Podívejte, ten Kefalín u¾ je tady zase!
aneb Nesmrtelný Švandrlík
Miloslava Švandrlíka jsem osobnì poznal více jak pøed pìtadvaceti léty, kdy mi dovolil otiskovat svoje povídky na stránkách internetu. Od té doby nebylo snad jediné návštìvy Prahy, abych se s ním v jeho domku na Chodovì nesetkal a spolu si nezavzpomínali na staré zlaté èasy.
Ka¾dé posezení s ním se stalo pro mne nezapomenutelným zá¾itkem, na který nikdy nezapomenu. Mezi tato setkání patøí i shledání s nim za úèelem rozhovoru, kde jsem poznal i jeho stále pohodovou pøítelkyní Jarmilou Rù¾ièkovou. Paní Jarmila také nìkdy ilustrovala jeho knihy a mimo jiné se moc hezky a¾ do jeho smrti se o nìj starala. Její kresby mohly smìle konkurovat známým kresbám Švandrlíkova pøítele Jiøího Wintera Neprakty, který ilustroval pøevá¾nou èást jeho knih.
Humor klasika èeského humoru Vladimíra Švandrlíka mi byla hodnì blízká. Ve svých knihách dokázal vtáhnout a bavit ètenáøe hned od zaèátku a¾ do poslední stránky. Pøi ètení ka¾dý najde figurku, která mu ze svého okolí nìkoho pøipomíná. Svùj rafinovaný humor èerpal v podstatì ze svého ¾ivota.
Ne však všechny jeho povídky byly zdaøilé, ale natolik byl sebekritický a o tom vìdìl. V jedné ze svých knih napsal, jak mu jednou Zdenìk Jirotka polo¾il otázku, èím to je, ¾e jeho psaní má nìkdy tak kolísavou úroveò. Na to dostal od Švandrlíka odpovìï na pøíkladu fotbalistù: „Nìkdo vystøelí na bránu, jen kdy¾ má jisté, ¾e z toho bude jasná branka a na druhé stranì jsou èutálisti, kteøí støílejí za ka¾dou cenu, proto¾e je to baví."
Právì dnes 26. øíjna je tomu rovných deset let, co nás tento jedineèný spisovatel a humorista opustil. Rád bych nyní se ètenáøi Senior Tip pøilo¾eným rozhovorem a následnì publikováním nìkterých jeho povídek pøipomnìl tohoto výjimeèného èlovìka a také tím uctil jeho památku.
Václav ®idek
* * *
Se Švandou je švanda a se Švandrlíkem sranda
Dojel jsem na Chodov a asi po deseti minutách chvatné chùze ze stanice Metra Opatov jsem se vøítil do vilkové zástavby, kde mne nostalgicky ovanul èas Kefalínova mládí z románu „Èerný baron od Botièe“, ale ne na dlouho. Dnešní pøítomnost mi nemilosrdnì pøipomnìly pyšnì se tyèící vì¾ovce, zoufalé vykøièníky postkomunismu pra¾ských sídliš», a to hned tìsnì za hranicí tìchto, jakoby strachy pøikrèených domkù.
V brance jednoho z tìchto malièkých domeèkù stál a vyhlí¾el mne se svatou trpìlivostí pan Miloslav Švandrlík, autor nesmrtelných „Èerných baronù“, to proto, abych ho nemusel dlouho hledat. Pøiznám se bez muèení: pøišel jsem o 15 minut pozdìji, bylo mi odpuštìno, a to i jeho stále se usmívající milou pøítelkyní paní Jarmilou Rù¾ièkovou.
Ne¾ jsem se staèil vydýchat, osvì¾it vyschlá ústa vodou, tak pan Miloslav byl ji¾ pohodlnì usazen v køesle a pøipraven odpovídat na mé otázky. Jeho stále zarputilý výraz ve tváøi, který ho doprovází celým ¾ivotem, je jenom zastírací maska, za kterou se nachází veselost a nezmìrná zásoba humoru, snad ještì na dalších sto let.
■ Na zaèátku všeho bylo Bo¾í slovo a ve vašem pøípadì to byli známí „Èerní baroni“. Mù¾ete, pane Miloslave, o¾ivit, jak to tenkrát zaèalo? A byl to skuteènì re¾isér Ján Roháè, který vám dal impuls pustit se do psaní tím známým citátem: „ Švanda, o tom Terazky musíš napísa», oni »a obesia, ale dielo bude na svete!“?
