Snílek z Polabí
Vystihnout názvem textu charakter zajímavé osobnosti, je v pøípadì Viktora Dyka (1877-1931) úkol velmi tì¾ký. Napadlo mì jich hned nìkolik- Bludný kámen poezie, Politický slepec èi Aktivní skeptik... Ka¾dý z tìch názvù ukazuje kousíèek ze slo¾ité básníkovy osobnosti.
To Polabí k Dykovi patøí. Byl synkem z mlynáøského rodu, tradici lidí svobodných a relativnì samostatných si nejspíš nesl v sobì, i kdy¾ jeho otec byl na Mìlnicku hospodáøským správcem šlechtických statkù.
Tiché a plaché dítì, zahledìné od útlého mládí do kní¾ek, dítì snivé, trochu samotáøské. Se vzdìláním problémy nemìl, ukonèil jak gymnázium, tak práva. U¾ tenkrát ale vìdìl, ¾e ohýbání paragrafù ho ¾ivit nebude. Jeho ¾ivotem se stala literatura. Publikovat zaèal velmi mladý a byl pomìrnì úspìšný. Od samého zaèátku ale jeho dílo provázela nemilosrdná kritika Masarykova a Macharova. Konflikt s Masarykovým realismem byl ostatnì umìlcovým sporem osobním i umìleckým vlastnì po celý ¾ivot.
Nechci a ani nemohu na malém prostoru rozebírat básníkovo dílo. Kdy¾ o tom pøemýšlím, pro mne je Dyk autorem nìkolika básní, které mne provázejí celým ¾ivotem.
Slavná „Zemì mluví“ byla mnohokrát pøekrucována a zneu¾ívána komunisty pro svùj verš:
opustíš-li mne, nezahynu,
opustíš-li mne, zahyneš...
Nádherná vlastenecká báseò, krásná a silná. Autor vzpomínal, jak ji tvoøil, jak škrtal, opravoval a skuteènì vzniklo dílo mimoøádnì krásné, apelativní. Vzniklo v dobì války.
Další básní, která se mi èasto vynoøí, je jeho „Píseò noci“
Vichøici strašnou ještì slyším skuèet,
chraò, èehos nabyl, vlastní øíš.
Èas není bratøi pøipravovat úèet
jej¾ rodné zemi pøedlo¾íš.
Tyhle verše by si mìli naši politici nechat vytesat do mramoru ve všech prostorách.
Samozøejmì je Dykovo dílo rozsáhlé - poezie, próza, divadelní hry. Ale ne všechno pøe¾ilo. Z dramat se na èeské jevištì vrací u¾ jen Zmoudøení dona Quichota a obèas Ondøej a drak. Støedoškoláci se pøi vyslovení básníkova jména nejspíš vzpomenou na romantickou baladu Milá sedmi loupe¾níkù, ostatnì zajímavá pøedstava. A mo¾ná ještì na baladickou skladbu Giuseppe Moro, která je souèástí romanticky ladìné knihy s charakteristickým názvem Buøièi a smíøení.
Básník ovšem tvoøil poezii i prózu po celý svùj nedlouhý ¾ivot velmi intenzivnì, a pøiznejme si to, v kolísavé kvalitì. Jako tvùrce asi dosáhl vrcholu svých sil v dobì první svìtové války. Tam se velmi anga¾oval pro vìci národa, krátce pobyl i v rakouském vìzení. Byl to èlovìk osobnì stateèný, zapálený pro národní vìc, protinìmecký èeský vlastenec. Anga¾oval se i jako novináø, jeho spolupráce s Národními listy byla dlouhodobá.
Tady je ovšem nutná podstatná odboèka.
Z našeho národního povìdomí se postupnì vytrácí „kauza Omladina“. Patrnì ke škodì naší národní identity, nebo» nìkde tam zrálo nìkdy a¾ smìšné dnešní hurávlastenèení. Omladina byli pøedevším studenti revoluènì a protirakousky orientovaní, svou roli sehrála i záhadná smrt legendárního konfidenta Mrvy a také pomìrnì tvrdé tresty, které padly.
V dobì procesu 1894 byl Dyk zapálený student, který vše sledoval dychtivì a jistì i anga¾ovanì. K dobì Omladiny se vrací jak ve své úspìšné románové tetralogii Prsty Habakukovy, Prosinec, Konec Hackenschmidùv. Psal je trochu na pøeskáèku, vydal je ještì ne tøicetiletý a sklidily velký ohlas, kladný i záporný. Zajímavé je, jak se na dobu Omladiny dívá na závìr ¾ivota - u¾ spíše s ironickým nadhledem. Posmutnìlé ohlédnutí za ¾ivotem najdeme také v poezii Deváté vlny, která pøichází jako poslední úètování se ¾ivotem.
