Stav beztí¾e
Spoleènì s prvními ptáky jara, pøilétali k nám z valašských kopcù i naši pøíbuzní. Strýc Stanislav na motocyklu, teta Vìra v pøívìsném vozíku.
Já byl tehdy hodnì mladý a zahledìný sám do sebe.
Nechápal jsem jejich pošetilost. Øeèièky o radosti z pohybu,
ptaèí volnosti. Alespoò na chvíli, prý, letìt proti vìtru...
Tehdy jsem nechápal vùbec nic. A tetka Vìrka, šátek na babku, nesplòovala mùj ideál krásy.
Byl jsem mladý a tou¾il objevovat. Vzdálené cíle, opravdovou krásu.
Ale stejnì jako mùj pøítel Saint-Exupéry, objevil jsem pozdìji jen otisky svých vlastních, tápavých krokù.
S posledními dny podzimu odlétli jednou i strýc Stanislav a teta Vìra.
Odlétli na svou nejt쾚í, závìreènou pou».
Pøesto¾e mì v¾dy zvali k sobì, na Valachy, nezbylo ani skrojek chleba na oplátku návštìvy. Ji¾ nikdy neoslovím Standu abych zvìdìl,
kudy ¾e to burácel z Velkých Karlovic k nám, do Zlína.
A pøi jaké rychlosti rozpíná pa¾e do podoby køídel,
aby vzlétl -
Kdy¾ stav beztí¾e pøichází.
Nikdo ji¾ neèeká ve dveøích, cinknout si na zdraví ptáèkem slivovice.
A komu mám dnes øíct, ¾e semínko krásných pošetilostí padlo na pøipravenou pùdu.
Dnes chytám vítr do plachet já.
Cestou z kopce na kopec a znova dolù,
rozpínám pa¾e do podoby køídel,
abych vzlétl,
abych zvítìzil -
Kdy¾ stav beztí¾e pøichází.
Strýc Standa na motocyklu Jawa dvìstìpadesát pérák.
Já na bicyklu Merida Cobra.
Slunce v zádech.
Oheò v srdci.
Chorál bez oddechu.
Text. Bøetislav Kotyza
Ilustrace: Václava Arnoštová