S Janem Roháèem jsme byli spolu¾áci. A tohle se stalo o nìkolik let pozdìji, kdy¾ on byl v Televizi a já jsem chodil do Televize a tam jsem své historky vyprávìl. Jan Roháè mì povzbuzoval a také mì vlastnì svým zpùsobem do Televize dostal, proto¾e já jsem pøišel z vojny takovej otrhanej, oškubanej, teï jsem nevìdìl kam se vrtnout, kdy¾ tu jsem jednou potkal na Václaváku u Františkánské zahrady Roháèe, elegantnì obleèeného, ve fialovém motýlku, a on se na mne podíval, vykulil oèi a povídá: Švanda, takto nemô¾eš robi» kariéru. Stupni si na Václavské námestie a kriè „Nemám èas!“
Dá se øíct, ¾e jsme byli kamarádi, setkávali jsme se velmi èasto. On byl vùbec obrovskej suverén, zatímco já nebyl suverénní, ale za to víc ošuntìlej. A tak mi jednou povídá: „Švanda, já ti uká¾em, kde máš ši».“
Zaved mne do salónu Adam, kde šil on, a teï jsme si tam sedli a za chvíli se ozvalo: “Pan Roháè k panu Hrbkovi!“. A Roháè mi na to povídá: „No vidíš, tak u¾ toto ma stojí stovku.“.
■ Mù¾ete pro naše ètenáøe pøidat ještì nìjakou tu historku s Janem Roháèem, pokud mo¾no veselou?
Já mám spousty historek a všechny jenom veselý! On mìl od zaèátku takovej silnej vùz a jednou mne málem pøejel. To bylo v Rù¾ový ulici v Praze. Jen tak tak ho zarazil pøede mnou, vystoupil a povídá: „Švanda, vieš ako zomrel Gaudí?“ a já povídám: „Vím, pøejela ho tramvaj!“. „Hej, a teba mohlo prejis» auto a já bysom si to odsral, preto¾e mám v sebe póllitra koòaku!“.
■ Nedávno jste oslavil významné ¾ivotní jubileum – 70 let. Tak¾e dnes u¾ je vám pøes sedmdesát. Všiml jsem si jedné zajímavé shody: ¾e jste rovnì¾ napsal pøes sedmdesát románù, to znamená v prùmìru, kdy¾ zapoèteme pøedškolní i školní léta, jednu knihu za rok. Které èasové období vašeho ¾ivota bylo nejplodnìjší?
Ilustrace Jarmily Rù¾ièkové
Pro mì je nejplodnìjší to období, kdy je zájem nakladatele knihu vydat. Nepatøím k autorùm, který by si psali do „šuplíku“ a nevìdìli co s tím. Èili potom mne popadne lenora a moc toho nenapíšu. To znamená, ¾e v èase normalizace jsem toho udìlal pramálo. ®ivil jsem se tím, ¾e jsem psal jen do èasopisù jako do Dikobrazu a do nìkterejch jinejch novin, kde mne tøeba nìkolik mìsícù tiskli a pak dostali befel, abych s tím pøestal, prostì byla to taková dost nepøíjemná doba. Do kní¾ek jsem se nepouštìl.
■ Pøed chvílí mi na vás paní Jarmilka prozradila, ¾e máte zkrocené Múzy, které lítají, kdy vy jim poruèíte. Jak tomu bylo u Baronù – ty jste pøeci psal u¾ v èase normalizace?
Ano, máte pravdu, vlastnì jsem ty „Barony“ psal od roku šedesát do „šuplíku“, ale psal jsem je taky strašnì pomalu. Èetl jsem z toho ukázky v Semaforu a teprve kdy¾ zaèalo to Pra¾ský jaro, nebo to bylo tìsnì pøed tím, mì napadlo, ¾e by to opravdu mohlo vyjít, tak jsem pøidal.
■ Druhý díl „Baronù“ vyšel bez vašeho souhlasu po konfiskaci v Èeskoslovensku v èeském jazyce ve Švýcarsku a Anglii. Kdy¾ pøišla zmìna re¾imu, dostal jste zpìtnì vyplacený nìjaký honoráø?
