Prázdniny ve Wallisu
Ka¾dá vìková etapa má svoje. Kdysi nás to táhlo do svìta, ¾ádný svìtadíl, ¾ádná zemì se nám nezdála dost daleko, a èím dál, tím líp! Poslední roky musíme dovolené pøizpùsobit najmladšímu èlenu rodiny, jezevèíkovi Ferdovi, ale vynahrazuje nám to jinak a rozhodnì nelitujeme. Koneènì se dostáváme k tomu poznávat hloubìji rùzné kouty naší druhé domoviny, a Švýcarsko má rozhodnì co nabídnout! V¾dy» tu le¾í na 7 tisíc jezer, vèetnì tìch vysokohorských, vodopády a øíèky s prùzraènou pitnou vodou, termální láznì a ne ménì ne¾ 122 ledovcù, ten Aletschký je zapsán na seznamu UNESCO. Všechno tohle nabízí právì francouzský kanton Wallis na jihozápadì Švýcarska, slunný kraj mezi severem a jihem. Rozhodli jsme se vyhnout známým letoviskùm a zvolili jako cíl menší Nendaz, kousek od Sierre.
Asi 3hodinovou cestu z Lucernu na Interlaken si vychutná ten, kdo má rád serpentiny a tunely, tìch je nìco okolo pìtadvaceti. Pøes prùsmyk Loetscherberg se dáme pøevézt vlakem, jezdí èasto a jako hodinky. Pak u¾ je to jen kousek na Sion, hlavní mìsto tohoto kantonu a souèasnì nejstarší mìsto Švýcarska rozkládající se v údolí øeky Rhony. Ta je hlavní tepnou celého Wallisu, vytéká z ledovcù na východì a ústí do ®enevského jezera v západním cípu kantonu. Nebýt hradu a biskupských sídel Tourbilon a Valér zbudovyných na skalách a vévodících z výše celému mìstu, pùsobil by Sion ponìkud nevábnì, pøesto¾e je nabitý historií. Prùvodce øíká, ¾e byl obydlený u¾ v dobì kamenné, ale skuteènì se rozvíjet zaèal a¾ v dobì keltské, nìkolik nápisù upozoròuje na dobytí Øímany. Hrad obehnaný nìkolikerými kamennými hradbami dokresluje typický obraz mìsta, bez nìho by Sion prostì nebyl tím Sionem, jak ho známe.
Je èervenec a jedeme proslunìným krajem vinic a ovocných stromkù obsypaných jako v rajské zahradì Eden. Všude podle cesty prodávají farmáøi vyhlášené místní meruòky. ®e by byly jiné nebo dokonce lacinìjší, tak to tedy ne. Tady se asi platí za tu èerstvost, meruòky tu prostì dostanete ze stromku rovnou do pusy! Scenérie je nádherná, ty stromky obtì¾kané plody a sluncem a za nimi na obzoru zbytky snìhu a bílé ledovce horských velikánù. Jen samotných ètyøtisícovek tu je hned 47! Ne ¾e bychom snad mìli v úmyslu šplhat na
Dufourspitze (4.634 m), nejvyšší horu Švýcarska, ale u¾ jen samotný pocit blízkosti tìchto velehor je ohromující. Teï máme jen jeden problém, èím déle jedeme, tím víc nám pøipadá, ¾e kilometry narùstají! Jenom se teï místních neptejte na cestu, a u¾ vùbec ne, jak to máte daleko! Nejen¾e se bez francouzštiny nedomluvíte, ale asi to berou vzdušnou èarou, ka¾dý údaj je tak tøeba ještì znásobit a vìøte nevìøte, s hlavou zamotanou ze samých serpentin to mù¾e být potí¾ !
Koneènì Nendaz (1.300 m)
Mìsteèko vypadá ponìkud ospale, zdá se v nìm víc restaurací, barù a hotelù ne¾ skuteèných turistù. Tohle se ovšem zmìní jako mávnutím proutku v zimì, Nendaz je toti¾ pøedevším ly¾aøské centrum, dík své poloze a lanovkám dokonce jedno z nejvìtších v Evropì. Tady le¾í 4 Valées, ètyøi údolí, nejvìtší ly¾aøský komplex Švýcarska zahrnující sedm horských mìsteèek a propojený sítí sjezdovek, cyklostezek a cest. Veysonnaz, (tady se konají závody Svìtového poháru v alpském ly¾ování), Thyon, Nendaz, Verbier a La Troumaz tvoøí jeho hlavních pìt lokalit s centrální køi¾ovatkou v Siviez. Nás sem ovšem neláká horolezectví, cyklistika ani vysokohorská turistika, jako spíš výpravy za romantikou a procházky po horách a kopcích, v¾dy» Nendaz slibuje na 240 km cest! Prostì alpská krajina jako taková, plná barev, kontrastù a slunce.
