„Vy oba vypadáte jako chudáèkové odnìkud z malièkého státeèku,“ øíkal nám Slávek Šimek pøi procházce v Sydney. Já i Jirka Krampol jsme mlèeli. Proè odporovat šéfovi? Slávek se na mne zadíval, jako by mne testoval:
„Pepo, ty vypadáš jako malej, upracovanej chudáèek z Kladna. Zmuchlaná bunda z vetešnictví, sepraný d¾íny a vlasy… radši nemluvím!“ mlèel jsem. A potom došlo na Jirku Krampola. Ani on neunikl zvídavému zraku šéfa.
„Jiøíèek, to je to samý! Sportovní bunda, kterou našel nìkde ve fitcentru, plátìný kalhoty s lampasem a boty, kterým se stejská po kartáèi.
Vypadáš jako bezdomovec z Okoøe“!“oba jsme mlèeli. Elen, která nás provázela tím krásným mìstem, se usmívala. A Slávek se ještì ozval:
„To mì si nikdo nesplete s èervíèkem z Evropy. Jsem typ svìtobì¾níka! Kosmopolita!“ podívali jsme se s Jirkou na sebe. Mysleli jsme zøejmì na toté¾. Náš šéf mìl na sobì d¾íny, zelený americký kabát, na krku kovbojskou kravatu, na hlavì americkou kšiltovku a na oèích tmavé brýle. Musel jsem uznat, ¾e proti nám vypadal opravdu zápaïácky. U telefonní budky nás míjeli dva australští pankáèi. Jeden mìl v uchu místo náušnice vidlièku sandrik a ta mu ucho prodlou¾ila o deset centimetrù. Jeho kámoš mìl ve vlasech zaèesané kartáèky na zuby nìkolika barev. Oba mìli modøe podmalované oèi. Zadívali se na Slávka, našeho svìtobì¾níka, zaèali se smát a obcházet jej. Ten s vidlièkou v uchu ukazoval prstem na Slávka a pronesl nìco anglicky.
„Co to øíkal?“ ptal se Slávek nervóznì naší kamarádky Elen, kdy¾ pankáèi odešli.
„To radši nechtìj vìdìt,“ smála se.
„Jen se neboj, øekni mi to! Já pøece humoru rozumím!“
„Øíkal: Hele, vole, to je ruskej špión!“
Svìtobì¾ník zakroutil hlavou. Dìlali jsme, ¾e to neslyšíme. Po nìjaké pùlhodinì jsme výrok pochopili. V australských kinech se hrál nìjaký film o ruských špionech. Na plakátech byla namalovaná postava hodnì pøipomínající našeho kamaráda.