Ve Švýcarsku jsem nìco dostal. Poslal jsem tam jednoho kamaráda a ten tam nìco vymoh. Za to, co vyšlo v Anglii u Tomskýho, jsem sice nic nedostal, ale hned mi zase, asi jako na odškodnìnou, vydal novou kní¾ku.
■ Dal vám komunistický re¾im nìjak pocítit nesouhlas s vydáním Baronù v cizinì?
Ano, zastavili mi vydávání mých èlánkù, a co bylo nejlepší, ¾e si mì pozvali na pohovor, kde mìli námitky a radili mi, abych napsal ¾alobu, ¾e oni mi pomù¾ou vymoci mùj honoráø. Ovšem s tím, ¾e já se ho vzdám, proto¾e by nebylo morální, kdybych za protistátní literaturu kasoval peníze.
Pozdìji jsem zas byl vyslýchanej STB v Ruzyni, to bylo v èase, kdy se podepisovala Anticharta, naléhali na mì a já se pøiznal, ¾e jsem druhej díl Baronù èetl veøejnì v Semaforu. Pak následoval jejich závìr: napsali nìco takového jako smlouvu, kterou jsem podepsal, a tam bylo napsáno: „Vzhledem k tomu, ¾e trestný èin pobuøování je promlèen, je Státní správa Veøejné bezpeènosti povinna navrátit spisovateli Švandrlíkovi vìc doliènou a dùle¾itou pro vyšetøování, to jest dva strojopisy druhého dílu Èerných baronù. Toto navrácení bylo provedeno znièením.“
■ Pøíznivci vašich románù vìtšinou vìdí, ¾e vojín Kefalín jste vlastnì vy, èili ¾e jste tím pádem slou¾il u PTP. Mù¾ete nám ten èas trochu pøiblí¾it? Jak jste se k nim dostal? V¾dy» váš otec byl - coby tramvaják - vlastnì pùvodu proletáøského....
Pétépáci byli zalo¾eni v roce 48. Po Stalinovì smrti se tento útvar zaèal pomalu likvidovat. Já jsem nastoupil v tøiapadesátým, èili my jsme ještì byli tìmi pravými pétépáky s èernými výlo¾kami, ale u¾ jsme to mìli jen na dva roky. S námi ještì dosluhovali ètvrtým a pátým rokem staøí mazáci, které posílali v tý dobì do civilu. Byl to zkrátka rozkaz, ¾e u¾ je musej - jako pøevychovaný - pustit do civilu. Byl tam staro¾itník Hlavín a ten odmítal za tìchto podmínek jít domù a na ka¾dou otázku odpovídal: „Hovno jste mi pøevychovali!“ a odùvodòoval to: „Kdy¾ jim øeknu, ¾e jsem pøevychovanej, tak si budou všichni myslet, ¾e jsem se dal k fízlùm.“
Co bylo pøíèinou toho, ¾e jsem se k nim dostal? Kdo ví? Já jsem mìl sní¾enou zdravotní kvalifikaci a na AMU jsem mìl taky nemalý prùšvih, nebo» jsem parodoval èeské dìjiny v jedný høe. Pamatuji se, ¾e dr. Gess si mì zavolal na kobereèek a povídá: „Soudruhu, je pozoruhodné, ¾e celý náš národ si vá¾í knì¾ny Libuše a ty jsi z ní udìlal kurvu! Ale pravda, kdy¾ jsem to èet, taky jsem se zasmál.“
■ Mezi barony se také dostali, jak jste sám se zmínil, branci se sní¾enou zdravotní kvalifikací, tak zvaní štátskripli. Paradox je, ¾e byli i pøes své politické pøesvìdèení takzvanì nevinní a museli slou¾it mezi protire¾imními „padouchy“ socialistické spoleènosti. Konkrétnì mám teï na mysli zarytého komunistu z pøesvìdèení Jasánka.
