Moje vysnìná Austrálie (èást první – ÚVOD)
Tenhle tak vzdálený stát, který je k tomu ještì i kontinentem, ve mnì probudil zájem u¾ v mém nejdìtštìjším dìtství, ¾áèkovi teprve tøetí tøídy základní, tenkrát tedy obecné školy. Mohu to dokázat svým prvním literárním pokusem, který jsem nazval „O Austráliji“. Moje maminka ho tenkrát ulo¾ila s mými vysvìdèeními mezi rodinné fotografie, a tak ten márlis na kusu linkovaného papíru zachránila. A já ho poslal v létì 2011 do internetových novin „Czech Folks Plus“ a „Èechoaustralan“. Podle komentáøù to lidi dost pobavilo, hlavnì ten pravopis a rùzné samorostlé výrazivo.
Tenkrát to byl jen dìtský sen bez opravdové pøedstavy, co by takový výlet obnášel. Jen¾e pozdìji, kdy¾ jsem se z „Èechoaustralana“, internetu a jiných medií dovìdìl o té zemi víc, dostala ta moje pøedstava jiný rozmìr. A ještì pozdìji, kdy¾ jsem ovdovìl, padlo koneèné rozhodnutí – musím se tam vypravit aspoò na pìt šest týdnù! Mùj kamarád Standa Moc, co tam ¾ije u¾ od osmašedesátého, mi napsal, ¾e by to mìlo pro hrubou pøedstavu staèit (na jemnou bych stejnì nemìl). Tak jsem k tomu, co mám v prasátku, potøeboval došetøit ještì nìjakých padesát tisíc na letenky.
To šetøení trvalo pøes ètyøi mìsíce, s tím jsem poèítal, ale mezitím se proti mnì domluvila páteø s obìma koleny a tou mrchou, pravým ramenem. Pohrozili mi, ¾e jestli pojedu za svou zábavou místo abych je léèil, … „votrávíme ti tu tvojí Austráliji tak, ¾e budeš vzpomínat na nás a né na òáký klokani, ptákopískove a krokodejlove !“ … (jsou v èeském jazyce, na rozdíl od hlavy, jazykovì nevzdìlaní). To jsem nemohl riskovat, a tak jsem to vzdal.
Moc mne to zklamalo a otrávilo, ¾e jsem zbyteènì šetøil a musel si tak odøíct spoustu jiných pøíjemných vìcí. Jen¾e pak se stalo nìco, co jsem neèekal – zázrak! Velký pøírodní zázrak a mùj sen se mi splnil! Jestli jste dost trpìliví, ètìte a¾ do konce, kde se dozvíte, jak. Ale nekoukejte se tam døív, pøišli byste o pøekvapení! Podivíte se v tìch vyprávìnkách rùzným vìcem, ale nepøemýšlejte o nich, nakonec je pochopíte. A» vás tedy tenhle mùj pøíbìh nejenom pobaví, ale taky napoví, jak se to mù¾e povést i vám, kdy¾ si èlovìk nìco opravdu pøeje a poøád a furt na to myslí.
***
Zaèalo to prima zprávou od Standy, ¾e si mám u ÈSA v Ruzyni vyzvednout letenku Praha – Sydney, na kterou se mi, spolu s ním, slo¾ilo nìkolik dalších krajanù. Podìkuju jim a¾ tam. Zatím jsem rád, ¾e mi tìch pár kaèek navíc pomù¾e pobýt tam déle, nebo si koupit nìjaký hezký suvenýr. A tak jsem odletìl.
Samotnou cestu nemù¾u popsat. Nebyla pro mne ale tak dlouhá, ponìvad¾ jsem ji vìtšinou prospal. Pamatuji si jenom na nìkterá mezipøistání na letištích, co nele¾ela na obvyklých trasách z Prahy do Austrálie, asi jsme letìli oklikou. Mo¾ná mi sponzoøi zaplatili èártrovej let. Nevím, nevyznám se v tom a je mi to jedno.
A koneènì tady jsem. Tady, znamená v Sydney. Vylezl jsem z letadla do teplého, ale ne moc horkého odpoledne. Èekalo tam na mne dost lidí. Mimo Barbínky Semenov a Standy jsem nikoho nepoznal. A ani nemohl, ponìvad¾ jsem je osobnì uvidìl poprvé. Ale byli tam všichni, bez kterých bych já tam nebyl. Sjeli se ze všech koutù zemì, Standa dokonce a¾ z Thajska, kde ¾enil syna. Bylo to milé pøivítání v nìjakém pìkném klubu, nebo co to bylo. Pilo se dobré víno, které dodal Josef Chromý, krajan, co má v Tasmánii svoje vinohrady. Šli jsme spát a¾ zítra, tedy dávno po pùlnoci. Nevadí, první výlet pøipravil Standa a¾ na odpoledne.