Je mistrovství Evropy ve fotbale a nad informaèní kanceláøí visí i èeská vlajka. To neznamená, ¾e se tu domluvíte èesky, kdepak, dokonce to obèas bez karambolu nejde ani nìmecky. Vzpomínám na svého otce, Francouzové jsou hrdý národ, øíkával. A tak zatímco v ostatních kantonech se vìtšinou ka¾dý bì¾nì domluví anglicky, francouzsky i italsky, tady se hovoøí pouze a výluènì francouzsky, a basta! Dokonce i nìkteré velké informaèní tabule jsou èasto pouze ve francouzštinì.
Pøi zbì¾né prohlídce mìsteèka najdeme døevìná chalet a domky s vyøezávaným zábradlím, historické usedlosti i moderní apartmánové domy. Z toho našeho máme výhled na hory, jak jinak! Kolem balkonu nám dìlá nálet celá kolonie jiøièek. Jsou podobné vlaštovkám, záda, køídla a ocásek mají modroèerné, ale bøíško bílé. Padají støemhlav z výše dolù, vypadá to, ¾e jsme pøítomni nìjaké masové ptaèí sebevra¾dì, ale ne, to se tak jen vrhají za potravou.
Gondolou na Tracouet do 2.200 m
Pøesto¾e teï v èervenci mnoho lanovek stojí, v provozu jich tu v okolí zbývá stále víc ne¾ dost, ta na Tracouet je jednou z nich. Turistù je a¾ výjimeènì málo, nevím, jak moc za to mù¾e bouøková pøedpovìï poèasí, faktem je, ¾e pra¾í slunce a nikde ani ¾iváèka. Kdy¾ vyjedeme nahoru, mù¾eme si nechat zdát, ¾e jsme tu jen my a skály a zasnì¾ené vršky hor. A pak ještì Lac Noir, Èerné jezero, které se nahoøe na náhorní plošinì vyloupne takøka z nièeho jako horské oko a odrá¾í všechnu tu krásu kolem. Voda v nìm je i v té výšce pøekvapivì teplá. Podle malých pulcù to vypadá na jaro, u nás dole jsou z nich u¾ dávno malé ¾abky.
Fascinují nás nepohodou rozbrázdìné temnì rudé kmeny rozsochatých borovic vzdorujících vichrùm. Cesta necesta pøes kameny kolem jezera nabízí pøíle¾itost k obdivu mnoha horských kytièek od tìch velice drobných po rudé rhododendrony, tady se jim øíká alpské rù¾e, jsou jich plné stránì. Uchytily se mezi skalami a kleèí a všude tam, kde mezi obrovitými balvany našly trochu pùdy. Tady v Alpách je najdete skoro všude a¾ do výšky 2.840 metrù.
I tady nahoøe je v tuto dobu spousta opuštìných ly¾aøských vlekù. Obèas vyveze gondola nahoru cyklisty, kteøí tu mají svoje stezky a sjí¾dìjí dolù na horských kolech. Krkolomná pøedstava!
Restaurace je otevøená a presso pøijde vhod poka¾dé. Ve Švýcarsku neexistuje vysokohorská pøirá¾ka, i to je rozhodnì pøíjemné. Le¾íme na lehátcích a díváme se dolù na celé údolí Printse pod námi. Alpy jsou odtud jako na dlani, je to pøekrásné, strhující panorama. Kdy¾ se naveèer vrátíme pøíjemnì znaveni, dìlá nám náladu táhlý, teskný zvuk alpského rohu, kterým láká k posezení bar dole pod námi.