Ano, Jasánek byl slabej na plíce – asi musel mít tuberu. Po skonèení vojenské slu¾by pracoval jako redaktor v Mladý frontì, potom v èasopisu Student a ještì pozdìji udìlal velkou kariéru: skonèil jako mluvèí èeský vlády. Ještì v osmašedesátém byl zástupcem šéfredaktora Kramera ve Študentu, co¾ byl v tom èase jeden z nejprogresivnìjších èasopisù, a tak mi vyprávìl šéfredaktor Dikobrazu Bešta, který byl v tý dobì aparátèík, jak v¾dycky chodil na ÚV øíkat, co se dìje ve Študentu. V¾dycky mu øíkali: "Doba je vá¾ná, Marceli, nesmíš nic zamlèovat, musíš nám øíct všechno, co ta kontrarevoluce pøipravuje!“ A on na to øíkal: „Soudruzi, a není to podlé?“ Kdy¾ mu øekli, ¾e není, tak donášel dál.
■ Šéfredaktorem Dikobrazu byl jistý èas Pavel Kohout. Máte také z té doby nìjaké vzpomínky?
Kdy¾ jsem zaèínal v Dikobraze, to bylo ve dvaapadesátým roce, Pavel Kohout se zrovna rozvádìl s Alenou Vránovou. Ona od nìj utekla jako Pyšná princezna za princem Rá¾em. Já jsem pøišel do Dikobrazu a tam byl nepøedstavitelný zmatek. Všichni mi øíkali: „Švando, jdi radši domù, tady je binec, Pafka Kohout se zamknul v kreslírnì a chce skoèit z okna. A kdy¾ skoèí na ten Václavák, tak nás všechny zavøou.“ Já jsem teda chtìl u¾ jít, jen¾e z kreslírny se ozvalo nìkolik výstøelù. To u¾ nikdo na nic neèekal, Ev¾en Sejèek vyrazil dveøe – mysleli si, ¾e se zastøelil – a on tam Pafka Kohout pálil ze slu¾ební pistole do fotografie Aleny Vránový v její ¾ivotní velikosti.
■ Co u vás, pane Miloslave, obdivuji je, ¾e ve svých románech tak velice kriticky popisujete spisovatele Kefalína, èím¾ tak nepøímo odhalujete své slabosti i neøesti – prostì doká¾ete si dìlat legraci sám ze sebe, co¾ málo kdo umí. Nemáte nìkdy obavu, ¾e tím utrpí presti¾ a povìst vá¾eného pana spisovatele?
Ne, ba naopak. Teï v následující kní¾ce, kterou píšu, je to u¾ úplnì hrozný. To a¾ si pøeètou ètenáøi, uvidìj teprve, co jsem zaè.
■ Já bych si dovolil prozradit ètenáøùm, ¾e koncem roku (pozn.redakce: 2003) vyjde další nová kniha pod titulem „Kniha o knize“, kde budou uvedena všechna pravá jména postav vašich románù. Mù¾ete ètenáøùm u¾ dopøedu prozradit jak se jmenoval pravým jménem Jasánek?
Jasánek se jmenoval Marcel Jansen. My jsme se obèas vídávali v Dikobrazu, on tam chodil za šéfredaktorem Beštou a v¾dycky mi øíkával "pøíteli ve zbrani", "spolubojovníku", tak nìjak mì nazýval a furt mi nabízel zavedení telefonu, proto¾e jeho man¾elka dìlala øeditelku spojù a nebyl to pro ní problém.
■ Píšete teï - mimo „Knihy o knize“ - ještì nìco jiného?
Teïka píšu poslední díl, který patøí do série Èerných baronù a bude se to jmenovat „Nesmiøitelný Terazky“. A tam taky umøe. U¾ je mu devadesát, tak u¾ prostì umøít musí .
■ Jak splnil Landovský vaše pøedstavy ve filmové roli Terazkyho?
Divadelním projevem a výkonem ano, ale postavou ne – Terazky byl dvoumetrovej krasavec, kterej honil baby. Landovský ve své podstatì nemusel nikoho hrát, on takovej bodrej je a kdy¾ se napije, tak je to stejnì døevorubec, ale jinak moc hodnej èlovìk.
■ Èasto si vás lidé zamìòuji s kreslíøem Nepraktou. Máte nìjakou veselou pøíhodu spojenou s touto zámìnou?
Jednou jsme v tisku nìkoho napálili. My jsme se podepisovali Neprakta Švandrlík, a já jsem potom dostal dopis, kde mi bylo láno kvùli nìjakýmu vtipu a tam stálo: „Nedívíme se, ¾e jste tak zatí¾enej, kdy¾ vám rodièe dali tak pitvorné jméno jako je Neprakta.
