Není nad to udìlat nìkdy nìco trochu jinak, rozbít ten všední stereotyp. A tak zase po nìjaké dobì vyrá¾íme na veèerní výstup za malým dobrodru¾stvím. Šlapeme na zøíceninu Lestkova, abychom se pokochali výhledem na poklidnì le¾ící Krušné hory. A jak jinak - pro mì tak typicky - u¾ít si tu západ slunce.
Projdeme branou Lestkova a u¾ to je zá¾itek. Èlovìk prostì musí chtì nechtì myslet na bývalé majitele hradu. Ten souèasný nás hned na zaèátku vyzval, abychom ze zemì sebrali libovolný kámen a donesli ho na nádvoøí. Rádi se toho ujmeme a ochotnì se ještì vracíme pro další úlovek - ale pozor, nesbíráme takové, pod kterými oèividnì kdosi bydlí.
Ne¾ dojde na oèekávaný západ slunce - snad nám to mraky nepøekazí, nemìlo bych jich být moc, ale zároveò ani málo - se kocháme výhledem dolù na Klášterec nad Ohøí. Nad ním se rozprostírá høeben Krušných hor.
Slunce se zaèíná kutálet dolù a pøedstavení pomalu zaèíná. Nejprve fotografova zlatá hodinka, která pokryje krajinu naèervenalým závojem.
Potom pøichází ukládání ke spánku a my se díváme hradními víèky na tu nádheru, kterou nám sice mraky trochu rozplizly do jednolitého svìtla, ale stejnì je to uchvacující a jedineèný pohled. Syrová krajina s dominantou protìjší Šumné je pøikryta peøinou ozáøených hor.
Klínovec dává vìdìt svou pøítomnost svým nesmìlým prstíkem, který zdálky pùsobí titìrnì.
Nic lepšího u¾ z toho nevymáèkneme, a tak se vracíme dolù døív, ne¾ jsme mìli pùvodnì v plánu. Vyu¾ijeme posledního svìtla na cestu a tichý les jen nesmìle pípá utichajícími hlasy ptáèkù. Štìbetají si dobrou noc.