SANATORIUM JIØÍHO WOLKRA
Bronchitida, astma, zánìty lícních dutin. Diagnóza nepøíliš veselá. Dostal jsem poukaz na léèení do sanatoria Jiøího Wolkra na Slovensku. Tatranská Poljanka mne pøivítala krásným poèasím. Vystoupil jsem zcela jinde, a tak jsem vlekl dva kufry celý kilometr. Díval jsem se na budovy kombinované døevem. Okolo rostly krásné porosty stromù a na cestách lavièky s chrchlajícími pacienty. V dálce se tyèily Vysoké Tatry. Uprostøed té vznešené nádhery jsem se cítil osamìlý.
„Dva mìsíce!“ povzdychl jsem.
„Ahoj Fousku,“ ozvalo se za mnou. Nevìøil jsem svým oèím. Josef Seifert, fotograf z Kladna.
„Jsem tu na dovolené,“ vysvìtloval a hned mi pomohl s kufry blí¾ k ústavu. Vidìl, ¾e dýchám jak lokomotiva. V kapse jsem mìl sprej Ventolin. Rozlouèili jsme se. Právì jsem chtìl zvednout kufry, kdy¾ jsem spatøil metr od sebe kulturní nástìnku. Stály u ní dvì ¾eny v bílých pláštích. Na nástìnce byly fotografie a upozornìní, ¾e se veèer dává v ústavním kinì Dívka s mušlí. Byl to film, který re¾íroval mùj kamarád, kladenský re¾isér Jiøí Svoboda. Dal mi v tom smutném filmu také roli. Hrál jsem èíšníka a øíkal jsem dùle¾itou vìtu:
„Mám pøinést knedlíky s vejci?“ ale na fotce jsem stál s hezkou hereèkou paní Steimarovou a s Ladislavem Frejem. Paní, která byla dle oslovení druhé doktorka, se na mne pøekvapenì otoèila, pohlédla nìkolikrát z fotky na mne a nadšenì vzkøikla v domnìní, ¾e také patøím k umìlcùm: „Pán Fúzik, tady se vám bude páèit. Tady zomrel Jí¾í Wolker!“
Ukázka z knihy "Pojïte se smát", kterou vydalo nakladatelství PRAGOLINE