■ Další velice rozvernou postavièkou vašich románù je uèitel Anpoš, ètyøikrát š»astnì ¾enatý tøikrát neš»astnì rozvedený. Mù¾ete ho ètenáøùm trochu více z jeho souèasného ¾ivota pøiblí¾it?
Tento mùj spolubojovník a uèitel, pravým jménem Antoš nás navštìvuje dodnes. Je to ú¾asnì svéráznej a hodnej èlovìk. Dodnes motá šály, nabízí je nám a svým pøátelùm jako dárek a nic mu nevadí, ¾e mu kdysi Terazky ty šály rozdupal a øval na nìho, ¾e šály pletou jenom buzeranti.
On mìl vùbec neuvìøitelnej ¾ivot a teï se na stará kolena usadil, u¾ je po pátý ¾enatej. Jeho minulá ¾enitba nebyla, stejnì jako všechny pøedešlé, nijak moc š»astná, proto¾e si vzal nìjakou vdovu se sedmi dìtma a kdy¾ jel do Prahy, tak mu sebrala dùchod, dala mu jen øízek s chlebem a deset korun na útratu. No a dopadlo to velice špatnì, proto¾e všechny ty dìti mu potom natloukly, i pøesto, ¾e se sna¾il. Øíkal: „Sekal sem trávu na zahradì a ka¾dou nedìli jsem hrál v kostele na varhanech, tak stejnì pøišly a rozbily mnì hubu!“
Co je na nìm taky krásný, ¾e je èlenem klubu PTP v Hodonínì jako funkcionáø a pokladník. Èasto hrál v automatech a celou pétépátskou pokladnu tam prošustroval. Po tomhle maléru jsme se zase po mnoha letech setkali, kdy¾ pøišel ke mnì a chtìl pùjèit 30 tisíc. Tak jsem mu øekl: „Nepùjèím ti, proto¾e máš smrt na jazyku, brzo umøeš a já od nikoho nic neuvidím. Tady máš tisícovku a jeï zase do Hodonína.“ Tak mi podìkoval a odjel.
Urèitej èas byl taky bezdomec a øešil to tím zpùsobem, ¾e spal ve vlacích, kde byl v teple. Jako bývalej politickej pétépák mìl jako odškodnìní dopravu zadarmo. Vyhledal si vlak do Ostravy, mìl to vypoèítaný – ètyøi hodiny tam a ètyøi zpátky, pak se ráno v tom vlaku ještì umyl a v Praze svì¾í vystoupil.
Další jeho bodrou vlastností je, ¾e je velkej bojovník za pravdu. On je poøád nìjakým zpùsobem ukøivdìnej, a» u¾ køivdou spoleèenskou anebo morální, proti ní¾ za ka¾dou cenu bojuje. Jednou se dozví, ¾e pøi zájezdech dùchodcù, kde bylo pøedvádìný nádobí, byli tito úèastníci napáleni a došlo u nich k zadlu¾ení za 40 tisíc. Dùchodci z toho byli neš»astní; Antoš se to dovìdìl a zaèal za nì bojovat.
Dále tøeba zjistil, ¾e ho Spoøitelna obrala o 13 Kè, tak pøijel do Prahy a chodil po Televizi, Rozhlasu a všude jinde a do¾adoval se zjednání nápravy. Tvrdil, ¾e mu nejde o peníze, ale o princip. Ka¾dý peníz kontroluje do halíøe, je to neuvìøitelný, a¾ patologický.
Hezkej pøíbìh mi vyprávìl, jak jednou byl u Bøeclavi a tam mu na ulici jedna cikánka øekla: „Dìdo, dal by sis?“ On na to, ¾e ne, dìva se na nìho pøesto pøimáèkla a ukradla mu klíèe a osmdesát korun. Na co jediný se zmohl bylo, ¾e za ní køièel, aby mu vrátila aspoò ty klíèe.
Teï se zas o¾enil, proto¾e jako bezdomovec potøeboval získat nìjaký zázemí – hnízdeèko. Nedávno mi psal, ¾e koneènì našel své ¾ivotní štìstí – paní v dùchodu, ¾e bydlej v domovì dùchodcù, kde maj spoleènou jizbièku a tam spolu tancujou a zpívají národní písnièky, on jí nahlas pøedèítá moje kní¾ky a pøitom se tomu smìjou.