Zvláštností kraje jsou
pìší stezky podél historických kanálù a vodních koryt, takzvaných suone, které jsou jedineèným øešením nedostatku vody v této oblasti. Suone svádìjí vodu z hor a z pramenù øeky Printse prýštící z ledovcù a jsou tady ve Wallisu letitými svìdky úspìšného boje proti suchu a dùmyslným zavla¾ovacím systémem celého kraje. Voda je svádìna do ni¾ších poloh a dolù do údolí, kde zavla¾uje zeleninové zahrady, plantá¾e malin a aleje merunìk. Souèasnì podle tìchto koryt a kanálù vede na 98 km stezek, které lákají k procházkám i vìtším túrám. Výlety je zároveò mo¾né všelijak kombinovat s lanovkou a nacházet tak stále nové a další krásné scenérie. Také kaple zbudované podle tìchto koryt v sobì mají zcela zvláštní a ojedinìlé kouzlo.
Znovu vzhùru na Tracouet
a odtud na Balavue a Prarion. Sotva¾e se nahoøe pokocháme scenérií a pohledem na Lac Noir, vyrazíme pìšky dál smìrem Balavue. Všude po cestì se tøpytí „drahé kameny“, slída se v nich tøpytí jako mìsíèní paprsky posbírané za noci. Neodolám a nìkolik tìch skvostù si nesu v batohu. V tom se pøetahuju s mým mu¾em, který mi je v nestøe¾ené chvíli zase vyhazuje. Objevím to a¾ ke konci cesty, kdy¾ je batoh stále a¾ podezøele lehký.
Za slabou hodinku chùze jsme v Balavue odmìnìni širokým výhledem, panorama je nádherné a obìd právì tak! Jsme tu jediní poøádní hosté, a tak si nás nále¾itì hýèkají.
Modøínový háj
cestou dál na Prarion je vlastním cílem naší cesty. Roste v nìm na 250 úctyhodných velikánù, stáøí tìchto stromù je odhadováno na 300-800 let a ty nejmohutnìjší patøí mezi nejvìtší a nejsilnìjší modøíny v Evropì vùbec. Kdy¾ pøilo¾íme ucho ke kmeni, slyšíme staletí.
Léto v celé Evropì je bohaté na bouøky, ale to snad pro Wallis ani neplatí! Ka¾dopádnì se nedáme zastrašit ani zata¾enou oblohou, jsme v horách, kde mraky ve ètvrthodince rozfouká vítr a sluníèko se rozpálí na dobrých 28°. Veèer se cítíme zdravì a pøíjemnì utrmácení. Slunce nám opravdu navzdory pøedpovìdím stále pøeje a høeje ještì i v 19, ba dokonce i ve 20 hodin. Ani si to neuvìdomíme, a¾ veèer nás pøekvapí, jak u¾ jsme za tìch pár dní opálení.
Ze Siviez (1733 m) vzhùru na Tortin (2050 m)
I v létì pendluje do Siviez ze 7 km vzdáleného Nendazu autobus. Tady se nacházíme v samém støedu onìch ètyø údolí, nejvìtšího ly¾aøského støediska Švýcarska. Vede odtud hned nìkolik lanovek a horští elektrocyklisté si zde svùj muèící prostøedek mohou zdarma dobít.
Komu by se zdál výšlap na Tortin pøece jen pøíliš nároèný, mù¾e se nechat vyvézt sedaèkovou lankovkou, ale nebyla by to škoda? Pìšina vede vzhùru luèinami posetými bludnými balvany, jsou divoce obrostlé skalnièkami a kapradinami. Na stráních jsem objevila i pýchavku horskou, byla svì¾í a aromatická a tak lahodná, ¾e se s chutí dala konzumovat i za syrova!
Vydali jsme se sem ještì nìkolikrát, pìšky i lanovkou. Vydání za lanovky tvoøí po celém Švýcarsku podstatnou èást finanèního rozpoètu. I tady Wallis pøíjemnì pøekvapil, ceny jsou toti¾ nezvykle a a¾ nepochopitelnì mírné, za to místním odpustíme i tu francouzštinu!
Na své si v Siviez pøijde jak turista, tak v místním hotelu s restaurací i gurmán. Podávají se tu toti¾ zmrzlinové poháry se šlehaèkou navršenou do 15 – 20 centimetrù a presso se smetánkou v kalíšku z èokolády – tak to si dáme líbit!
Z Tortin vzhùru do Japonské zahrady!
Tentokrát se na Tortin dáme vyvézt sedaèkovou lanovkou, odtud je to u¾ jen necelá hodina do takzvané japonské zahrady. Cesta serpentinami mezi kvetoucími loukami je nádherná, vyhøívají se na ní motýli po chladné noci. Pøitisknutý k obrovitému balvanu se krèí i poøádný rybízový keø, bùhví, jak se sem dostal, ale je obsypaný ještì nezralými plody.
