MADONA Z PÍSKU
Cestou na vystoupení ve Volyni jsme se zastavili s Jarmilou v Písku. Je to hezké mìsto také proto, ¾e jsem tam byl nìkolikrát s divadlem Semafor. Hrdì jsem ukazoval na budovu divadla.
„Jarmilo“, øíkal jsem své ¾enì, „tady jsme hráli. Nìkolikrát! Se Slávkem Šimkem, s Jirkou Krampolem, s Petrem Spáleným a s dalšími kamarády!“
Pomalu jsme kráèeli po nejstarším kamenném mostì v Èechách. Vydr¾el nápor velké povodnì v roce 2002 a sochy svatých stály na svých místech.
“Svìt se vrací do normálu“, pronesl jsem duchaplnou vìtu.
„Máš hodnì velkou fantazii“, zaslechl jsem odpovìï mé ¾eny. Fotografoval jsem zlatonosnou øeku Otavu. Nechtìnì jsem vrazil do dìdy, který mne míjel s malým kluèíkem.
„To nic!“ usmál se mojí omluvì. „Nejsem z cukru!“
„Láska s nìhou musí zvítìzit nad l¾í a nenávistí“, zašeptal jsem okouzlenì Jarmile. Proti nám šla pomalu, elegantnì jako nì¾ná labu» dívka. Celá v èerném, u krku ji objímal bílý krajkový límeèek. Èerné vlasy mìla sèesány dozadu a na oèích jí sedìly milé kulaté brýlièky. V levé ruce svírala starodávný futrál s houslièkami. Mohlo jí být patnáct let. V její tváøi se snoubila pokora a nìha.
„Jarmilo“, šeptal jsem ¾enì, „vidíš ji? Ta dívka mi dává nadìji, ¾e jsou na svìtì ještì víly. Nì¾ná, cudná, jako madona!“
„Né abys jí nìco øíkal“, varovala mne Jarmila.
„Neboj se“, urazil jsem se, „pøece nejsem ukecanej dìdek!“
Ale kdy¾ nás nì¾ná dívka míjela, neodolal jsem:
„®e uhádnu, na co hrajete?“ oslovil jsem madonu. Mlèela. Jen na mne mimochodem pohlédla.
„Na housle“, ukázal jsem ¾ertovnì na futrál.
„Hovno! Ty jsou bráchy!“ øekla bez zájmu.
Z knihy "Pojïte se smát", kterou vydalo nakladatelství PRAGOLINE