Je to zkrátka dìsnì milej èlovíèek, hodnì vykolejenej, jako tak trochu ka¾dej z nás, ale on je vykolejenej parádnì – ale není to nesympatický. Jinak pochází z 26 dìtí – má tøináct vlastních sourozencù a jeho tatínek se o¾enil a vzal si vdovu se 13 dìtmi.
■ Jak vzniklo jméno hlavního hrdiny vašich románù - Kefalín?
To bylo v dobì, kdy se tady pila kofola a já jsem si ke Klinkùm chodil v¾dycky se dvìma taškami pro kofolu. V tom lahùdkáøství si mì v¾dycky tak divnì prohlí¾eli, ¾e toho beru nìjak moc a asi si øíkali, ¾e mám nìkde nìjakou prodejnu, kde to prodávám. A jednou, kdy¾ jsem tam pøišel, se jedna prodavaèka naklonila k tej druhé a povídá: „Podívejte, ten Kofolín u¾ je tady zase.“ To jsem pøi návratu øekl své ¾enì a tý se to moc líbilo, proto¾e my jsme zrovna hledali jméno pro toho vojína, a tak jsme mu øíkali Kofolín a pozdìji z toho vznikl Kefalín.
■ Za jakých okolností jste se poznal tady s paní Jarmilkou?
Ve dvaadevadesátým roce mi zemøela man¾elka Evièka a já jsem chtìl mít její portrét. Zajímalo mì, kdopak by byl schopen to namalovat a dostal jsem tip na Jarmilku.
Neškleb se tak a usmìj se! Vyletí tam ptáèek...
(paní Jarmilka): Musím vám na Miloslava prozradit, ¾e mi dal takové malilinké èernobílé foto na obèanku a z nìho chtìl namalovat velký obraz. A tak jsme se poznali. Po nìjakém èase zjistíte, ¾e kdy¾ si zaènete s tímhle èlovìkem povídat, tak je vám s ním dobøe, nemusíte vysvìtlovat vìci, které byste musel vysvìtlovat jiným, èili je tam stejný koridor myšlení, který je vlastnì základem k tomu, aby vzniklo hezké pøátelství, které je pozdìji neodluèitelnì spojené s láskou.
■ Ale kdy¾ u¾ jsme byli u tìch veselých historek, tak byste mohl, Miloslave, vyprávìt o Ottovi Šafránkovi.
To byl ten šéfredaktor Dikobrazu? Ano. S ním se v mém ¾ivotì taky pojí spousty veselých pøíbìhù. Vzpomínám si na jeden.
Otta Šafránek mìl nepohyblivýho tchána na vozejku, který ho vozil; a proto¾e to byl èlovìk básnivej, tak se zamyslel, toho tchána pustil a ten se na vozejku øítil s kopce pøímo pod tramvaj. Otta se za ním hnal a tìsnì pøed tou tramvají vozejk dostih a prudce škubnul. Tchána zachránil, ale nìco v nìm jako by luplo, dostal prudký bolesti v bøiše a jeho paní, která byla lékaøka mu povídá: „To nic není vá¾ného, to je jenom slepák.“ A oblo¾ila ho ledem, èím¾ mu rozhnojila støeva tak, ¾e od tý doby mohl jíst jen vaøený slepice.
A on se je nauèil ohromným zpùsobem lovit. Na silnici bylo hejno slepic, naèe¾ on se k nim pomalu tím autem blí¾il a kdy¾ dojel na metr dva pøed nì, tak zahoukal, ty slepice se vydìšenì vznesly a on jednu nebo dvì srazil a tak byly v po¾ivatelném stavu.
Jednou zase vznikl takovej vztah mezi Ottou a jednou malíøkou Alenkou, která byla ochotná si s ním zaèít. Ten pak za mnou pøišel a povídá: „Poslyšte, pane Švandrlík, ta Alenka je taková temperamentní, myslíte, ¾e by jí to staèilo dvakrát týdnì?
