Etna deštivá pøed sedmnácti lety
Proè nazval vulkanolog Haroun Tazief Etnu knì¾nou, jsem pochopila, kdy¾ jsme s dcerou vyjí¾dìly autem z Catanie dne 10. èervna 1998. Nebe bylo modré. Jenom Etnu jsme zatím nevidìly, proto¾e byla v ml¾ném oparu. Sluneèní paprsky hladily štìdrou krajinu, která se kolem nás rozprostírala. Obilí z polí bylo ji¾ sklizené. Úroda bude letos ještì jedna.
Asfaltka stoupá serpentinami velmi mírnì. A my obdivujeme rozsáhlé sady pomeranèovníkù a broskvoní. Všude na stromech jsou obrovské a ji¾ zralé plody. Následují nedozírné terasy vinic, zpevòované èernými lávovými kameny. Sytì zelená barva révy kontrastuje lávì, která je tu všude kolem. I nízké domeèky jsou z èerného kamene.
Pokraèujeme dál a dostáváme se do pásma kaštanovníkù, dubù a patrnì i dalších listnáèù, které z auta nedohlédneme, následují bøízy a buky, mezi nimi¾ se postupnì objevuje pásmo borovic, je¾ zvolna øídne a je vystøídáno nízkou vegetací, která nakonec ustupuje popelu a lávì. Pozorujeme plynulý pøechod jednotlivých vegetaèních pásem podle nadmoøské výšky. Místy jsou pøerušena lávovými poli, na nich¾ se znovu uchytávají rostliny, zejména rùzné druhy nízkých bodlákù . Hltáme tuto krásu a sna¾íme se ka¾dý okam¾ik této cesty vtisknout hluboko do pamìti.
Èím výše stoupáme, tím více houstne mlha, tak¾e je témìø pološero. Vystupujeme na parkovišti v blízkosti kráteru Silvestri v nadmoøské výšce asi 1800 m, kde pásmo lesa je vystøídáno popelem a lávou s velmi zajímavou vegetací, která tu vytváøí ostrùvky. Jestli bylo v Catanii 30 stupòù, tak zde není mo¾ná ani 10. Roztøásly jsme se zimou, ještì, ¾e jsme mìly s sebou svetr a bundu. Zaèalo mrholit a pozdìji se rozpršelo. Viditelnost byla sotva na nìkolik metrù. Zvláštní chmurná atmosféra, umocnìná tmavou barvou všudypøítomné lávy, z ní¾ místy vyrùstaly trsy rostlinek, pro mì tehdy neznámých (dodateènì jsem zjistila, ¾e to byl druh š»ovíku Rumex scutatus aetnensis).
Mnohý turista by byl zklamaný, ¾e se tìšil na sluníèko a pìkný výhled z Etny na moøe. Pro mì, ale i pro nás tato atmosféra mìla zvláštní kouzlo. Vùbec jsme toho nelitovaly. Mì Etna dokonce i vnitønì høála. Ten pocit, ¾e jsem tu, obraznì øeèeno "v jejím objetí", nohama i rukama se dotýkám jejích ¾ivotadárných kamínkù. Obešly jsme nevelký a nehluboký kráter Silvestri, patrnì ji¾ dávno vyhaslý, na jeho¾ dnì svítily drobné bílé kvìty ro¾ce. Další zajímavý barevný kontrast.
Potulovaly jsme se chvíli po okolí, obdivovaly trsy zajímavých a neznámých rostlin. Proto¾e jsme byly obì trochu prochladlé, zašly jsme si do restaurace na èaj. A ještì jsme objevily prodejní stánek s "dary Etny" - (med, ovoce v medu a další dobrùtky ve skle). Neodolaly jsme a nìkolik sklenièek koupily. Byly jsme jediné, kdo si tu v tomto poèasí byl. Prodejce usoudil, ¾e u¾ nikdo nepøijde, a tak se rozhodl stánek sbalit a odjet domù do Zaferany. Vybídl nás, abychom ho následovaly. Nasedly jsme do auta a jely za ním. Prodejce se stal naším prùvodcem.
Serpentiny vedly divoèinou rozeklané pomìrnì èerstvé lávy, èemu¾ nasvìdèovala i její úplnì èerná barva, Starší láva, i kdy¾ je tmavá, mívá pøece jen trochu svìtlejší odstín hnìdavé, šedé,èervenavé i nafialovìlé a nazelenalé, co¾ je zpùsobené zvìtráváním. Náš prùvodce zpomalil a zvolna zabrzdil, my jsme ho následovaly. Pak vystoupil z auta a pokynul, abychom také vystoupily. Ukazoval smìrem k lávovému valu, cosi vysvìtloval italsky, pomáhal si rukama, abychom mu rozumìly. "Lava nuova" bylo pro mì asi to nejsrozumitelnìjší. Zaèínala jsem tušit, ¾e tu nìkde bude lávový tunel. Tušení nezklamalo. Pøed námi se objevil vchod do jeskynì, který byl celkem nenápadný, tak¾e by se dal snadno pøehlédnout. Bohu¾el baterku nikdo nemáme a proto postáváme jen na kraji. Tunel prý je dlouhý témìø jeden kilometr.
Zaferana. Mìsteèko bylo pøed nìkolika lety ohro¾eno blí¾ícím se lávovým proudem, který se témìø zázrakem zastavil nìkolik metrù pøed prvními domy. Zvláštní pohled na vysoké èelo utuhlé lávy a hromady strusky. Neodolám a hrabu se prochladlýma rukama v kamení, které je pøíjemnì vla¾né. Zaujme nás bìlostná socha Panny Marie, která je podìkováním za záchranu mìsta.
Rozlouèíme se s milým prùvodcem a sjí¾díme dolù k Catanii. Oblaènost slábne, a¾ zmizí úplnì. Etna zùstává za námi stále schovaná v šedém závoji. Nevadí. Ukázala nám svoji deštivou tváø, která byla také krásná. Etno, díky!
Teï u¾ nás pomalu èeká rozlouèení s ji¾ními rovnobì¾kami a návrat domù. Cestou se ještì zastavíme v Pompejích a o tøi roky pozdìji navštívíme Etnu ještì jednou, kdy ji zastihneme v plné síle a kráse.
Jana Haasová - Vesuvanka
* * *
Náhled do malíøské tvorby Jany Haasové
Èeské støedohoøí – obrazy Jana Haasová
Z vernisá¾e výstavy obrazù
Být Èechem… Jana Haasová, souèasná èeská malíøka a spisovatelka