní. Nesmìla bych to být já, abych jí s uvolnìním ochotnì nepomohla, nestoupla na ni, neupadla, nepraštila se do hlavy o roh zídky, ohranièující terasu, nevyrobila si tak na uvítanou velikánskou bouli na èele a to vše nestihla za pouhých deset minut pobytu v zemi faraonù.
Mùj pùvabný prùvodce trochu znejistìl. Starostlivì mì postavil na nohy, usmál se, odemkl pokoje, a pak se pro jistotu neslyšnì rozplynul v rozlehlém parku. K obìdu do hotelové restaurace Agrabah jsem se dostavila ještì v pùvodní podobì.
„Ahmed,“ pøedstavil se pan vrchní, který mì bude po dobu dovolené obsluhovat u stolu prostorné jídelny. K veèeøi jsem u¾ pøicupitala maskovaná. Zavinil to mùj zbrusu nový ctitel, Stékající Hematom, který mi zaèal vyznávat lásku.
„Hned, jak jsem vás spatøil, bylo mi jasné, ¾e bez vás nemohu existovat. ®e spolu za¾ijeme ještì mnoho legrace. Proto jsem se usadil nad vaším pravým okem pod kù¾í na vašem èele. Vy tomu mému obydlí øíkáte boule, já pøíbytek snù.“
Stékající Hematom ke mnì cítil sympatie, snad také proto, ¾e byl vynikající výtvarník. Kolega. Jeho dekorativní práce pøitahovala pozornost široké veøejnosti. Našel u mì pohodlí i pochopení, a tak si pøál, jako ka¾dý zamilovaný gentleman, abych z jeho pøítomnosti mìla prospìch a aby mi to slušelo. Pro ka¾dou pøíle¾itost dekoroval mùj oblièej jinak.
Jakmile vrchní Ahmed druhý den pøi snídani spatøil mou zøítelnici zasazenou v modrofialovém rámu, zaèala jsem u nìj mít „oko“, byla jsem rázem jeho VIP host.
V pokleku mi podával aperitiv, s pøedtanèením pøinášel hlavní jídlo, se sladkostmi na tácu pøinesl i sladký úsmìv, pøi kterém obna¾il nejbìlejší zuby z nejbìlejších zubù, co jsou na svìtì k vidìní. S úklonou mi podal kvìtinu, nabídl ovoce v košíku a nalil bájeèné víno, oèarované sluncem.
Mùj Hematom si mnul ruce, jak se mu práce daøí, a proto¾e jeho láska byla opravdová a nezištná, na Ahmeda ne¾árlil a pokraèoval ve své umìlecké èinnosti. Neopouštìl mì ani v noci. Spal se mnou, sprchoval se se mnou, plaval se mnou v hotelovém bazénu i v moøi. Dny míjely a on mi v zrcadle ka¾dé ráno pøedstavil mé nové vzezøení. Všichni turisté i místní obyvatelé se na mne zaèali usmívat. Chtìli znát mé jméno a zem pùvodu. Maséøi pøi masá¾ích nešetøili silami, na výletì v Luxoru jsem na památku dostala drobné dárky. Beduíni z pouštì, kteøí se nechávají za peníze fotografovat vsedì na velbloudech s celou rodinou i domácím zvíøectvem, mì po¾ádali, mohou-li si vyfotografovat oni mì.
Hematom se tomu smál, a¾ se za bouli popadal. Š»astný, stékal a stékal, aby mne na plá¾ích, na lodích, na poušti, na ulicích, u pyramid, v muzeích, lidé nepøehlédli. Nepøehlédly mì ani ryby, které nahlí¾ely do ponorky, ze které jsem je okénkem sledovala v jejich pøirozeném prostøedí. Jakmile mne, obludu s modrým oblièejem, spatøily, málem lekly, jak se lekly.
Obávala jsem se zúèastnit veèírku na rozlouèenou. Kupodivu jsem si tam i zatanèila. Koneènì, kdo by si nechal ujít pøíle¾itost zatanèit si s Fantomasem. Oddaný ctitel mì ještì doprovodil na letištì, ale letìt se mnou do mé vlasti nemohl. Mìl prošlý cestovní pas.
Potvrdil mi poøekadlo, ¾e všechno zlé je pro nìco dobré. Nikdy bych nevìøila, ¾e tolik zábavy, lidského porozumìní v nouzi, a laskavosti, mù¾e èlovìku pøinést boule na èele.