Jindy jsme zase byli spolu na dovolený, to bylo v èase, kdy vznikl Semafor a jejich první písnièky. Kde kdo se to uèil nazpamì» a my s Ottou jsme je taky zpívali. Veèer v Bechyni jsme si dali láhev èerveného vína, popili jsme a pak jsme si øekli, ¾e se pùjdeme ještì pøed pùlnocí projít kolem Lu¾nice. Tak jsme šli a zpívali si Suchýho a Šlitra èím dál tím hlasitìjc, a¾ tam najednou z jedný chaty vystartoval chlapík a zaøval: „Vy lumpové! Hned pøestaòte a zavøete ty huby, nebo vás dám do Dikobrazu!“.
■ Já se pøiznám, ¾e jsem mìl jako dítì jednou dvojku z chování. Bylo to v prvním pololetí v první tøídì. Pak u¾ jsem byl ale tak chytrý, ¾e jsem dvojku nikdy nedostal. Jak tomu bylo u vás?
Já jsem mìl taky dvojku z chování, ale ne v první tøídì, já ji mìl a¾ od první mìš»anky. Hrozila mi i trojka a na Hudební škole jsem mìl i ètyøku. Vidìl jsem, ¾e ta škola k nièemu není a tak jsem nechodil do školy, ale chodil jsem hrát ping-pong na Zimní stadion.
Ilustrace Jarmily Rù¾ièkové
(paní Jarmila): Promiòte mi, ¾e vám do toho skáèu, ale vzpomnìla jsem si na nìco, co má spojitost tady s Miloslavem. Mùj syn byl ve tøetím roèníku, dìlal ekonomku a hrozila mu dvojka z chování. Já jsem pøilítla s vytøeštìnýma oèima k Miloslavovi a povídám: „Pøedstav si, Miloslave, já byla pozvaná do školy, oni chtìjí dát tomu mému chlapeèkovi dvojku z chování!“ Zkrátka jsem z toho byla na mrtvici. Šlo o pøezouvání se ve škole, ¾e kdy¾ nìkteré dìti zapomnìly pøezùvky, tak musely celý den chodit v pono¾kách tam, kde se uèitelé nepøezouvali, a kdy¾ jim škola skonèila, tak se špinavými pono¾kami, s blátem a špínou z uèitelových bot, zase vklouzly zpátky do èistých bot.
V tom èase u¾ dìti jezdily hodnì do ciziny a vidìly, ¾e tam se nikde nepøezouvají, ani v domácnostech. Nepomohly ¾ádné rozumné argumenty a nìkdo musel být za nedodr¾ování školního øádu potrestán. Jako pøedstavitel této potlaèené revolty byl potrestán dvojkou mùj synek Jakub. Tehdy jsem nevìdìla, jak mám na syna výchovnì jít, aby se nìco podobného pøíštì neopakovalo, a¾ mi poradil Miloslav: „Na jednu stranu je pravda, ¾e se musí pøizpùsobit. Opomeòme to, co je opravdu správné, jestli má chodit v pono¾kách nebo ne. Kdy¾ ho chceš vychovávat, vysvìtli mu to takhle: Zeptej se ho, kdy¾ pùjde po ulici a uvidí hovno, jestli do nìho šlápne?“ Tak jsem pøišla domù a Jakub mi na to øíká: „Ty ses, mámo, zbláznila! Proè bych mìl šlapat do hoven?“ No a já na to: „Vidíš, a ty jsi do nìho šlápnul! A tohle je ponauèení: kdy¾ nìco takového uvidíš, tak se tomu vyhneš.“ A do dneška to funguje.
■ Vy jste se znal i s televizním konferenciérem Dr. Pixou. Víte také na nìho nìco veselého?