Dyk a ¾eny
To není téma pøíliš obšírné. Patrnì víc ho lákaly šachy, byl jejich vá¾eným i cenìným hráèem. Velký vliv na nìj mìly matka a babièka, které velmi miloval. Po témìø tøicetileté známosti se básník po padesátce o¾enil s dr. Zdenou Háskovou, spisovatelkou a novináøkou, ale jeho man¾elství u¾ dlouhé trvání nemìlo.
Dyk a politika
To je ovšem na román. Jeho schopnost mýlit se v¾dy a všude byla pøíznaèná. Øeknìme si pøedevším, ¾e Dyk byl pøiznaný a zapálený èeský vlastenec, podle mnohých integrovaný nacionalista. Pováleèná doba nebyla vùbec lehká pro orientaci, mnohé postihl Dyk v politickém pamfletu Mùj pøítel Èehona. Tady si pøipomeòme, ¾e Èehona bylo ironické pojmenování lidí loajálních k øíši. Vycházelo za zaèátku c. a k. hymny Èeho nabyl obèan pilný...
Dykova Strana státoprávnì pokroková vznikla u¾ pøed válkou, v nové republice se do jisté míry transformovala i redukovala název, ale v postojích to poøád byla hodnì vyhranìná pravice. Co¾ ho svedlo do stejných stranických sekretariátù s lidmi jako Kramáø, ale i Støíbrny a Gajda.
Nepíši politologickou studii, role a postoje jednotlivých aktérù se promìòovaly v èase, ale Dyk le¾el jako skuteèný balvan, vìrný své víøe, neschopný kompromisù, pracovitý a¾ do vyèerpání, vìrný svým vlasteneckým ideálùm, ale v praktické politice skoro nepou¾itelný. Mìl toti¾, øeèeno dnešním jazykem, nulový koalièní potenciál. Jeho opozice vùèi Hradu byla osobní i principiální, jeho novinová válka s Karlem Èapkem byla ve své dobì senzací skoro bulvární.
Nemá smysl si zastírat, ¾e pováleèná politická aktivita negativnì ovlivnila umìlcovo dílo. Publikoval, byl poøád básníkem národním, èteným, milovaným i zatracovaným, ale jeho umìlecká invence padla jako obì» jeho politickým omylùm.
Pøed padesáti léty mne opravdu nadchla jedna z jeho básní, øíkal jsem si, ¾e je psaná pro mne. A to je pøíjemný údìl básníkù, vyslovit pravdy, které obyèejný èlovìk vyslovit nedoká¾e.
V dny pøišed smutné, oddal jsem se smíchu.
Oddav se smíchu, byl jsem tesklivým.
Rád nemám hluk a nezvykl jsem tichu,
pravdy jsem sok a le¾ je sokem mým.
Jsem mlád - pøec však nìèeho se bojím,
co v dlouhých nocích se mi zjevuje.
Tak uprostøed své generace stojím:
duch, který neguje!
Mnì schází prudká vášeò heretika,
jen¾ rozpálen je svojí negací,
klid pape¾e, jen¾ anatéma øíká,
chlad stoika, který se odvrací.
Jsem nedùvìøiv k svojí nedùvìøe,
má skepse samu sebe u¾írá.
Propast zøím dole, kombinuje, mìøe,
duch, který popírá!
Mé "ano" v "ne" se akcentem svým mìní,
mé "ne" zas v "ano" tónem vyznívá.
Jdu s posmìchem, však nejdu bez nadšení,
jdu s nadšením - však to se vysmívá!
Sám nevìda, jsem zlý a dobrý èasem,
a v nìze záští u mne prosvítá.
Jsem dumavý - však mluvím lehkým hlasem:
duch, který zamítá.
Závìreèný akt je skoro symbolický. Básník si vyjel po padesátce na ostrùvek Lopud u Dubrovníku u¾ívat si krásy moøe. Mo¾ná umìl plavat, byl z mlynáøské rodiny, ale tady se toulal jenom po kotníky ve vodì, snad dokonce vybavený slamákem. Srdeèní pøíhoda byla milosrdná.
Všechny smutky, vády i spory zmizely s devátou vlnou jeho ¾ivota. Zùstalo jenom bohaté dílo, které i dneska promlouvá ke svým ètenáøùm.