Posázavský pacifik (5)
Toto je malý úvod ke vzpomínkám, které mi zùstaly z mého ¾ivota v Kamenném Pøívozu, na dohled vláèku, jím¾ jsem velmi èasto jezdívala tu do Èerèan èi do Týnce a Krhanic, tu zas do Prahy èi na Zbraslav. Nikdy mi nezevšednìl pohled do kaòonu øeky cestou do Prahy a nikde u¾ neza¾iju neopakovatelnou atmosféru ka¾dé jízdy uvnitø vlaku. Prùvodèí se dùvìrnì zdravili se štamgasty a shovívavì tolerovali obèasnou bujarost trampù èi vodákù. Dobrá pohoda v¾dy vládla i mezi civilními cestujícími a pøespolními èundráky. Za tøicet let svého ¾ití u Posázavského pacifiku jsem nikdy neza¾ila ve vlaku nic nepøíjemného, ¾ádné napìtí, vše spíše s úsmìvem. Snad genius loci?
Nabízím tedy pár vzpomínek z té doby a místa, jako¾ i nìjaké to foto èi kolá¾. Pro dnešek tedy…
* * *
Nehoda na trati
Zaènìme o tom, jak mezi Davlí a Jílovým vykolejil vlak.
Zpráva z internetu: 21. února 2011 15:44, aktualizováno 20:10
CITUJI: Na trati mezi Davlí a Jílovým vykolejil po poledni osobní vlak. Nikomu z cestujících se nic nestalo. Nehoda se ale stala v tì¾ko pøístupném, skalnatém terénu, a tak vlaky nejezdily pøes sedm hodin.
Vlak vykolejil na trati, po které jezdí Posázavský pacifik. “Souprava vykolejila pouze jednou nápravou jednoho z vozù. Nikdo se pøi tom nezranil,” øekl mluvèí Èeských drah. Po nehodì museli cestující z vlaku vystoupit a dojít na nejbli¾ší náhradní dopravu.
Na místo dorazili inspektoøi drá¾ní inspekce, kteøí pátrali po pøíèinì. ®ádné závìry ale zatím nezveøejnili.
“Pøed pár desítkami minut hasièi Správy ¾eleznièní dopravní cesty dokázali vùz opìt nakolejit,” øekl krátce po pùl osmé veèer mluvèí Správy ¾eleznièní dopravní cesty. Pìt minut po osmé hodinì byla tra» opìt prùjezdná. KONEC CITACE.
Ètouc tuto zprávu, má mysl zjihla vzpomínkami To zas bylo jistì zábavné! Kdo však nic podobného neza¾il, neuvìøí. Na pøíklad Jirka, který nás jednou navštívil v našem Kamenném Pøívozu. Pøijel a poptával se po místních zajímavostech. Naše vyprávìní o nebezpeèných jízdách Posázavským pacifikem pova¾oval za pøehnané. Jsa smíølivé povahy, své pochyby nám zamlèel.
Den po štìpánské koledì vydali jsme se spolu – vláèkem – do Èerèan, zakoupit záchodové prkénko. Cesta tam probìhla hladce. Cestou zpátky jsme se radovali: za pùlhodinku jsme doma.
První zastávka v Peceradech se ale protáhla. Dveøe našeho vagonku ne a ne se samoèinnì zavøít dálkovým povelem mašinfíry. I pøišel ten dobrý mu¾, tøímaje v ruce kladivo, a jal se jím tu a tam lehce »ukat do obna¾eného zaøízení. Postupnì bušil èím dál silnìji, ale pøesto¾e ze stroje vypadlo nìkolik šroubù, ani¾ jim ten dobrák vìnoval pozornost, dveøe se zakously ještì sveøepìji.
Obìtavý prùvodèí se nabídl, ¾e bude otevøené dveøe bránit za jízdy vlastním tìlem a to konal svìdomitì, dokud jsme nedojeli do Týnce. Tam, po kratším, ale urputném zápasu obou mu¾ù s proklatými dveømi dostalo se cestujícím rady, aby pøestoupili do jiného vagonku, ¾e náš marod tu zùstane. Mašinfíra stranou poznamenal – to pùjde do šrotu. Jirka jásal nad tou pøíhodou a ¾e u¾ nám všechny zvìsti o Pacifiku úplnì vìøí. Vesele se smìjíce, pøestoupili jsme do vedlejšího vagonku. Zbytek cesty jsme ale hlavnì mlèeli a dýchali jen úspornì, proto¾e vnitøek vozu byl nasycen naftovými zplodinami.
Copak se pøihodí pøíštì?
Témìø v¾dy se nìco pøihodí, ale nemusí to být v¾dy drama! Vlastnì v¾dy, pokud jsem jela naším Pacifikem, bylo co k vidìní. Na jiných tratích se podobné vìci nedìjí.
Tak jedné poslední èervnové soboty bylo zøejmé, ¾e nastaly prázdniny. Ve vlaku plno vodákù s pádly, dìtmi a psy, také v Týnci na nádra¾í plno køiku. Mezi tím poskakovali nadšenì vrabèáci, nebo» ka¾dý jim hodil kousek své svaèiny.
Poblí¾ dveøí pana pøednosty uvidìla jsem malou boudièku, je¾ tu døíve nebývala, a hle, ukázalo se, ¾e patøí tøíbarevné koèce, která tu mìla svou misku s mlíèkem a hovìla si na sluníèku. Pøednostové stanic bývají na této trati hodní. Na pøíklad v Jílovém ujali se takto opuštìného pejska, mo¾ná se ztratil, snad ho i nìkdo opustil, ale od jisté doby, podobnì jako týnecká koèka, bydlel spokojenì na jílovském nádra¾í. Ostatnì i v Kamenném Pøívozu kdysi nìkdo opustil staršího škaredého køí¾ence jezevèíka. Krèil se nìkolik dní hladov pod lavicí, cestující ho krmili, jak kdo mohl, ale on mìl oèi èím dál smutnìjší. Ujala se ho paní Povolná, pokladní pøívozské zastávky . Mohu potvrdit, ¾e jí byl vdìèen ještì nìkolik let, dokud pokojnì neodešel do psího nebe.
Tak v tom letním týneckém poledni pøijel vlak od Prahy a z nìj se vyhrnula další parta vodákù pozoruhodná tím, ¾e dìvèata byla v kra»asech, kde¾to všichni pánové v pestrých sukních. Nikdo se tomu nedivil a to bylo na tom to nejhezèí. Objevila se khaki dvojice, pøipevnila na zeï nástupištì dva ekologické plakáty a spìchala dál.
Vlak odejel dál k Èerèanùm, nástupištì tichlo, a¾ osiøelo úplnì. A tu pøišli dva mu¾íèkové, oba mròaví, tlustí, holohlaví, oba s bíbrem a v kra»asech s kapsami. Pobíhali mezi kolejemi, gestikulovali a hlasitì se dohadovali, jeden èesky a ten, co více hulákal, jakoby italsky.
Pøijel mùj vlak a já bez nehody dojela domù.
Text a kolá¾e: Olga Janíèková
* * *
Zobrazit všechny èlánky autorky