Pixa pocházel z významné diplomatické a bankéøské rodiny. V roce devìtatøicátým udìlal maturitu, kdy hned potom zavøeli èeský školy a jemu hrozilo, ¾e bude totálnì nasazanej do Reichu. Rodièe mu rychle zaøídili, ¾e se bude uèit èíšníkem v hotelu Alcron. Tak tam šel, byl tam jeden den a potom mu sehnali nìjaký úøední místo, pak tam pøestal chodit a stal se úøedníkem. Jenom¾e za ètyøi roky dostal obsílku, aby šel dìlat tovaryšský zkoušky v oboru èíšník. Jan šel rychle za øeditelem Alcronu a povídá mu, ¾e byl v hotelu jen jeden den, jak vùbec mù¾e dìlat zkoušky, a ten øeditel mu na to odpovìdìl: „Prosím vás, pane Pixa, udìlejte to pro nás, v¾dy» ti Nìmci by si øekli, ¾e tu máme bordel. Tak pùjdete ke zkouškám, oni vás vyhodìj a bude všechno v poøádku.“
Pixa šel ke zkouškám, všichni pøed ním, co tam pravidelnì chodili, vylítli a on dostal jako první otázku: „Co je to kaviár?“ Jeho odpovìï byla: „Jikry z jesetera.“, naèe¾ ten pøedseda zkušební komise ho nadšenì objal, ¾e je první kdo to ví, a ¾e všichni pøed ním øíkali, ¾e to jsou èerné kulièky, které se sypou do salátù. No a za tohle dostal výuèní list v oboru èíšník.
Pozdìji udìlal doktora 48 rok, tak ho pøeøadili na instalatéra, ¾e se musí vyuèit novému øemeslu. První den, to bylo pøed Vánoci, šel s tou velkou instalatérskou taškou po Ovocným trhu a tam se na nìj vrhla nìjaká strašnì zoufalá ¾enština: „Pane mistr, pane mistr, vy mì musíte zachránit, k nám pøijeli pøíbuzní z Jablonce a bùh ví ještì odkud, máme tam doma tøináct lidí a k tomu ucpanej hajzl." Pixa jí na to povídá: „Milostivá, nezlobte se, ale já tomu vùbec nerozumím!“ Ale ona se nedala odbýt a pomalu s pláèem znovu zaèíná: „Nepovídejte, vy se jen tak vymlouváte.“
Prostì ho vtáhla do bytu a Pixa šel na ten záchod, aby se neøeklo vylezl na mísu k rezervoáru a vytáh z brašny pøevelikej hasák, který mu najednou vyklouzl z ruky, spadl rovnou na tu mísu a ta se rozpùlila. A dílo bylo dokonáno!
Jindy ho zase volali do jednoho bytu, ¾e tam ze zdi vyèuhuje nìjaká prapodivná rourka, která jim hyzdí vnitøek interiéru; on ji upiloval a vytopil kino Valdek.
Jan Pixa má v sobì neuvìøitelné charisma, ale on taky dovede sám sebe hezky shazovat. Jednou mi pøi nìjaký pøíle¾itosti tajuplnì povídá: „Nezlobte se, pane Švandrlík, ono to jen tak vypadá, ¾e jsem vzdìlanej, ale to jsou všechno kecy z tìch kalendáøù, co já jsem musel pøeèíst, abych mohl v TV konferovat.
■ Na samý závìr našeho rozhovoru bych vám rád podìkoval za váš drahocenný èas a -jak se to obyèejnì dìlá - rád bych se vás zeptal, co byste vzkázal našim australským ètenáøùm?
Vzkázal? ®e jim závidím, ¾e tam mají ty klokany, ponìvad¾ já fandím od dìtství Bohémce, která si je kdysi pøivezla z austrálskýho zájezdu, které tam dostali darem. Tihle skokani potom ¾ili v naší zoologický zahradì a Bohemce se øíká Klokani. Tím pádem jsem k nim pøilnul a kdy¾ pøijdu do zoo, tak u nich setrvám delší dobu, ne¾ u jiných zvíøat. Ještì mám rád ¾irafy, ale to nevím proè, k tomu nemám takovej dùvod, ale mám je taky rád.
Co svým krajanùm nezávidím je to šílené horko, které si ani nedovedu pøedstavit. Jinak bych se tam bál jet, proto¾e se bojím hadù a tam je jich strašnì moc jedovatejch. Tak jako ¾e bych tou¾il projít se pralesem a cachtat se tam mezi krododýlama, to u¾ mne vùbec neláká. Jinak mám Austrálii na dálku moc rád.
Václav ®idek - Miloslav Švandrlík- Jarmila Rù¾ièková
***
Foto © Václav ®idek a samostatné foto M. Švandrlíka Milan Richtermoc
Ilustrace z knihy „Blanka obì» sexuálního harašení“ od Jarmily Rù¾ièkové
* * *
Zobrazit všechny èlánky autora