Posázavský pacifik (4)
Toto je malý úvod ke vzpomínkám, které mi zùstaly z mého ¾ivota v Kamenném Pøívozu, na dohled vláèku, jím¾ jsem velmi èasto jezdívala tu do Èerèan èi do Týnce a Krhanic, tu zas do Prahy èi na Zbraslav. Nikdy mi nezevšednìl pohled do kaòonu øeky cestou do Prahy a nikde u¾ neza¾iju neopakovatelnou atmosféru ka¾dé jízdy uvnitø vlaku. Prùvodèí se dùvìrnì zdravili se štamgasty a shovívavì tolerovali obèasnou bujarost trampù èi vodákù. Dobrá pohoda v¾dy vládla i mezi civilními cestujícími a pøespolními èundráky. Za tøicet let svého ¾ití u Posázavského pacifiku jsem nikdy neza¾ila ve vlaku nic nepøíjemného, ¾ádné napìtí, vše spíše s úsmìvem. Snad genius loci?
Nabízím tedy pár vzpomínek z té doby a místa, jako¾ i nìjaké to foto èi kolá¾. Pro dnešek tedy…
* * *
Zbraslavské nádra¾í
Na nádra¾í do Zbraslavi pøijela maminka s koèárkem, znám ji z vlaku dobøe. V¾dy obleèena v nìèem bílém, ¾lutobílé krepované vlasy do pùli zad jí kolem hlavy vytváøejí auru. V koèárku se svíjela holèièka ïáblíèek.
Jakmile zastavili, holèièka sjela na zem, jako blesk vbìhla do kanceláøe výpravèího (vstup nepovolaným osobám zakázán) a vzápìtí vyletìla ven s plácaèkou pana pøednosty v ruce.
Po delším zápasu, kdy matka vlasatice volala Leontýnko, Leontýnko, dostal pan pøednosta své ¾ezlo zpìt. A tu vyšel z jeho kanceláøe èlovìk, v ruce pytlík s buøty zøejmì z mikrovlnky, usadil se v rachtající nákladní lokomotivì velikosti jílovské radnice a v té mohutné výši spokojenì jedl. ®e na nìj pøednosta stanice píská a ukazuje zachránìnou plácaèkou ODJEZD, evidentnì nevnímal. Pøednosta pískal èím dál usilovnìji, a¾ se mu tváøe nadouvaly a tlusté tìlo hrozilo puknout. NIC. Vzdal to. Došel k lokomotivì a zabouchal pìstí na to monstrum. Náklad se rozjel.
Všechny pøíhody tady ale nejsou v¾dy jen roztomilé. Však si poslechnìte toto.
Jak je v tomto kraji na malých nádra¾ích zvykem, klíè od WC nutno vyzvednouti pøímo u pana výpravèího. Nenechte se odradit tabulkou na jeho dveøích, která zapovídá vstup osobám, je¾ zde nekonají ani slu¾bu ani dozor, a za»ukejte.
Skrze sklo uvidíte pátravý pohled pana výpravèího, jen¾ hlásku nevydá, ani kdy¾ vejdete a pozdravíte. Napøíklad mnì podal ten mu¾ malinko rozmrzele potøebný klíè s poznámkou: “Zas mi ho sem vra»te!” “Jistì, dìkuji.”
Leè dveøe s panenkou, o poznání horší ne¾ dveøe pøednostenské, nejdou odemknout, ne a ne. Jdu tedy zpìt, podat pøíslušnou informaci.
“Já vám to odemknu”, dí ten vyrušený mu¾ a cestou vysvìtluje:
“Vono je to vochozený, to sou tisíce lidí, hlavnì o víkendu, a co udìlali tady tu cyklostezku, tak voni se nachlemtaj piva a pak dou sem.”
Dveøe odemknul napoprvé.
Urèitì má praxi pøi takovém provozu.
Jindy zas, za parného letního dne, sedím u zbraslavské nádra¾ní budovy na lavièce a raduji se v duchu, ¾e za 15 minut pøijede vlak a za hodinku u¾ budu doma!
A tu vyjde na nástupištì pan výpravèí v èervené èepici a bílé košili. A praví: “Promiòte, prosím, vlak z Vršovic bude mít 10 a¾ 15 minut zpo¾dìní.”
