RESTITUCE
Potkal jsem v Praze, v malém bistru v budovì Domu armády, známého, se kterým jsem se nevidìl dobrých ètyøicet let. Byl poøád stejnì závistivý jako tenkrát, kdy¾ mne vidìl vystupovat z mercedesu v Lidicích. Mysle, ¾e je mùj. Zatím mne pouze svezl jeden bohatý majitel kolotoèe, kterému jsem ukázal cestu do Buštìhradu. Nechal jsem ho pøi tom.
„Jak se máš,“ zaèal rozhovor, „jsi nìjak šedivej! To je doba, co? Lepší to bylo za komunistù. Teï se jenom krade a slušnej èlovìk aby se chodil pást.“
Mlèel jsem a myslel na to, jak byl pøed léty zavøený za rozkrádání v masnì.
„Ty se máš urèitì dobøe,“ øekl s kyselým úsmìvem.
„Mám,“ pøikývl jsem.
„A co dìláš, vrátili ti taky továrnu?“ Aèkoli jsem nevìdìl, kde pøišel na to, ¾e jsme mìli továrnu, proto¾e táta byl truhláø a maminka slu¾ebná, pøikývl jsem.
„Jo, vrátili nám v restituci továrnu.“
„Jakou?“ zachraptìl s falešným úsmìvem. A já zaèal vymýšlet jednu ze svých velkých l¾í.
„Mùj dìda mìl malou továrnièku na rakve. Zbylo jich ještì ve skladì šedesát. A druhý dìda mìl malou továrnièku na výrobu praèek…“
„Ty vóóóle, to jsem nevìdìl,“ neskrýval svùj údiv známý z mládí, „a co s tím dìláš, továrníku?“
Chvíli jsem pøemýšlel a moje zlomyslná hlava pokraèovala v produkci:
Tìch praèek bylo sto dvacet. A proto¾e rakve mají dvì pùlky, udìlali jsme z nich sto dvacet pramic pro rekreanty a chataøe u øeky Berounky.“
„A co s tìma praèkama?“ zvìdavì se ptal mùj starý známý.
„Z tìch jsme udìlali noèní stolky do chat a penzionù. A tìch sto dvacet motorù jsme dali na ty pramice, aby lidi nemuseli veslovat!“
Chvíli civìl jako blázen, cukal oboèím a u¾ zjevnì závistivì zasykl:
„Na tom jste museli trhnout pìknej balík!“ Pøikývl jsem. Náhle pokrèil oboèí a zeptal se mì nechápavì:
„Ale v¾dy» na øece není proud!“
Usmál jsem se: „Na ka¾dé øece je proud!“
* * *
ROZDÌLOVSKÉ NATURÁLIE
Paní zubaøku znal ka¾dý v Rozdìlovì i v okolí. Byla válka, jídla bylo málo, penìz také a zuby bolely jako v míru. Kdy¾ se ozvou, je jedno, jestli vládne Hitler nebo Stalin.
Paní zubaøka vìdìla, ¾e k ní nechodí ¾ádní boháèi. Proto¾e mìla dobré srdce a také znala svou starší klientelu, které se zuby viklají a padají témìø jako vlasy, nebrala si peníze. Brala naturálie. Ten pøinesl pytlík mouky, tamten kus špeku, onen bochníèek kozího sýru, nìkdo jablka nebo zeleninu.
Paní doktorka se se všemi dohodla, a kdy¾ nìkdo nemìl vùbec nic, staèilo jí podìkování. Aby usnadnila pøístup do své ordinace, vyvìsila v èekárnì vlastnoruènì stvoøený veliký nápis:
TAHÁM ST ARÉ KOØENY ZA VEJCE!
Z knihy "Pojïte se smát", kterou vydalo nakladatelství PRAGOLINE