Z japonské zahrady si vzala ta zdejší pouze jméno, všechno ostatní je na rozdíl od ní pøírodní: Klikatící se potùèky mezi travinami, balvany i keøíky horských pìnišníkù. Náladovì a¾ mysticky pùsobí i ohoøelé kmeny borovic zasa¾ené bleskem a vzdorující vichrùm. Tak nìjak si pøedstavuju rajskou zahradu pøed tím, ne¾ z ní byli vyhnáni Adam s Evou, to místo má v sobì skuteènì cosi biblického. Èlovìk se tu cítí tak nìjak pokornìjší, uvìdomuje si svoji zanedbatelnost ve vztahu k pøírodì a cítí se pøístupnìjší oslovení shùry. Zasnì¾ené alpské štíty okolo dokreslují atmosféru.
Šplhám s Ferdou pøes kameny, obdivuju alpskou a støedomoøskou kvìtenu i mech, poøád nanovo mì fascinují kmeny borovic. Koupu si kotníky v potoce, voda je pøíjemná a osvì¾ující.
Abych ale nepøeceòovala toto jedno jediné místo –
staèí sejít z hlavní cesty
a objevíte další podobné a neménì krásné „japonské zahrady“, je jich plné údolí! Mezi balvany a travinami se klikatí èiré bystøiny a svla¾ují okolní kvìtenu. Tìch divokých lilií i obyèejných travin! Ale jak to, obyèejných? Kameny jsou obrostlé drobými kulovitými rù¾icemi netøesku a rostlin podobných kaktusùm. Jsou adaptované na horko a sucho a ve svých tlustých, masitých listech jsou schopny zadr¾et vodu a pøeèkat i dlouhé období sucha.
Prùvodce zdejší flórou mi pomohl urèit jemnì fialovou silenku, vytrvalou polštáøovitou rostlinu, a hlavnì bílou silenku skalní. Našla jsem i vysokohorskou pomnìnku, hoøec i lomikámen, rostoucí všude ve skalních štìrbinách a¾ do výšky 2500 m. Na skalách a skalnatých svazích obdivuju hvìzdnici alpskou s jazykovitými, fialovì modrými kvìty i ¾lutý, jako sluneèní terèe kvetoucí kamzièník, a pøedevším euroasijský druh lilie zlatohlávek.
Vyènívá nade všemi, nese kvìty hrdì na vysoké a silné, témìø pùlmetrové lodyze, vìdoma si své výjimeènosti. Všude roste i zvonek alpský, velice jemnì modrý, jakoby o všechnu svou sytost a barvu pøišel výškou. A kdo by se odvá¾il tvrdit, ¾e je bodlák se svými zubatými listy a fialovým kvìtem obyèejný? Tady nejsou obyèejné ani ty zdánlivì nejobyèejnìjší traviny, louky se vlní a hrají jejich støíbrem, aby u¾ jen o kousek dál pøešly do šedomodré. Nìkteré mají palièky karmínovì èervené, jiné èernoèerné jako antracit.
Tìch kvìtù, barev a tvarù!
Koho jsem svým nadšením pro místní flóru pøece jen znudila, rychle dodám, ¾e kdo se bude chovat tiše, nemù¾e pøeslechnout vysoký varovný hvizd svištì. Signál pro našeho Ferdu, aby se rozbìhl hledat pod balvany a koøeny. Nejvíc jsme si tìchto zavalitých hlodavcù u¾ili v Grindelwaldu, ale i tady nám pøálo štìstí!
Jste pøesyceni horskou pøírodou?
Nedoká¾u si to pøedstavit, ale kdyby nìkoho hory pøece jen znudily nebo mu nepøálo poèasí, k dispozici je tu velkorysá sportovní plocha hned pod lanovkou na Tracouet. Tady je umìlá skalní stìna pro zaèínající horolozce, trampolíny i dìtské høištì a krytá hala s tenisovými kurty. Kousek odtud je pod modrou oblohou i vyhøívaný bazén. Není pøíliš velký a zdá se, ¾e ho místní tak trochu tají, neexistuje toti¾ k nìmu ¾ádný ukazatel a nezbývá, ne¾ si trochu procvièit francouzštinu.