Nic nového, ráno to bylo stejné u vlaku z Èerèan. Zaèetla jsem se do knihy a tu pan výpravèí se objevil znovu. Je tu nový, mladý mu¾ drobnìjší postavy, milého chování. Ví, co se patøí, èervenou èepici mìl na hlavì i v tom vedru a pravil: “Promiòte, prosím, vlak z Vršovic bude mít zpo¾dìní asi 50 minut.”
Nevydr¾ela jsem a optala se: “Pane výpravèí, a proè vlastnì takové zpo¾dìní?”
Ten milý èlovìk se malounko zarazil a potom pøece jen pravil: “On zmizel strojvùdce a tak vlak nemù¾e jet.”
Tedy, za¾ila jsem na trati Posázavského pacifiku u¾ leccos, ¾e došla nafta, ¾e upadlo vagonu kolo, ¾e upadly i dveøe, ¾e padly stromy na tra», ¾e ka¾dou chvíli místo vlakem jedeme autobusem, proto¾e tra» se opravuje, ¾e tunely se opravovaly tøikrát déle, ne¾ se kdysi budovaly … ale ¾e zmizel strojvùdce?!
Dál jsem si èetla, ale poøád se mi ta otázka mezi øádky vracela. Kdy¾ se èervená èepice objevila znovu se smutným konstatováním, ¾e vlak poøád ještì stojí ve Vršovicích, ¾e nevyjel, zeptala jsem se: “Jak mù¾e zmizet strojvùdce?”
A pan výpravèí se svìøil, krèe pøitom rameny a gestikuluje rukama: ”On nastal chaos, jeden strojvùdce nepøišel ráno vèas, a tak se šíbovalo se strojvùdcema z vlaku do vlaku a nakonec jeden chybìl! A tak náš vlak tam stojí.”
A èas plynul a vedro houstlo a voda v lahvi mi docházela, kdy¾ pan výpravèí vybìhl ze své kanceláøe vesele a volal na celé nádra¾í: “Za deset minut je tady, za deset minut je tady!”
Vlak opravdu pøijel. Strojvedoucí, svalnatý s dlouhými blond vlasy, pøipadal mi jako Viking. Jak ho sehnali z takové dálky tak rychle?
Stálí u¾ivatelé Posázavského pacifiku jsou s podobnými lapáliemi vyrovnáni. Vìdí, ¾e bývalo i lépe, a vìøí, ¾e se ty èasy vrátí. Poslyšte vzpomínku pana Miroslava Berky, bývalého pøednosty stanice v Týnci nad Sázavou a starosty tamté¾. Tento obìtavý milovník Posázaví byl v roce 1970 poslán soudruhy podbíjet pra¾ce, proto¾e nepochopil, proè do jeho vlasti vstoupila cizí vojska, aèkoli byl úøednì mír. Èást jeho vzpomínek vyšla pøed èasem v kní¾ce Posázavský pacifik.
Doèteme se tam, ¾e v dobách nejvìtšího trampování zavedly dráhy tak zvaný alternativní jízdní øád. Ani ten však nestaèil tisícùm cestujících na této trati, a tak vlaky zkrátka pøestaly jezdit podle jízdních øádù a jezdilo se podle poèasí. Jak? Jednoduše. Vyu¾ívaly se všechny dopravní prostøedky v maximální míøe tam, kde to situace na trati vy¾adovala. Pøíkladem toho je dochovaná vyhláška Správy Pra¾ské dráhy, kde podmínkou pro jízdu vlakù je “pøíznivé poèasí”. Ale jaké mìlo být ono pøíznivé poèasí – to nikdo nevìdìl.
A tak se od jara do zimy jezdívalo “naplno” podle zájmu cestujících. Dopravu operativnì øídil z nìkteré stanice osobnì dnes ji¾ slavný konstruktér jízdních øádù Karel Bauer. Zajímavé na tom je, ¾e bývalo v¾dy dost vhodných lokomotiv, vozových souprav a ochotných strojvedoucích i prùvodèích k vedení mimoøádných vlakù. ®ádný cestující nikde nikdy na trati nezùstal.
Ne, toto není pohádka.
Text a kolá¾e: Olga Janíèková
* * *
Zobrazit všechny èlánky autorky