Mo¾ná je lepší obìtovat trochu èasu a zajet si do 20 km vzdáleného Sailonu do termálních lázní. Tady si zaplavete v teplých pramenech a mù¾ete si dát namasírovat svaly pøed dalším výšlapem do hor.
Nezapomenutelná je i prohlídka starých typických vesnic tohoto kraje, které si zachovaly svùj ráz a tradici.
Masivy „ètyøtisícovek“ Monte Rosa a Mont Blanc aspoò z dálky
Tak znovu ze Siviez na Tortin a odtud gondolou kolem Mont Gelé (3.023 m) do Col des Gentianes (2.894 m). Jedou s námi i cyklisté, kteøí si to odtud sjedou zase dolù. My pøestupujeme na další gondolu na Mont Fort (3.328 m), tady je skuteènì koneèná. Do skal tu jsou vytesány pamìtní desky tìch, kteøí se zaslou¾ili o vybudování této smìlé lanovky.
Z velkorysého širokého plata se nabízí rozhled daleko do kraje na vìnec hor a jejich ledové království. Horský masiv Monte Rosa s nejvyšší horou Švýcarska Dufourspitze (4.634) na švýcarsko-italských hranicích je celý zalednìný. Jako na dlani le¾í pøed námi Mont Blanc (4.807 m), nejvyšší hora Evropy na hranicích Francie a Itálie v Savojských Alpách. Jen v tomto masivu se na 200 m2 rozkládá 17 ledovcù. Co netušíme, ¾e právì tento den, 12. èervence 2012, na italské stranì masivu jen pøed nìkolika málo hodinami pro¾ívala své ¾ivotní drama výprava horolezcù, z nich¾ devìt chytila a zasypala lavina vyvolaná silným fénem (asi 60 km/hod.). Mezi mrtvými jsou Britové, Nìmci, Španìlé i jeden Švýcar, Z dalších pùvodnì dvanácti nezvìstných se nìkteøí zranili, ale zachránìni jsou všichni. Je to po letech opìt jedno z nejhorších neštìstí.
Nevíme o tom, pøesto nás vedle krásy a úchvatnosti pohledu obchází i strach. Ledovce, jezírka a horská oka se jiskøí v slunci a vlní pod nárazy vìtru. Je sluneèno, ale poøádná zima, èas na osvì¾ení v miniaturní restauraci a úkrytu pøed vìtrem. Podává se tradièní sýrové fondue a lahvinka èerveného, asi na kurá¾. Odvá¾livci, kteøí netrpí závratìmi, se toti¾ mohou odtud odvá¾it ještì o 20, 30 metrù výš. Stupnì jsou hrubì tesané do skály a propast pod nimi jen slabì jistìná lany. Výstup nebudí dùvìru a je jen na vlastní nebezpeèí, ale i kdyby na to neupozoròovala výstra¾ná tabule, sotva bychom se odvá¾ili opustit bezpeèí plata. Nahoru ke špici s masivním køí¾em, aby odolal poryvùm vìtru, se z naší asi 10èlenné skupinky odvá¾í jen dva.
Hodinka na to, abychom na sebe nechali pùsobit tu studenou krásu kolem, je tak akorát, pak nás gondola zase sveze ní¾ na pøestupní mezistanici.
Louèíme se
Veèer pøed odjezdem se na obloze ukázaly èervánky a vyšla duha, zvláštní kombinace! Na námìstí se poøádá tradièní trh. Nese se k nám odtud ušlechtilý zvuk alpského rohu. Tento jednoduchý lidový dechový nástroj, který pou¾ívali pastýøi v horách a který tu znárodnìl, má v sobì a¾ nìco mystického.
Pøíští týden se tu poøádá mezinárodní festival, nahoøe u Lac Noir se sejde tìchto impozantních nástrojù ne ménì ne¾ sto padesát, ve výšce 2.200 m to bude výjimeèný zá¾itek. Jsme ve velkém pokušení prodlou¾it si pobyt, zvuk alpských rohù má v horách toti¾ skuteènì a¾ nadpozemské kouzlo. Mému mu¾i se daøí mì pøesvìdèit, ¾e sílu a kouzlo v sobì nese i umìní dokázat si odøíct. A tak tedy snad zase a¾ za rok!
Blanka Kubešová
* * *
Zobrazit všechny èlánky autorky